Kam za festivalem?
Tím asi nejatraktivnějším místem, a tedy jakýmsi symbolem festivalu, je cirkusová vesnička, která vyroste pokaždé znovu na – v létě extrémně vytížené a v zimně zcela osiřelé – pláži Prado, vzdálené asi 9 km od centra Marseille. Je to malebné místo, které ale musí občas čelit nepřízni počasí, zvláště větru. Toto místo je v něčem okouzlující – svou polohou na břehu azurových vod – a v něčem zase úsměvné, zvláště večer po setmění, když se rozsvítí všechny nápisy a šnůry světel, dotvářející romantizující kýčovitý obraz zašlé slávy cirkusového světa.
BIAC zasahuje více než jen město Marseille, rozprostírá se do měst v rámci Metropole Aix-Marseille-Provence. Pokud jedete na festival poprvé, nesmíte počítat s tím, že najdete vše, co vás zajímá, na jednom místě, nebo snad v jednom městě. Jak tedy uchopit tak rozsáhlou akci a utvořit si z ní komplexní dojem za pouhé čtyři dny?
Pokud hledáte a chcete objevovat, musíte počítat s tím, že se hodně najezdíte. Festivalové autobusy jedoucí do jednotlivých měst regionu vyjížděly z Marseille každý večer kolem páté hodiny večerní a vracely se před půlnocí. Já kvůli představením (obvykle dvě v rámci jednoho večera) zavítala například do Aix-en-Provence nebo Martigue. Jelikož osazenstvo autobusů bylo vždy mezinárodní a skládalo se převážně z profesionálů a profesionálek z oboru, kteří do Marseille na BIAC zavítali, staly se tak pojízdnými platformami „networkingu“: ideálním místem pro upevňování mezinárodních kontaktů, sdílení novinek v kontextu mezinárodní novocirkusové sítě nebo pro vytváření nových kontaktů či promýšlení mezinárodních projektů. Někdy jsou takové výlety za novým cirkusem hazard a nevíte, na co narazíte a zda to bude náraz opojný anebo se budete muset dvojnásobně v rámci jednoho večera popasovat se zklamáním.
.jpg)
Geografická rozkošatělost festivalu trochu komplikuje možnost vidět více než dvě představení denně. Pokud už se rozhodnete vyjet do jednoho místa, není možnost v daný večer vidět nic jiného než představení určená pro danou divadelní scénu. Tak jsem alespoň měla možnost navštívit různé divadelní budovy jihofrancouzského regionu; více či méně klasické divadelní stánky, s výjimkou jedno unikátního místa, kterým je Théâtre du Centaure na předměstí Marseille.
Le Théâtre du Centaure je místo, kde koně a lidé žijí a tvoří cirkusová představení společně. Soubor patří k průkopníkům nového cirkusu ve Francii. Vznikl na konci 80. let minulého století. Od roku 1995 sídlí na jižním okraji Marseille, v oblasti Hauts de Mazargues, s výhledem na masiv Calanques a moře. Slouží jako místo pro život, práci souboru, prostor pro každodenní trénink koní i tvůrčí dílnu pro umělecké projekty. Svůj novátorský přístup ke koňské drezuře potvrdil v roce 2001 výstavbou šapitó navrženého speciálně pro koně a jejich akrobaty ve spolupráci s Patrickem Bouchainem. Tato stavba je unikátní, protože jde o první putovní šapitó navržené architektem. Jeho tvar je inspirován koňským kopytem. Mírně nakloněná kopule je průhledná a kruhové hlediště s úhlem 280 stupňů zahrnuje jak arénu, tak uličku umožňující průchod koní přímo mezi diváky. Návštěva tohoto místa je zážitkem sama o sobě. Škoda jen, že dojem z místa opět předčil samotné představení, novinku Entre chiens et loups v režii zakladatelů a uměleckých vedoucích souboru Camille et Manolo. Lyrická scénická báseň v obrazech pro čtyři koně a dva artisty za živého doprovodu piana ukazuje možnosti vztahu mezi zvířetem a člověkem. Toto téma je zobrazováno prostřednictvím citlivé a choreograficky precizně provedené drezury, v níž kůň není podřizován člověku. Nicméně téma jako takové se vyčerpá záhy a pak už nezbývá než sledovat půvabné pohyby v šeru osvícených mohutných koňských těl nebo poslouchat lyrické skladby Agathe Di Piro a Waleada Ben Selima dynamicky provedené hrou na klavír.
Další z novinek uvedených na festivalu byla inscenace every-body belgického performera Alexandera Vantournhouta, který už třikrát hostoval v Praze na festivalu Cirkopolis a pokaždé překvapivě narušil naše představy o tom, jakým způsobem je možné pracovat s cirkusovým tělem. Pro jeho tvůrčí přístup je příznačný podrobný výzkum těla, které vnímá na jednu stranu jako objekt, ale zároveň osobitou entitu. V rámci výzkumu pohybu si všímá detailu, který pak následně rozpracovává, dekonstruujete a rekonstruujete. V případě sólové inscenace Aneckxander to byla například disproporčnost jeho vlastního těla, v Through the Grapevine se pro změnu zabýval kinestetikou a biomechanikou dvou těl ve vzájemné interakci.
V kontextu jeho novinky every-body se jednalo o výzkum pohybů o něco méně extrémnějších. Východiskem se stalo potřesení rukou a chůze, v podstatě každodenní pohyby nás všech. Společně s performerkou Emmi Väisänen Alexander Vantournhout (oba v inscenaci vystupují) zkoumali dynamiku i strukturu takových pohybů, aby vytvořili propracovanou choreografii zahrnující paže, lokty i ramena. Výsledkem je pohybová mozaika, která dokáže i z těch nejjemnějších pohybů udělat něco výjimečného, něco hraničícího s cirkusem i tancem. Bylo fascinující sledovat, kolik možných variací lze vytvořit z banálního gesta, jako je potřesení rukou, a kolik částí těla lze do jeho průběhu zapojit.
Součástí scénografie je i běžecký pás, po kterém artisté spíše chodí, než běhají, protože i chůze stála na počátku jejich uměleckého výzkumu. Chůze je výsostně individuální pohyb, který dokáže identifikovat každého člověka, a právě různá specifika chůze se stala pohybovými motivy, která Väisänen a Vantournhout variují – na pohybujícím se pásu například kladou chodidlo vedle chodidla tak, že si nohy oba proplétají, což vyžaduje dokonalou koordinaci. Omezený prostor pásu skýtá řadu úskalí. Tématem této pohybové sekvence je proto i rovnováha a její hledání v rámci různých pohybových mini variací.
Módní návrhář a scénograf Tom Van der Borght navrhl kostýmy a surrealistické prostředí, ve kterém se every-body odehrává. V kontextu Vantournhoutovy tvorby je to nový prvek, neb dosud jsme byli zvyklí spíše na výtvarný minimalismus.
Kostým v inscenaci every-body na sebe strhává více pozornosti. Dalo by se říci, že upozaďuje tělo. Je objektem sám o sobě a tělesný pohyb v podstatě prodlužuje. A to i díky své barevnosti a struktuře, textilu reflexní barvy žlutých, růžových i oranžových odstínů doplněný o krátké provázky zakončené korálky.
Představení every-body a Entre chiens et loups tvoří zhruba čtvrtinu z toho, co jsem mohla za čtyři večery na festivalu zhlédnout. A na co stojí i poukázat. Na začátku festivalové zkušenosti, jako je BIAC, je nutné smířit se s tím, že všechno prostě neuvidíte. Můžete ale nasbírat střípky diváckých zážitků a z nich poskládat malý úsek festivalové reality.
Psáno z festivalu BIAC, 9. 1. – 9. 2. 2025, Marseille.
Théâtre du Centaure
Entre chiens et loups
Účinkují: koně Sombre, Hélios, Indra, Sahadeva; performeři Camille and Manolo); klavír: Agathe Di Piro
Režie a choreografie: Camille and Manolo
Hudba: Agathe Di Piro a Walead Ben Selim
Not Standing – Alexander Vantournhout
every_body
Koncept: Alexander Vantournhout
Choreografie: Emmi Väisänen & Alexander Vantournhout
Účinkují: Emmi Väisänen & Alexander Vantournhout
Kostýmy a scénografie: Tom Van der Borght
Hudba: Geoffrey Burton
.jpg)
