Co nového na ProARTu v Praze?

Co nového na ProARTu v Praze?

Co nového na ProARTu v Praze?

Již 12. ročník mezinárodního uměleckého festivalu spojeného s množstvím workshopů organizují v letních měsících v Brně a Praze jeho spiritus agens Martin Dvořák, český tanečník žijící a tvořící také v Rakousku a jiných zemích, a jeho stálá produkční spolupracovnice Alena Pajasová. V roce 2004 založili festival Tanec Terezín jako umělecké ateliéry, jejichž filozofií bylo bořit hranice mezi jednotlivými uměleckými a divadelními žánry. S podobnou myšlenkou pak pokračovali v občanském sdružení ProART, které terezínské snahy nadále rozvíjí až do dnešních dnů. Nabídka pražského festivalu, který se konal od 26. července do 2. srpna 2015 byla opravdu široká a zahrnovala jak množství tanečních dílen, tak herectví, zpěv různých žánrů, foto- či art workshop. Bohužel však pro nedostatek zájmu z řad veřejnosti byla řada z nich zrušena. Jelikož píšu pro Taneční aktuality, pokusím se s vámi podělit o své zážitky z oblasti pohybu a tance. Organizátoři se vždy snaží na festival přivézt významné taneční osobnosti doslova z celého světa, jež by svými workshopy umožnily všem zájemcům nahlédnout do svých pedagogických a tvůrčích dílen a současně se mohly představit i jako výkonní umělci ve večerních představeních. Co tedy letošní ProART nabídl a jaké osobnosti představil? Balet vyučovala významná sólistka s mezinárodními zkušenostmi Barbora Kohoutková, která působí jako hostující balerína a pedagog na domácích i mezinárodních scénách. I když úroveň účastníků kurzů byla různá, Kohoutková se ukázala jako velmi vstřícný pedagog, který dbá na základní principy, je muzikální a neobyčejně taneční. Škoda, že neměla korepetitora, který by hodině klasického baletu rozhodně prospěl. Jógu vyučovala společnými silami manželská dvojice Martin Dvořák a Irene Bauerová s cílem velmi příjemného ranního protažení zaměřeného na všechny části těla, zvětšení fyzického rozsahu a posílení, spojení s dechem, rozlišení napětí a uvolnění a schopnost meditace. Pro tuto výuku má Martin Dvořák mimořádné předpoklady díky studiu hatha jógy přímo v Indii. Tanec s handicapem i bez něj vyučovala Hana Zanin Pauknerová, absolventka Taneční konzervatoře v Praze a Folkwang Hochschule v Essenu. Jako pedagožka a choreografka spolupracuje s kulturním a vzdělávacím sdružením Ich bin o. k. Její svěřenci, děti s mentálním handicapem, pracovali na základě jim blízkých témat za využití improvizace a rozvíjení pohybových kvalit. Jejich závěrečná ukázka mi vehnala slzy do očí a ukázala smysluplnost této práce. Contemporary modern vyučovala rakouská tanečnice a choreografka Leonie Wahlová, která dlouhodobě spolupracovala s rakouským pedagogem a choreografem Eliem Gervasim. V roce 2012 založila vlastní sdružení Organic Revolt. Ve svých lekcích spojovala tato energická žena řadu různorodých moderních a současných technik se snahou o dynamickou úroveň a svobodný pohyb v prostoru. V práci na zemi pro mne překvapivě zařazovala i prvky break dance. Modern repertory a partnering vyučoval izraelský tanečník a choreograf Nir Ben Gal tvořící známou choreografickou dvojici spolu s Liat Drorem. Jeho hodiny nezahrnovaly konkrétní repertoár. Nejprve své studenty velmi ekonomicky volně a příjemně rozcvičil a pak šlo spíše o hodiny tvůrčí choreografické práce s pohybem na zadané téma, kdy účastníci zpočátku volně improvizovali a pak pohyb fixovali, aby jej naučili své kolegy a spojili pohybový materiál do taneční variace. Obdobně pracoval i v hodinách partneringu využívajícího kontaktní improvizace. Choreografickou master class vedl Nir de Volff, izraelský tanečník a choreograf, který od roku 2003 působí v Berlíně a pracuje se souborem Total Brutal. Téma celého festivalu Němí básníci nad městem, řvoucí poezie dneška představil ve své závěrečné ukázce. Šlo o tři základní témata, kterým se během týdenního workshopu věnoval. Zkoumal možnosti pohybu tanečníkova těla založeného na vlastní zkušenosti, schopnostech a improvizaci. Pracoval s jednotlivými částmi těla, které rozvibroval a dával jim zvětšující se dynamiku. Druhé téma se soustředilo do duetu dvou tanečnic a jednoho trápení, které se odehrávalo uvnitř v pohybovém minimalismu a navenek více tanečně. Poslední část tvořila atak na diváka. Jedna z frekventantek promluvila zaníceně o nejaktuálnějším tématu, které právě v této době hýbá celou společností – téma uprchlíků z muslimských zemí. Tanečnice svými pohyby znázorňovaly tento „řev“ a následovala akce vycházející ze současných popkulturních pohybových klišé. Pozvaná choreografka Jeongho Nam z Jižní Koreje nakonec své workshopy nevedla, ale vytvořila pro Martina Dvořáka a jeho taneční partnerku duet o setkání dvou lidí, z nichž jeden nereaguje na pokusy druhého o sblížení za použití minimalismu a kontaktní improvizace.  Umělecký program festivalu byl tvořen čtyřmi večery, z nichž první jsem, bohužel, neviděla. Jednalo se o uvedení staršího Dvořákova díla Another Jan a choreografie Way Liat Dror Nir Ben Gal Dance Company v divadle Ponec. Další tři večery se uskutečnily v alternativním prostoru divadla NoD.
Mužský a ženský princip v jednom večeru – taneční večer sestávající ze dvou samostatných sólových výstupů První z nich v podání Hygina Delimata zmenšil prostor v NoD na minimum. Pozval diváky kontaktně k sobě a rozdělil sál na dvě části svítící zářivkou. Tma. Z první řady diváků se oddělil atletický tanečník v civilním oblečení a předvedl dynamickou pohybovou akci s prvky break dance obsahující skoky, otáčky, převaly. Pak chtěl svým tělem, jak napovídá název choreografie Surface, zmapovat fyzicky okolní prostor – přilepil se na zeď, topení, oběhl publikum. Hudba, která neustále držela dlouhý tón a uvnitř ní se odvíjela skrytá bicí část, doprovázela tanečníka, který se trápil u zdi jako motýl, který nemůže vzlétnout a schovává se do kouta. Až potud byl divák zasažen a očekával další vývoj. V tomto okamžiku ale tanečník zcivilněl, promluvil k lidem o různých společenských otázkách, svlékl se do spodního prádla a vyzval publikum, aby za ním přišlo na jeviště. Jelikož většinu diváků tvořili účastníci ProARTu, bylo jeviště za chvíli plné. Delimat ukazoval, jak uvolnit a rozvibrovat svaly, a hledal společně s ostatními různé pozice ve vzájemném „třepání“. Pak bez důvodu poslal účinkující na svá místa a začal tančit módní diskotékový tanec, občas vtipně přerušovaný zcela kontrastním pohybem. Následně už jen repetoval zoufalý tanec podél zdi a na závěr se točil v dervišském kruhu. Zajímavý začátek, který však sklouzl do neodůvodněných akcí, které zůstaly pro diváky skryty. Velká hesla z programu o tanci jako médiu architektury reflektujícím společenské tendence, o tématu lidské povrchnosti a ztrátě identity zůstala jen v náznaku. Na jednom místě s minimem prostředků bojovala Leonie Wahlová ve své choreografii IDEM o lidskou vzpomínku. V pravém zadním rohu jeviště se objevilo střídmě nasvícené nahé ženské tělo stočené do klubíčka. Jakoby se z embrya rodil nový život. Tento živočich nacházel černé odpadkové pytle, z nichž vznikal jednoduchý kostým. Začínal organický tanec, rodila se dívka. Představila se jako Španělka a tančila svou variaci na zemi zamotaná do uzlů s množstvím dupavých momentů nohou obutých do černé a červené boty na podpatku. Vstala, přerodila se v ženu, která chce být svůdná a sexy – je však nejistá, hledající, vzpomínající – všudypřítomný bzukot mouchy evokoval vzpomínky drásavé a nepříjemné, tělo se chvělo, vibrovalo stále dynamičtěji, nenacházelo klid. V další části svého tance využívala Wahlová černý plastový pytel jako rekvizitu, která se stává partnerem, symbolem. To, že jsme se ocitli na jakémsi smetišti, připomněla i závěrečná část, kterou byla hra s pneumatikou. Zde se nejvíce projevila dětsky hravá fantazie. Tanečnice pneumatiku koulela, proplétala se jí, vyluzovala různé zvuky, dokázala ji využít na množství způsobů. Objekt nakonec opustila a znovu se objevil dynamický moment revolty. Nakonec si pneumatiku navlékla na tělo, chodila pozpátku po čtyřech, cestou rozhodila víčka od PET lahví. Odpad, s kterým se dá hrát a vzpomínat. Leonie Wahlová vystavěla svou choreografii o vzpomínkách a revoltě emotivně s plným vědomím své tělesnosti a nenechala diváka ani chvíli odpočinout. Stále přinášela nové nápady. Básníci města Pod tímto názvem uvedl autor, choreograf i režisér Martin Dvořák své nové dílo premiérované v nádherné funkcionalistické brněnské památce vile Tugendhat a přenesl jej do pražského divadla NoD. Jedná se o netradiční multižánrový projekt tance, divadla, poezie a hudby, který reaguje na životní jubilea dvou výjimečných umělců 20. století spjatých s Brnem, jejichž tvorba stojí poněkud na okraji zájmu společnosti, básníka a prozaika Ivana Blatného a hudební skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové. Na tomto místě bych chtěla zdůraznit, že Martin Dvořák systematicky dramaturgicky hledá nevšední a neotřelá témata, nechává se inspirovat jak významnými umělci, tak i velkými lidskými osudy českého i evropského uměleckého i mimouměleckého života. Nikdy nejde cestou prvoplánovou. Někdy se mu daří, jindy tápe, ale hledá a nachází pro nás, pro diváky stále nové myšlenky, cesty a pohledy. První část věnovanou tvorbě i životu brněnského básníka a prozaika Ivana Blatného tvořil sled obrazů, motivů a scén vycházejících z jeho díla, osobnosti i života. Choreograf Martin Dvořák, který je současně interpretem hlavní postavy básníka, si vzal ke spolupráci skladatele Františka Chaloupku, který komponoval přímo pro tuto choreografii. Hudební součástí je i skladba Hra brněnského skladatele Pavla Blatného (bratrance Ivana) a skladby německého komponisty Nilse Frahma. Celková scénická podoba je poctou člověku i umělci doplněná o texty z básníkova díla v citlivém podání herečky Kamily Valůškové, která nejen recitovala nádhernou poezii, ale zprostředkovávala i jeho názory na umění. Scéna s klavírem, psacím stolem, křeslem a skleněným konferenčním stolkem přinesla náznaky realismu. Blatný sedí u stolu a tvoří. Výrazné, velké ruce tanečníka psaly na stroji, reagovaly na slova básně. Rozpohybovalo se i tanečníkovo torzo vyjadřující poezii a vnitřní neklid. Přišla tanečnice – múza(?), ale hudba byla silnější než její pohybový projev. Tanečník se nezalekl mluveného slova. I když nemá vytříbenou jevištní mluvu, jeho projev o umění a životě je pravdivý. Několik tanečních sól představilo choreografa a tanečníka v jedné osobě velmi citlivého, vyjadřujícího umělcovu křehkou duši, nejistotu, samotářství. Sóla jsou si však hodně podobná – vlnění těla, dlouhé tahy arabesek, práce rukou. Pocta básníkovi promlouvala všemi dostupnými prostředky. Druhá část večera mapující osudy Vítězslavy Kaprálové přináší setkání herečky Kamily Valůškové a tanečnice Irene Bauerové, které jsou jedinou bytostí, k čemuž napomáhá i společný černobílý kostým s koketním motýlkem u krku. Přece jen však současně nevyjadřují totéž. V jejich pohybovém projevu jsou patrny protiklady jedné osobnosti. Pohybově se prolínal part herečky a tanečnice, docházelo k jejich kontaktu. Herečka musí alespoň trochu „tančit“ a tanečnice naopak ubírá na tanečnosti svého projevu. Irene Bauerová však celou dobu zůstala poněkud tvrdá a nepřístupná. Celý kus se dotýká mnoha fází života skladatelky – jejího dětství, vztahů k mužům a hudební tvorbě. Poněkud problematické na celé inscenaci se mi jevilo velké množství textu, které jeho autor napsal na základě korespondence Kaprálové. Textů je příliš a jsou často naivní a zbytečně prodlužují neúnosnou délku inscenace. I některé režijní momenty, jako např. nápisy lásek na papír na zdi a dlouhé umírání hlavní představitelky, se jeví jako zbytečné. Tady by kvalitní choreograf, kterým Martin Dvořák bezesporu je, potřeboval zásahy zkušeného dramaturga a režiséra. To, co povznáší celou inscenaci, je vlastní klavírní hudba tvořená z děl Kaprálové a Omara Ruize, který pro toto dílo zkomponoval novou skladbu reagující na její nejznámější dílo Vojenskou symfonietu. Na tomto místě je třeba vyzdvihnout i interpretaci Kostiantyna Tyshka. Rituál a surrealistický malíř I závěrečný večer festivalu byl složen ze dvou samostatných částí. Italská choreografka Emma Cianchiová představila v Praze svou temnou a rituální choreografii s názvem Lupi. Šlo jí o to, vyjádřit taneční řečí rozdíly mezi člověkem a zvířetem, předvést racionální a řízený pohyb v kontrastu k pohybu instinktivnímu a pudovému. Základem scénického uchopení se stal magický kruh vytvořený rašelinou, který určil rituální charakter tance dvou mladých mužů. Jejich role se střídaly podle toho, jestli se nacházeli uvnitř, či vně kruhu. Celé dílo působilo až mysticky a strašidelně. Jako zvukový podklad se často objevoval dech, napětí se zvyšovalo i bodovým světlem baterky v úvodu, kdy pronásledovalo jednoho z tanečníků. Aby se ti dva potkali uvnitř kruhu, bylo třeba si odkrýt k partnerovi cestu a zase ji rychle zahrabat. Mnoho zvířecího bylo v kontaktu obou mužů, kteří se obcházeli, vyčkávali a chystali se na souboj. Pak na sebe konečně vyskočili a jejich těla se proplétala ve velkých a dynamických zvedačkách. Další část choreografie si hrála se stínohrou. Stíny byly důležitější než vlastní pohyb tanečníků. Tady pochmurnou atmosféru umocnilo vrčení a vytí vlka. Když však jeden z tanečníků zrušil pomyslnou hranici, rozmetal kruh a zničil daná pravidla, vrcholila choreografie ve vzájemném boji. Hudba se rozladila, drásala duši, pohyb se zpomaloval, už nebylo cesty zpět. Vyvrcholením celého skromného festivalu se stalo závěrečné představení inspirované surreálním světem španělského malíře Salvadora Dalího v barvitých, dynamických, groteskních a poetických obrazech portugalského choreografa Carlose Matose pod názvem D.A.L.I. Carlos Matos se inspiroval hlavně dvěma Dalího díly Spánek a Podzimní kanibalismus. Aniž by hledal významy, nechal se jimi ovlivnit k vytvoření vlastních asociací, pro které byla typická velmi silná pohybová energie, která měla blízko k Dalího smyslnosti a jeho excentrice. V podání souboru Tanzcompagnie Landesbühnen Sachsen jsme měli možnost obdivovat dokonalou a propracovanou skupinovou choreografii, která vedle sól a duetů předchozích představení vnesla nečekané osvěžení. Tanečníci začínali jako sochy na podstavcích podepřeni hůlkami na různých částech těla. Starý gramofon hrál swing, sochy začaly ožívat, dýchat do velkých gest a těla. Kostýmy svými jásavými barvami korespondovaly s Dalího světem a již se začal odehrávat výtvarně taneční rej pohybujících se těl. Jednotliví tanečníci se střídali ve vedení skupiny, úžasná byla práce s prostorem i partnerské duety. Když se rozvinul v diagonále modrý koberec, tančilo se hlavní téma – diagonála. Také pulzující skupina ve společném rytmu dýchala a bezpečně zvládala zadržení a pády. Choreografie vytvářela tvary a skupiny na konkrétní zvuky hudby. Vtom začala herecká hádka po italsku. Výtvarně se využívalo krychlí a látky s Dalího obrazem. Pod něj se nakonec všichni schovali. Skutečně barevné prokomponované představení a k tomu výborní a především sehraní tanečníci. Festival ProArt
Experimentální prostor NoD 27. července 2015 Surface
Choreografie: Hygin Delimat IDEM
Choreografie: Leonie Wahlová 28. července 2015 Básníci města
Autor, choreografie a režie: Martin Dvořák
Hudba: Vítězslava Kaprálová, Omar Rojas Ruiz, František Chaloupka, Pavel Blatný a Nils Frahm
Kostýmy: Jindra Rychlá 30. července 2015 LUPI
Choreografie: Emma Cianchiová D.A.L.I.
Choreografie: Carlos Matos – Tanzcompagnie Landesbühnen Sachsen   

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: