Přímé přenosy baletních představení z Velkého divadla uzavřela v této divadelní sezóně Coppélie. Tento titul se v kině Světozor objevil na programu podruhé. Poprvé ho mohli sledovat diváci živě z Paříže 28. března 2011 v nastudování Patrice Barta, a o dva měsíce později byla uvedena verze Sergeje Vichareva. Jestliže Bart se nepříliš úspěšně pokusil příběh Coppélie zintelektualizovat, což Francouzi rádi činí a někdy se jim v tomto ohledu také daří (viz recenze Balety v detailu filmové kamery na serveru TA), Vicharev se naopak držel tradice. Ve své inscenaci vycházel z notace Vladimíra Stěpanova a dobových režijních zápisků z petrohradské inscenace z roku 1894, kterou tehdy nastudoval baletní mistr Enrico Cecchetti podle verze Maria Petipy z roku 1884.
Vicharev zachoval originální námět o zvídavé a žárlivé Swanildě, která odhalí tajemství záhadné Coppélie, nehybně sedící v Coppéliusově domě. V baletu jsou uchovány všechny potřebné ingredience – vedle variací sólistů a sborových scén zde mají velký prostor charakterní tance a pantomima. Navíc je do inscenace také zakomponována scéna Alegorie hodin (III. jednání), která se běžně v tomto baletu neuvádí.
Sergej Vicharev v Coppélii prokázal choreografické a režijní mistrovství, s nímž oživil Petipovu verzi tohoto slavného baletu. Vicharevova inscenace je dokonalá, je v ní plně zúročena intenzivní badatelská práce, kterou dílu věnoval. Podle původních návrhů byly také realizovány kostýmy a scéna – poměrně úměrně hýří barvami a navozují danou atmosféru jednotlivých obrazů.
Vicharevova Coppélie je dokonale nastudována – choreograf si pohrál s každým detailem pantomimických scén (nevidíme žádnou vágní posunčinu) a dokázal melodicky bohatou Délibesovu hudební předlohu využít ve prospěch umně vystavěných variací – kromě originálních krokových vazeb přidal prvky využívající bravurní techniku interpretů a nikdy tak neučinil na úkor vyznění charakteru dané postavy.
Punc mistrovského kusu baletu dodávají samozřejmě sami tanečníci – v roli Swanildy excelovala Natálie Osipová. Prokázala technickou jistotu jak v adagiových, tak allegrových pasážích a její spontánní výraz dodal postavě nebývalý esprit. Osipová je nepřehlédnutelnou osobností – vyzařuje z ní neopakovatelné charisma a temperament, které z ní dělají obdivuhodnou balerínu. Trochu v jejím stínu zpočátku zůstával její partner Vjačeslav Lopatin, který až v závěrečném třetím jednání plně ukázal své technické dispozice v náročné sólové variaci – obdiv zasluhuje jeho rotační a skoková technika. Sborové scény byly sehrané, technicky přesné a opět se zde ukázalo, že čardáš či mazurku dokáží ruští tanečníci podat s jedinečnou přesností a odpovídajícím výrazovým prožitkem daného charakterem tance.
Coppélie v podání souboru Velkého divadla je dokladem kvalit klasických tradičních baletů, které vyžadují fundovaný inscenační tým a zdatný soubor. To vše se Coppélii ve Velkém divadle v těch nejvyšších kvalitách dostalo.
Coppélie. Hudba: Léo Délibes. Choreografie: Sergej Vicharev podle Maria Petipy. Libreto: Charles Nuitter a A. S. Léon podle E. T. A. Hoffmana. Kostýmy: Taťána Noginová. Scéna: Boris Kaminskij. Světelný design: Damr Imagilov. Dirgent: Igor Dronov. Projekt Balet v kině. 29. 05. 2011, Kino Světozor.
Foto: Damir Yusupov
Vicharev zachoval originální námět o zvídavé a žárlivé Swanildě, která odhalí tajemství záhadné Coppélie, nehybně sedící v Coppéliusově domě. V baletu jsou uchovány všechny potřebné ingredience – vedle variací sólistů a sborových scén zde mají velký prostor charakterní tance a pantomima. Navíc je do inscenace také zakomponována scéna Alegorie hodin (III. jednání), která se běžně v tomto baletu neuvádí.
Sergej Vicharev v Coppélii prokázal choreografické a režijní mistrovství, s nímž oživil Petipovu verzi tohoto slavného baletu. Vicharevova inscenace je dokonalá, je v ní plně zúročena intenzivní badatelská práce, kterou dílu věnoval. Podle původních návrhů byly také realizovány kostýmy a scéna – poměrně úměrně hýří barvami a navozují danou atmosféru jednotlivých obrazů.
Vicharevova Coppélie je dokonale nastudována – choreograf si pohrál s každým detailem pantomimických scén (nevidíme žádnou vágní posunčinu) a dokázal melodicky bohatou Délibesovu hudební předlohu využít ve prospěch umně vystavěných variací – kromě originálních krokových vazeb přidal prvky využívající bravurní techniku interpretů a nikdy tak neučinil na úkor vyznění charakteru dané postavy.
Punc mistrovského kusu baletu dodávají samozřejmě sami tanečníci – v roli Swanildy excelovala Natálie Osipová. Prokázala technickou jistotu jak v adagiových, tak allegrových pasážích a její spontánní výraz dodal postavě nebývalý esprit. Osipová je nepřehlédnutelnou osobností – vyzařuje z ní neopakovatelné charisma a temperament, které z ní dělají obdivuhodnou balerínu. Trochu v jejím stínu zpočátku zůstával její partner Vjačeslav Lopatin, který až v závěrečném třetím jednání plně ukázal své technické dispozice v náročné sólové variaci – obdiv zasluhuje jeho rotační a skoková technika. Sborové scény byly sehrané, technicky přesné a opět se zde ukázalo, že čardáš či mazurku dokáží ruští tanečníci podat s jedinečnou přesností a odpovídajícím výrazovým prožitkem daného charakterem tance.
Coppélie v podání souboru Velkého divadla je dokladem kvalit klasických tradičních baletů, které vyžadují fundovaný inscenační tým a zdatný soubor. To vše se Coppélii ve Velkém divadle v těch nejvyšších kvalitách dostalo.
Coppélie. Hudba: Léo Délibes. Choreografie: Sergej Vicharev podle Maria Petipy. Libreto: Charles Nuitter a A. S. Léon podle E. T. A. Hoffmana. Kostýmy: Taťána Noginová. Scéna: Boris Kaminskij. Světelný design: Damr Imagilov. Dirgent: Igor Dronov. Projekt Balet v kině. 29. 05. 2011, Kino Světozor.
Foto: Damir Yusupov
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?