Další dekka zábavy

Ve středu 8. června se na Nové scéně ND opět objevili DekkaDancers – volné uskupení mladých tanečníků, choreografů, umělců s kořeny převážně v baletu Národního divadla, aby publiku představili několik novinek i osvědčených kusů ze svého repertoáru. V letošní sezóně byli DekkaDancers velmi aktivní, přišli s novými choreografiemi, velkým jednorázovým multimediálním projektem s orchestrem Berg TimING a byli zařazeni i na program České taneční platformy, přehlídky současného tance. Ačkoli se snaží prezentovat jako nezávislý soubor, diváci i média si je spojují s baletem ND, protože skoro všichni autoři a interpreti se rekrutují z řad jeho členů. Jádro tvoří zatím nejzkušenější choreografové – tanečníci Tomáš Rychetský a Viktor Konvalinka, v autorství jim sekunduje například Hana Turečková a Tomáš Červinka, nad vizuální stránkou mnoha kusů a celkovou image souboru bdí fotograf Pavel Hejný. DekkaDancers vytvářejí jeden z pomyslných můstků mezi produkcí kamenného divadla s baletním souborem a prostředím současného tance na straně druhé. Bez problematických momentů se to občas neobejde, ale diváci si k nim nacházejí cestu a mohou u nich najít inspiraci na prozkoumání nových tanečních světů. Zdá se, že si své místo našli, ačkoli kritika si s nimi občas neví rady. Staronový program s názvem Podkultovní zboží navázal především na humornou linii, kterou Rychetský a Konvalinka vytyčili ve svých společných pracích už dřív. Večer byl ale dramaturgicky vyvážený a laciné zábavě vzdálený. Představení začalo starší choreografií Ultimo Viktora Konvalinky, který si v ní jako interpret vysloužil i nominaci na Thálii 2010. Ultimo je hříčkou veselou i hořkou, náhledem do uzavřeného mikrosvěta, ve kterém banalita nabývá zásadní důležitosti a malichernost se sklání před hlasem sirén. Dva muži (autor spolu s T. Červinkou) ukrytí v bunkru před válečnými nálety se pokouší předstírat normální život a uniknout šílenství osamělosti ve dvou, sóla nabitá existenční výmluvností střídají humorné pasáže s improvizovaným večírkem a nafukovací pannou, nálada se proměňuje a mrazí. Podobným způsobem dokáže svou náladu transformovat i Umíněnost ztracených, ve které se Viktor Konvalinka a Tomáš Rychetský ale přece věnují víc nadsázce a humoru. Ten je vtělen především do odhrdinštěného hrdiny, který neodolatelně nabourává televizní mytologii, ovšem choreografie je především o ženách a mužích, kterých jsou zde čtyři páry, o jejich radostech a slabostech, dovádění a hádkách, každodenních problémech. Autoři nezapřou vlastní hravost, se kterou se vrhají stejně dychtivě na barevně zářící trubice i obyčejné postelové matrace, aby je využili jako rekvizity. Z převážně odlehčených, humorných a lehce čitelných choreografií se vydělil Tomáš Červinka se svým kratším premiérovým kusem Shutdown Agony. Ve svém sóle vsadil na drásavě pomalý pohyb a multimediální efekt: v malém prostoru ozářeném na zem položenými hranoly nechal v reálném čase promítat pohled kamery na vlastní tělo shora, v pomalém oddálení a opětovném přiblížení. Možná byla choreografie až v příliš velkém kontrastu k ostatním, vyžadovala rychlé přeorientování na jinou kvalitu pohybu a diváci neměli čas se naladit na její energii, proto vyzněla jako málo čitelná – v jiném kontextu by pravděpodobně zapůsobila. Choreografická hříčka Kill de Bill tandemu Rychetský-Konvalinka byla avizována jako volné pokračování dílka Jakstohoven, takže diváci byli již předem připraveni na porci zábavy, jíž se jim dostalo. Nebyla však tak úplně prvoplánovou jako vzpomínaný kus, ačkoli překypovala komickými situacemi a pohybovými gagy. Dělat si legraci z války totiž nikdy nejde bez trošky zamrazení v zádech. Koláž válečně reportážních záběrů prokládaná střihy na členy DekkaDancers v uniformách, která vyvolala první smích, volně pokračovala do mimovaného raportu doprovázeného anglicky namluveným textem (publikum bylo vesměs mladé, takže nebylo koho tím rozladit), jakési stínohry proti plátnu, v níž vojáci pro zdůraznění anonymity byli zavázáni v pytlích. Z válečného zátahu na nepřátelské území se vyklubala svérázná honitba (vycpaný divočák se nedopatřením složil dvakrát – poprvé snad leknutím nad maskovanými honci), a další scéna, tentokrát s Jonášem Dolníkem donuceným zlomyslnými ozbrojenci odzpívat a mimovat písničku Když jsem já sloužil skončila nenadále deštěm bomb. Místo konce však následovala nebešťanská oslava míru korunovaná vystoupením Tomáše Kopeckého v kudrnaté blond paruce coby performera irského tance v show stylu Lord of the Dance. Publikum přijímá takovéto odlehčení na scéně s nadšením a není pochyb o tom, že tvůrci vědí, jak se strefit do jeho vkusu. Je to i jedna z cest, jak vtáhnout diváka do světa tance a pohybu. Z představení na Nové scéně ND 8. června 2011. Foto: Pavel Hejný

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: