Debaty o tanci pokračují na Žižkově

Po úspěšné sérii diskusí o tanci, která proběhla na jaře 2014 ve vršovické Družině, následuje tento podzim druhé kolo, tentokrát v žižkovském prostoru Pracovna. Organizátoři Jan Malík a Jana Novorytová naplánovali na říjen čtyři setkání se společným názvem Mluvme o tanci, z nichž každému určili téma, které vykrystalizovalo z předchozích debat: generace tvůrců současného tance, vztah tance a hudby, strategie přežití a tanec jako angažované umění. První z podzimních debat se uskutečnila 1. října v rámci probíhajícího festivalu slovenského současného tance Hybaj ho!. Toto propojení se projevilo nejen česko-slovenským složením interpretů a diskutérů, ale také výběrem tématu, jímž se pro festival stalo 25. výročí sametové revoluce. Stalo se již tradicí, že se před začátkem diskuse uskuteční taneční performance na ulici před vchodem do domu. O živé vystoupení se tentokrát postarala slovenská tanečnice Martina Hajdyla Lacová s bubeníkem Ivo Sedláčkem, kteří společně vystupují v komponovaném večeru skupiny ME-SA Solo(s): tanečnice se nechala bicími inspirovat, vést i vláčet, jejich vztah měl skutečně mnoho vrstev. Tanec byl energický, drsný a vyčerpávající, stejně jako rytmy linoucí se otevřeným oknem z bicí soupravy.
Druhým prologem k debatě se stala vernisáž výstavy tanečních fotografií Marka Procházky s názvem Zevnitř zřítelnic. Fotograf se v této sérii zaměřil na tanec ve venkovním prostoru mimo divadlo, chtěl tak obsáhnout hlubší podstatu pohybu a výrazu tanečníka – z nasvíceného jeviště totiž často vznikají snímky, které jsou „jen“ efektní a krásné. Poté se již návštěvníci přesunuli do zadního sálu Pracovny, aby nejprve poslouchali „mezigenerační dialog“ Lucie Kašiarové a Petra Tyce, a pak se také zapojili do následné diskuse. Debatu korigovali dva nezávislí moderátoři: architekt Jan Kalous a divadelnice Daniela Voráčková. Hlavní hosté večera se v rozhovoru snažili společně dobrat odpovědi, zda uplynulých pětadvacet porevolučních let představuje jednu českou taneční generaci, proč přestali tvořit její průkopníci, kam se poděli a čím by mohli být prospěšní začínajícím choreografům dnes. Porevoluční choreografie současného tance byla nakonec rozdělena na tři tvůrčí „generace“, přičemž za jednu z hlavních osobností první generace označila Lucia Kašiarová právě Petra Tyce. Svými otázkami se snažila přijít na to, proč tato první generace zcela zmizela ze scény – na Slovensku, na rozdíl od Čech, je totiž tato generace, zastoupená například Martou Polákovou nebo Zuzanou Hájkovou, stále aktivní a podílí se na formování generací dalších. Podle Tyce jsou důvody k odchodu ze scény vždy veskrze individuální, nakonec se ale spolu s diváky (kteří se do diskuse aktivně zapojovali) shodli, že nezanedbatelným problémem, jenž stěžoval nezávislým tvůrcům situaci, byly nedostatečné podmínky pro tvorbu, chybějící instituce, prostor pro rezidence, produkční domy zadávající zakázky a hlavně divadlo pro tanec. To bylo otevřeno zásluhou Yvony Kreuzmannové až v roce 2001 a teprve od té doby se začaly současnému tanci otevírat i další scény jako Alfred ve dvoře, Roxy/NoD, Archa a Studio Alta. Diskutující načali též problematiku výuky choreografie, která je velice specifickou disciplínou. Umělecká tvorba se jistě nedá naučit, začínající autor ale potřebuje určité vedení. Jejich starší a zkušenější kolegové by jim v tom také mohli pomoci. Všichni souhlasili, že ideální formou vedení je takzvaný coaching, při kterém by neměla chybět vzájemná diskuse nad vznikajícím dílem, pokud možno ve skupině. „Kouč“ – můžeme jej nazvat průvodcem – se má na dílo dívat s odstupem, klást choreografovi otázky a pomoci mu najít v tvůrčím procesu sama sebe. Mladý autor se tak může naučit mimo jiné i mluvit o svém díle, obhajovat je, vysvětlovat, ale také se kriticky podívat a zhodnotit práci svých kolegů. Byl zdůrazněn i osobní vztah s mentorem, který nemůže být v případě choreografie nahrazen sledováním děl na videu nebo čtením knih. Přímý kontakt s významnou osobností je v tomto oboru (stejně jako v mnoha jiných) nenahraditelný. Yvona Kreuzmannová poukázala na absenci dramaturgie u většiny tanečních choreografií, která prý ve školách není (nebo není dobře) vyučována. Tvůrci pak často navazují spolupráci s divadelními režiséry, čímž si absenci dramaturga suplují. Zajímavé je, že když se mluvilo o průkopnících moderního tance, inspirátorech dalších generací, zazněla hlavně jména Pavla Šmoka a Luboše Ogouna – tedy choreografů Baletu Praha. Nikdo nezmínil osobnosti, jako je Ivanka Kubicová nebo Jan Hartmann, kteří měli zkušenost ze stáží na významných světových školách a skutečně přivezli moderní taneční techniky do Čech; jejich moderní soubor VUS byl vzpomenut pouze okrajově. Právě Ivanka Kubicová po dlouhé roky předávala své zkušenosti adeptům tanečního umění na katedře tance HAMU, která byla během této diskuse podrobena zdrcující kritice – zazněl dokonce názor, že je to mrtvá instituce. Překvapivě neuvážené bylo rovněž vyjádření jedné z účastnic debaty, že u nás neexistuje žádná taneční teorie a reflexe (jak k tomuto závěru došla, je těžko pochopitelné, neboť tento obor se na AMU učí již od roku 1949 a v České republice existují dva taneční časopisy). V každém případě by bylo namístě přizvat k debatě i aktivní pedagogy taneční katedry, oboru choreografie, zvláště pokud se o ní vede řeč – například Mirku Eliášovou nebo Jana Kodeta –, aby se mohli k problematice vyjádřit, reagovat na vyhrocené názory a přiblížit veřejnosti, jak výuka na HAMU skutečně probíhá. V případě taneční teorie, vedené jako obor taneční vědy, je pak třeba dodat, že kromě existence odborných reflexí v tisku či na webových stránkách také nakladatelství AMU již několik let pravidelně vydává sborníky teoretických statí svých studentů a pedagogů, které jsou k dispozici v knihovně zmíněné instituce. Psáno z diskuse 1. října 2014 v Pracovně.