Diskuze o taneční výchově na ZUŠ #2 – Proces a výstupy umělecké taneční tvorby s dětmi

Diskuze o taneční výchově na ZUŠ.

Diskuze byla vedena mezi pedagožkami TO ZUŠ s dlouholetou pedagogickou praxí, které lze v tomto směru považovat za plnohodnotné odborníky. Na začátek byly obligátně shrnuty argumenty podporující přínos taneční výchovy pro kvalitu života jedince i společnosti, jak je artikulovala v dopoledním bloku také například Eva Blažíčková: „Umělecká taneční výuka zásadně přispívá k všestranné kultivaci osobnosti dítěte, tj. významně aktivuje a posiluje jeho vývoj v mentální, emocionální i fyzické rovině.“

Zdůrazněna byla znalost těla (vědomé tělo), práce s energií (rozložení síly), rozvoj vnímavosti a utváření zdravých vztahů (sebeúcta a respekt), zodpovědnost jednotlivce vůči skupině a naopak, vytváření zdravých morálních hodnot a vědomí pravdivosti a přirozenost nejen v tanci.
Tanec rozvíjí představivost a přináší schopnost imaginace na základě reálného příkladu, povzbuzuje tvořivou schopnost v mentální i fyzické úrovni a podporuje schopnost rychlé reakce na změny. Samozřejmě, že důležitý je i jeho přesah do dalších uměleckých oborů, jako jsou hudba, literatura, divadlo, výtvarné umění, ale i estetika, biologie, psychologie či fyzika.

Dalším diskutovaným bodem byl přístup k taneční technice jako nástroje tvořivosti pro umělecké vyjádření dětí. Na otázku, co to je taneční technika, zazněla jednoznačná odpověď, že kultivuje a formuje taneční pohyb, a tím se stává základem osobitosti tanečníka, respektive prostředkem, který určuje charakter podoby jeho tanečního slovníku a podporuje přesnost a adekvátnost tanečního vyjádření. A samozřejmě fyzicky kultivuje tělo. Volba taneční techniky je osobní preferencí každého pedagoga. Důležité je, aby si uvědomil, jaký je cíl poskytovaného tanečního vzdělávání, a podle toho přiměřeně volil prostředky formy a obsah taneční výuky, jejíž součástí bude v adekvátním rozsahu i formování a rozvoj technických schopností dětí.
Za zásadní lze považovat i všeobecnou shodu na tom, že způsob, jakým jsou technické schopnosti tanečníka formovány a rozvíjeny, nemusí být dogmatickým drilem, ale lze k němu přistupovat i tvořivě. Důležitá je volba prostředků odpovídajících věku dítěte a vyžadování důslednosti při provádění, systematický postup a opakování s průběžnou kontrolou úrovně.
Výuka taneční techniky skrze tvořivý přístup vyžaduje jasný pedagogický záměr, který pracuje s motivací a představou. Ty se aplikují na přirozený způsob pohybového projevu dítěte a vytváří esteticky kultivovaný taneční výraz technicky zformovaného těla. V tvořivé taneční výchově se využívají různé pomůcky, stejně jako praktické či teoretické znalosti z jiných, nejen uměleckých oborů.
Téma tvůrčích procesů a výstupů v rámci umělecké taneční výuky dětí se otevřelo v diskuzi hned z několika rovin – estetiky, etiky, soudnosti, odpovědnosti a praxe. Estetika tanečního projevu dětí je tanečními pedagogy většinově vnímána z pohledu vnitřního prožitku, který dětem poskytuje. Důraz je kladen na přiměřenost volby tématu, stejně jako na výběr prostředků tvůrčího procesu vedoucí k pravdivosti v tanečním projevu a osobitosti v umělecké výpovědi. Samozřejmostí je, aby děti věděly, co tančí, což určuje i míru úrovně jejich taneční zralosti.

Současné umělecké tendence podporují originalitu a hledání netradičních témat pro umělecké zpracování. Celkový trend propojování uměleckých disciplín, ale i inspirace napříč obory všech zaměření (hudba, příroda, psychologie, literatura, výtvarné umění, digitální technologie, exaktní vědy, místopis, historie) se odráží i v umělecké taneční tvorbě pro děti a s dětmi. Tvůrčí proces v rámci umělecké taneční výchovy se tak skrze přípravný umělecký výzkum může stát velmi dobrým pomocníkem ke zvládání problematického učiva či napomáhat k rozšiřování všeobecného přehledu a získávání informací a netradičních znalostí či dokonce dovedností.

Tvůrčí proces by měl být v rámci výuky napojen na pedagogický záměr, v ideálním případě by jej měl doplňovat. Jednoznačná shoda se objevila i u konstatování pedagogického pohledu, v němž je tvůrčí proces v hodinách pro všechny (děti i pedagoga) důležitější než prezentace samotného výstupu.

Prezentace výstupu by měla jako součást výuky sloužit především k získání taneční (jevištní) praxe. Za její další přínos lze pro děti považovat i rozvíjení schopnosti veřejné sebeprezentace či trénink zvládání stresových situací. Veřejná prezentace výstupů formou tanečního představení má zásadní vliv na vztahy ve skupině. Společné zážitky z vystoupení či tanečních zájezdů posilují jednotnost, vzájemnost a kladou důraz na zodpovědnost jedince vůči skupině. V tomto směru je však nutno pracovat celoročně v rámci výuky. Fungování jednotlivce v rámci skupiny by mělo mít jasně nastavená pravidla, která by měla být všem známa a neustále připomínána. Schopnost týmové spolupráce je dnes běžně požadovanou základní sociální dovedností nezbytnou ke kariérnímu úspěchu v současném světě.
V rámci vystoupení by měl taneční pedagog být diplomatem a usměrňovat touhy, přání a ambice dětí adekvátním směrem nejen z estetického, ale i morálního hlediska. S tím souvisí i otázka volby kostýmu odpovídajícího nejen obsahu tance, ale i věku dětí.

Diplomacii a citlivost by měl taneční pedagog prokázat i v rámci reflexe výstupu z výuky. Vzájemný rozbor prožitého mezi pedagogem a žáky je velmi důležitým faktorem pro budování nezbytné důvěry, jež je základním kamenem funkční tvůrčí spolupráce, nedocenitelným pomocníkem při hledání osobního postoje jednotlivých dětí či skupiny k hodnocení okolí, respektive diváků například ze strany rodičů či odborných porot na přehlídkách a soutěžích.
Soutěže a přehlídky většinově považují taneční pedagogové za vítanou a nenahraditelnou možnost meziregionálního setkávání a jednohlasně litují faktu, že je lze uskutečňovat pouze výběrovými postupy, které neumožňují širší účast skupin. Každopádně jejich konání přináší pedagogům i tančícím dětem novou inspiraci, formování estetického vkusu, možnost sebereflexe, ale i střet s realitou života v případě nepovedeného výstupu či nedosažení očekávané mety hodnocení. Pedagog by měl být schopen vysvětlit dětem, že divácký pohled je vždy subjektivní, nicméně kvalita se vždy prosadí.
Seznámení s kritérii kvality dětského tanečního díla by mělo být součástí taneční výuky a mělo by vycházet z estetických hodnot umělecké taneční výchovy. Problematika jejich konkretizace je vhodná pro širší spektrum diskutujících.

Dalším tématem takové debaty by se mohla stát i otázka repertoárových choreografií dětského současného tance, které by mohly být používány k porovnání interpretačních schopností mladých tanečníků či by rámci výuky přinesly možnost obráceného způsobu práce – nastudování konkrétního tanečního materiálu bez nutnosti dlouhého hledání inspirace a snahy o originalitu.
Z trochu rozpačité debaty na panelové diskuzi vyplynulo, že za problém se dá považovat především výběr takových choreografií, nicméně pokud by pedagogové měli dostatečné podklady (kvalitní videozáznam, podrobný popis inspirace a motivací souvisejících se vznikem choreografie a konkretizaci pedagogického záměru, případně záznam taneční notace garantující přesnost pohybu), rádi by takové možnosti využili. Nicméně jednomyslně byla odmítnuta myšlenka nastudování cizí choreografie pouze na základě neúplných informací o jejím vzniku a bez hlubších znalostí podstaty takové tvorby, neboť by nebyl zachován smysl nastudovaného díla a tanec byl pak ztratil svou uměleckou hodnotu a výpověď.

Jak je vidět, práce pedagoga v rámci umělecké taneční výuky na ZUŠ je velmi náročná. Přesto, že se jedná o skupinovou výuku, individuální přístup se považuje za samozřejmost. To od učitele kromě specifického pedagogického přístupu vyžaduje i daleko silnější osobní a umělecký vklad. I přesto je stále jeho práce v rámci umění společensky i profesně nedoceněna.
Jak vyplynulo z diskuze, pedagogové se často setkávají i s tím, že jejich obor je na hodnotovém žebříčku žáků, a především jejich rodičů, na téměř posledním místě. V porovnání s komerčními tanečními kurzy (často zcela ignorujícími estetické, etické či výchovné hodnoty tance) se zdá, že nízká cena školného skupinové výuky TO ZUŠ má pro taneční obor devalvující následek. Nejenže třídy musí splňovat kapacitu kvůli tomu, aby se výuka tzv. vyplatila či bylo možno zajistit hudební korepetici, ale navíc v dnešní materiálně orientované společnosti je pro určitou, bohužel většinovou skupinu obyvatel ukazatelem kvality i výše školného. Ta u pololetní výuky v tanečním oboru ZUŠ často nedosahuje ani toho, co zaplatí čtyřčlenná rodina za jednu návštěvu kina či aquaparku bez občerstvení. Možná by nebylo od věci do budoucna zauvažovat nad přehodnocením výše školného tak, aby bylo možno více podpořit kvalitu výuky, ale i zvýšit její společenskou prestiž, kterou si jistě zaslouží.

Psáno z diskuze v rámci Celostátní konference TO ZUŠ: Výchova a vzdělání v tanci, 8. října 2021, HAMU.

Video z dopolední části konference k vidění zde.