Dvacátý festival PAN v Liptovském Mikuláši - Pantomima žije a dává o sobě stále více vědět
Ojedinělou příležitost zhlédnout dvě významné osobnosti evropského mimu – Milana Sládka a Boleslava Polívku – nabídl XX. ročník festivalu PAN, který se konal od 27. listopadu do 1. prosince 2013 v Liptovském Mikuláši. Spolu s nimi na jevišti domu kultury odehráli umělci dalších osmnáct titulů včetně studentských představení katedry pantomimy HAMU. Vystoupila i pantomima neslyšících Tiché iskry, Vahram Zaryan z Francie, skupina Konsorten z Německa. Konaly se workshopy, soutěžní pořady pro mládež a i galaprogram, na němž se podílelo dvanáct mimů a klaunů ze Slovenska, Čech a Německa: pánové Juraj Benčík, Štefan Capko, Anton Eliáš, Štefan Ferencz, Michal Hecht, Miroslav Kasprzyk, Tomáš Kasprzyk, Vladimír Kulíšek, Adrián Ohrádka, Jozef Rigo, Radim Vizváry a Peter Vrťo.
Dramaturgie festivalu se pohybovala ve dvou liniích: jednak zařadila představení různých stylových poloh moderního mimu, klauniády a pantomimy, jednak sledovala pedagogické a osvětové cíle zaměřené na mladého diváka. Početní diváci tatranského podhůří tak měli možnost zhlédnout mistry, s nimiž by se mimo festival jen obtížně setkávali. Vedle toho se poměrně velký počet zájemců seznámil se základy pohybové výchovy moderního mimu. Pohled do přeplněných velkých hledišť místního kulturního domu byl v obou případech radostný a nadšené reakce diváků překonávaly jakékoliv očekávání. Výrazněji nebyla, bohužel, zastoupena kritická obec – jako by ji tak rozsáhlá a pro město i pro žánr jako celek důležitá aktivita příliš nezajímala.
Pantomima jako spontánní a aktuální výpověď
Pro českého specialistu to vlastně není nějaká velká novinka: bratrský (a o mnoho mladší) festival Mime Fest, který se koná každoročně v Poličce, se potýká s podobným problémem, ačkoli místní publikum plní sály a aplauduje ve stylu „standing ovation“ podobně jako v Liptovském Mikuláši. Musíme si pak nutně klást otázky, kde je příčina tak rozdílných postojů k produkcím, jež si vyžádaly od pořadatelů tolik energie a času, a od umělců i výjimečně kvalitní prezentaci. Je snad pantomima a mimické divadlo žánr, který nemá v moderním divadle místo, a zájem budí jen nejnovější formy fyzického divadla a nového cirkusu? Nebo jde o obor, jenž stále ještě nepatří mezi „vysoké“ a společensky etablované divadelní druhy? Není bílá pantomima živou a rozvíjenou tradicí podobně jako klasický balet? Je lidovost některých produkcí vnímána jako něco méně hodnotného, a naopak tradiční formy této unikátní linie scénického umění jako něco, co je hodno zapomenutí? Věnuje se oboru pouze několik málo talentů? Jak je možné, že mají tyto produkce mimo hlavní kulturní centra takový ohlas? Proč je mezi námi tolik mladých lidí, kteří se chtějí oboru aktivně věnovat?
Na tyto otázky není jistě lehké najít správnou odpověď. Ale festival v Liptovském Mikuláši hovoří jasně: mimické divadlo se všemi jeho poddruhy žije – ať už na profesionální, nebo amatérské úrovni; disponuje poměrně početnou skupinou představitelů. Najdou se mezi nimi jak světoznámí tvůrci, tak řada veřejnosti známějších individualit různých profilů a samozřejmě i hodnot. Nedostatek informací o jejich tvorbě je možná způsoben i tím, že se žánr až na výjimky pohybuje bez stabilního zázemí a jeho představení jsou většinou připravována na koleně, nejsou také výrazněji propagována. Navíc sami tvůrci většinou slovům příliš nevěří a jejich vnímání světa kolem nás se často děje formou citového prožitku a intuice. Ale v případě kvalitních inscenací má i jejich spontánní výpověď o životě dnešního člověka svou hodnotu. Je ovšem tlumočena čistě hereckými prostředky – originalitou typu, vtipem a spontaneitou jeho akčního chování, stylově rozmanitou pohybovou a mimickou nadsázkou a v nejlepších případech rovněž dramaturgií, která pracuje s metaforami, symboly a znaky.
Mistrovská práce Milana Sládka
Je zajímavé, že se v repertoáru festivalu prosadili (během prvních tří dní) nejvýrazněji ti nejstarší a ti nejmladší. Stále svěží Milan Sládek vystoupil s programem svých – v Čechách méně známých – etud. S neselhávající jistotou představil ve skladbě sedmi čísel vytříbené mimické miniatury klasických námětů: Slunečnice, Zeus a Léda, Čo-čo-san, Kain a Ábel, Samson a Dalila, Salome a Herodes. V jejich estetickém zpracování vychází stále z principů imaginární pantomimy. Přestože má Milan Sládek velkou zkušenost s nejmodernějšími způsoby pojetí žánru, v tomto případě předurčila jeho postupy dramaturgie. V etudách okouzlil hlavně poetickým cítěním námětu a tu více, tu méně groteskním humorem. Každá z nich měla svou pevnou dramatickou strukturu a tah, jehož podstatou byl převyprávěný příběh s výjimkou závěrečného Heroda – moderní a minimalisticky pojaté kreace; jako pavouk na trůně vyzařovala jeho většinou sedící postava ničivé důsledky nezvládnutelné, absolutní moci. Dokonalost jeho pohybového moderního výrazu jsme mohli ocenit rovněž v etudě Zeus a Léda, kde vystupoval v dvojjediné podobě, oblečen v řasnatém antickém rouchu; bylo to nesmírně koncentrované herectví mimiky a pohybu, střídmého gesta neobyčejné intenzity, jako by na jevišti stál herec odchovaný japonskou klasikou. Milan Sládek nejenže vytváří originální typy postav, on své kreace obohacuje četnými nevídanými detaily: hraje například vlastními zády let vzduchem, rukama a tělem kouř – líně se táhnoucí, či stoupající prostorem, celým tělem mírný pohyb slunečnice, jež se otáčí za sluncem, atd. Byla to mistrovská práce nesrovnatelná s čímkoli jiným na divadelní scéně. Jeho pantomima se stále vyznačuje elegancí krásného pohybu, a v tom je nadále představitelem éry renesance mimického umění započaté na přelomu padesátých a šedesátých let. Jeho malý výklad teorie pantomimického umění v závěru představení mi svou nepatetickou vírou v obor a vlastní umělecké poslání připomněl obdobný zážitek z někdejšího workshopu Marcela Marceaua v Praze.
Klauniáda Boleslava Polívky
Rovněž Bolek Polívka přijel se starším pořadem Pro dámu na balkoně, který vytvořil až po rozchodu s Divadlem na provázku. Dílo původně působilo dost syrově, fragmentárně a jeho herečtí spolupracovníci amatérsky – zřejmě tu zpočátku chyběla spolupráce uměleckého týmu divadla Husa na provázku. Dnes je však tomu jinak: režijně a scénicky dopracovaná klauniáda tvořila plynulý sled na sebe přirozeně navazujících klaunských situací. Bolek Polívka tu hrál – ne nepodoben svému činohernímu Falstaffovi – stárnoucího mistra, 
jenž rozvíjí do ucelených scén rozmanité gagy mladičkého venkovského balíka s červeným nosem. Sekundují mu Rodiče, Hasiči a další postavy, například dívka, kterou vytáhne z publika. Polívka sám kdysi charakterizoval své dílo jako představení o lásce. Ale v Liptově byla jeho plynulá, dramaticky vystavěná struktura, kde i pomocní herci plnili kvalitně své úlohy, o životním ideálu. Stržen rozkoší ze hry zapomene jeho Herec na neznámou dámu, není už postavou, nýbrž felliniovským klaunem, který se závěrem rozplyne v záři jevištních světel a poletujících balonků. Když chce, je Bolek Polívka stále skvělý autor, herec, klaun i režisér.
Skvělé mladé komičky a tanečnice
Paradoxně vynikla v celé nabídce také série představení nejmladších, z líhně katedry pantomimy HAMU. Bakalářka Barbora Debnárová a studentka 3. ročníku Valeria Radzová, obě ze Slovenska, si založily skupinu Mime Marmelade. Na festivalu uvedly pořad Chlieb náš každodenný – rozkošnou ukázku ze života slovenských vesničanek v rytmu čardáše (pod supervizí Radima Vizváryho). Obě půvabné a technicky vyspělé herečky zahrály sérii mimických úkonů pracovní povahy i běžných feministických vztahů až po slepičí pantomimu – na pohled maličkost, ale s jakým vtipem a půvabem podaná! Obě skvělé komičky i tanečnice oblečené v krojích – není už to samo o sobě v okruhu mimického divadla zvláštnost? Také představení jejich současných kamarádů Piráti aneb Tajemství mořské truhly studentů 3. ročníku HAMU (režie Radim Vizváry) dobře uspěla, vlídně přijat byl i Kabaret Marceau 2. ročníku (režie Adam Halaš).
Tiché vize
Za pozornost stojí rovněž jediné profesionální divadlo neslyšících na Slovensku Tiché iskry, které předvedlo svou parodii na známou Shakespearovu tragédii pod názvem Romeo a Zuzana. Úsilí režiséra Jozefa Riga a dramaturga Petera Vrťa vyústilo přesunem do polohy ostře komické němé grotesky, hru ve výstupy ve stylu Pyrama a Thisbe. Tato proměna má samozřejmě svou logiku, dokonce i historické pozadí, ale po zkušenostech s tvorbou Zoji Mikotové v Brně si myslím, že nebylo zapotřebí tolika expresivních gest pro pochopení děje. Možná je důvod v samotné povaze gestického jazyka neslyšících. Nicméně je nutné vidět pozitivně jak snahu režiséra, tak i dramaturga o ucelenou dramatickou výstavbu příběhu. Podobně herce v čele se Zuzanou Löbbovou.
Z velké festivalové nabídky, kterou nešlo během prvních tří dní pobytu zcela postihnout, působil objevně vlastním pojetím klauniády také Adrián Ohrádka – nespoutaný komediální typ, který se uplatnil nejen v němých kreacích, ale i jako moderátor festivalu rozehřívající svými imp
rovizacemi mladistvé publikum. Jeho klaunský typ připomínal v představení Zastávka anglického klauna Johna Mowata (kterého ovšem nemůže Adrián Ohrádka pro své mládí znát). Je to obyčejný chlapík v pracovní kombinéze, s placatou čepicí a kufrem, nenalíčený – mohli bychom říci prototyp dělníka –, který si před čekárnou zastávky krátí dlouhou chvíli. Ale jak! Má pouze noviny – z nich si vytváří předměty, a dokonce i loutky, s nimiž si radostně hraje. Tesařský metr, jehož skládáním vytváří imaginární tvary věcí, zvířat, letu. Jeho vynalézavé vize měly půvab bezprostřednosti a civilní patos pro většinu lidí na pohled nudné chvíle, ze které sálal pozitivní postoj k životu.
Festival PAN – líheň mladých talentů
Za celým, zde jen částečně prezentovaným programem, stojí pozoruhodná osobnost Mira Kasprzyka, který se během několika desítek let vypracoval v originální osobnost, jejíž akční rádius přesahuje umělecký obor, kterému se věnuje. Na divadle je Miroslav Kasprzyk v jedné poloze naturščik, který ve svých etudách snad nejlépe ze všeho zosobňuje lidové typy venkovanů, lesních mužů, skřítků či jiných mytických postav neklamně podtatranského rázu. Jeho druhá poloha asi souvisí s jeho osobním ustrojením: Kasprzyk se zjevuje – ať už mimuje, nebo moderuje – jako divadelní fenomén, neskutečně skutečná postava, které je všude plno a jež naplno žije jen na jevišti.
Miru Kasprzykovi také náleží ocenění za vytrvalé úsilí, s jakým proměnil Liptovský Mikuláš za dvacet let ve středisko domácího pantomimického umění a lidové kulturní centrum, jehož aktivity přesahují rámec regionu. Jeho význam nespočívá jen ve vlastní umělecké tvorbě nebo ve skutečnosti, že jeho pozvání rádi přijímají umělci ze zahraničí. Několik set nadšených mladých diváků a velké množství adeptů mimického divadla získává díky jeho aktivitám nejen chvíle poznání a potěšení ze hry, ale také hodnotnou kulturní výbavu, se kterou vstupují do života. Zakladatel festivalu Miroslav Kasprzyk vytvořil v originální podhorské enklávě z festivalu PAN líheň mladých talentů a vnitřně bohatých, citlivých milovníků divadelního umění.
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?