Festival Clash! II. – Kulturní diplomacie a taneční filmy

Druhá polovina šestidenního festivalu Clash!, který se odehrál on-line na začátku loňského prosince, měla za hlavní témata kulturní diplomacii, specifický proces tvorby tanečního filmu a v poslední den i shrnutí získaných zkušeností, nově objevených cest a výhledů do budoucna.

ORĪGĪ. Zdroj: 420PEOPLE.

ORĪGĪ. Zdroj: 420PEOPLE.

Tanec jako „kulturní diplomat“

Derida Dance Center (DDC) z bulharské Sofie se v rámci tříletého projektu věnoval rozvoji managementu a komunikace s diváky i institucionálními partnery. Téma kulturní diplomacie si pak jeho představitelé zvolili jako nosný pilíř pro diskusi u kulatého stolu během „svého“ festivalového dne. Atanas Maev z DDC v panelu poukázal na to, jak je umění podporováno různými politickými a kulturními institucemi a vysíláno do světa jako propagace dané země.

Alexenia Boneva z bulharského ministerstva kultury představila „národní program“ kulturní diplomacie. Uvedla, že jednou z misí ministerstva kultury je vytvoření „audiovizuální politiky země“, do níž patří i „digitální diplomacie“ a prezentace umělců on-line. Jako jednu z forem navazování mezinárodní spolupráce také zmínila Frankofonní hry, jichž se Bulharsko pravidelně účastní spolu s dalšími cca padesáti zeměmi. Jedná se o mezinárodní akci podobnou olympijským hrám, kde se soutěží nejen ve sportech, ale i v uměleckých disciplínách. Přestože tento příspěvek působil spíše jako univerzální politická agitka, jistě je pozitivní fakt, že ministerstvo kultury se podobného panelu v rámci festivalu současného tance chtělo zúčastnit.

Zástupkyně bulharského Goethe-Institutu Stefka Tzaneva začala svůj příspěvek tím, že tato instituce se necítí být aktérem kulturní diplomacie, jelikož v Německu je tento termín chápan trochu jinak. „Kulturní diplomacie“ zde má mnohem více politické konotace, pojí se s definicí národní identity a kulturní politiky a s kritickým pohledem na ni. Hlavní misí institutu nejsou takové definice ani „pouhé“ představování německé kultury, ale především její propojování s lokální kulturou a kontextem. Nechtějí být pouze sponzory umělců, ale také partnery. Navíc je dobré vědět, že Goethe-Institut disponuje specifickým koprodukčním fondem speciálně určeným pro tanec, který má umožňovat mezinárodní spolupráce.

Kulatý stůl na téma kulturní diplomacie. Zdroj: Derida Dance Center.

S posledním příspěvkem, který ovšem zazněl z nahrávky, se připojila Biliana Genova z kulturního odboru Magistrátu hlavního města Sofie. Prohlásila, že kulturní odbor momentálně dělá všechno pro to, aby i v době pandemie umění fungovalo, přetrvalo a dostalo se k divákům. Zmínila, že do on-line prostoru se přesunulo cca 230 projektů. Z mezinárodních spoluprací, do nichž se Sofie zapojila, uvedla evropský projekt Access to Culture, jenž sdružuje osm evropských metropolí se záměrem propojovat místní samosprávy, kulturní a vzdělávací instituce, umělce, ale i média (!) a vzájemně se inspirovat. Z jejího projevu jsem zkrátka nabyla dojmu, že město se o rozvoj kultury v souladu se současnými trendy skutečně stará.

 

Tvůrčí proces a screendance

Na problematiku tanečních filmů se zaměřil portugalský soubor Companhia de Dança de Almada (CaDa), který od roku 2017 vytváří v rámci své umělecké produkce jeden screendance projekt ročně. I proto jsem očekávala od diskusí a kulatého stolu hlubší ponor do problematiky, analýzu principů tohoto žánru atd. Bohužel zůstalo spíše u obecností a osobních zkušeností jednotlivých tvůrců. Zároveň se diskuse zaměřily i na témata a proces vzniku jednotlivých choreografií vytvořených každým souborem v rámci projektu, jejichž tématem se stal „Clash!“ – srážka – ve všech možných interpretacích.

Festivalovou hodinku rámovala dvě promítání: nejprve byl představen záznam tanečního představení Noir v choreografii Bruna Duarteho a na závěr screendance na základě stejné choreografie, tentokrát ve zpracování režisérky Marty Romero a fotografky Laury Abad. Soubor tak chtěl názorně předvést rozdíly mezi záznamem tance a tanečním filmem. Znázorněná situace připomínala rodinnou oslavu nebo snad pohřební hostinu, plnou napjatých vztahů, možná i temného tajemství. Nepřekvapivě, film ze srovnání vyšel lépe, jelikož byl vytvořen přímo pro obrazovku: detaily kamery ve spojení s denním světlem dobře zachytily výrazy a vztahy mezi tanečníky, které při sporém osvětlení jevištního představení a celkové tmavosti záznamu zcela zanikly; specifičnost půdního prostoru dokázala navodit skoro až strašidelnou atmosféru; dynamické prostřihy mezi pohyblivým filmem a fotografickými záběry na obličeje tanečníků dílu dodaly dramatičnosti.

Noir. Zdroj: Companhia de Dança de Almada.

V dalších rozhovorech se diváci mohli dozvědět také o vzniku ostatních děl představených během festivalu jako například o choreografické výměně mezi souborem Polski Teatr Tańca a Balletto di Roma. Polský soubor vyslal do Říma tři své tanečníky, aby vytvořili materiál pro své tři italské kolegy – tak vzniklo dílo Dissolution, jehož on-line premiéra se odehrála třetí den festivalu.

Dle výpovědi autorů Agnieszky Jachym, Jerzyho Kazmierczaka a Zbigniewa Kocieby se v tomto případě srážka promítla přímo do procesu: nejprve se spolu „srazily“ idey polských umělců, kteří se museli shodnout na konkrétnějším tématu a způsobu práce, a jejich koncept se následně střetl s italskými tanečníky, jež měli rovněž dílo spoluvytvářet svými nápady. Jednalo se tedy do jisté míry o totální rozklad choreografického procesu, což se nakonec odrazilo i v titulu samotného díla. Absurdita, experiment, proměnlivost pohybového stylu i hudebního podkladu patřila mezi jeho hlavní témata. Zároveň se z promítaného filmu dala vycítit jasná nadřazenost tvůrčího procesu nad výsledným produktem.

Balletto di Roma pak zvolil zcela rozdílný postup: vyslal svého choreografa Davida Valrossu, jenž měl přizpůsobit svůj již hotový koncept tělům polských tanečníků. V díle Find the love in the dark pracoval nejen s metaforou hledání dobra ve složitých časech, ale také – a to především – s dichotomickým výkladem lásky jako dobra i nebezpečí. Tento cit, něžný i vášnivý, symbolizovala červená barva. První část choreografie pro dva muže a jednu ženu je spíše genderově neutrální, pokud jde o vzájemné vztahy, a vyznačuje se jejich neustálým fyzickým kontaktem, vzájemným proplétáním a poponášením v bílém prostoru. Naopak druhá půlka se stává vzhledem k tématu „nebezpečí lásky“ explicitnější, interpreti si částečně vysvlečou bílé kostýmy, objeví se červená barva na kalhotách a kalhotkách, tempo naroste a pohybový materiál je tvarován (až moc) konkrétními vztahy mezi postavami.

Obě výše zmíněná díla byla evidentně tvořena pro jeviště, a i když se jejich zfilmovaná verze snažila o přiblížení tance pomocí pohyblivé kamery a detailu, nedá se v tomto případě vyloženě mluvit o tanečních filmech.

Find the love in the dark. Zdroj: Polski Teatr Tańca.

Naopak screendance Fractus vyprodukovaný bulharským Derida Dance Centre v choreografii Jivka Jeliazkova vědomě pracoval s možnostmi, jež nabízí tanečnímu umění filmová kamera. Zabýval se kolizí mezi opačnými principy klasického a současného tance: striktnost figur tak kolidovala s jejich dekonstrukcí. Pointou bylo, že veškerý pohyb se stává v jistý moment organizovaným chaosem (stejně jako geometrická figura fraktál, jež dala dílu jméno) a determinuje jej zemská gravitace, což se stalo základním prvkem choreografie. Jeliazkov na díle spolupracoval s vizuálním umělcem Vladislavem Ilievem, který vytvořil projekce vycházející z pohybu tanečníků vleže v kruhovém prostoru. Jejich těla se v rytmu dynamické hudby smršťovala a rozpínala, propojovala v uzly a zase se rozlétávala směrem k obvodu. Projekce někdy kopírovala tvary tanečníků, v určitých chvílích se ale pohyb začal množit, jako by stíny tanečníků začaly žít vlastním životem. Dění bylo snímáno shora, čímž vznikaly působivé obrazy tu připomínající pohyb bakterií na Petriho misce, tu surreálné množení interpretů přecházející v květinové vzory.

Rovněž Václav Kuneš tvořil své ORĪGĪ přímo pro kameru. Zdůraznil, že od počátku pracoval s novými možnostmi, které choreografii nabízí kamera: při její stavbě zrušil orientaci vůči „čtvrté stěně“ diváků, a naopak si pohrával s různými úhly pohledu, se záběry na detail atd. Vnímal zadané téma „srážky“ pozitivně, nikoliv negativně, a tento přístup vtělil do produktivní srážky tanečních stylů ovládaných interpretkami jeho souboru 420PEOPLE. Rozhodl se „použít“ jejich talent tak, jak se mu v jiných dílech zatím nepodařilo. A tak si drobná Fanny Barrouquére ve špičkách pohrávala s klasickým tancem, sportovní Francesca Amante v teniskách se blýskla znalostí karate a svůdná Simona Machovičová sebejistě předvedla tanec na podpatcích. Kunešova choreografie však mísila charakteristické prvky stylů s (de)konstrukcí typickou pro současný tanec. Do jednotlivých sól byly zajímavým způsobem zakomponované tytéž prvky, které díky rozdílné konstrukci bot, a snad i konotacím, jež v nás vyvolávají, působily odlišně. Ve finále se všechny tři tanečnice obuvi zbavily – tanec naboso se symbolicky stal demokratizujícím prvkem choreografie, který interpretům poskytuje nejvíce svobody. Kunešova screendance prvotina je zkrátka příjemnou podívanou a potěšilo mě, že choreograf hodlá v této tvorbě pokračovat.

Dissolution. Zdroj: Balletto di Roma.

Problémy současnosti a výhledy do budoucna

Poslední den festivalu Clash! nabídl několik diskusí týkajících se aktuálních témat, zejména financování kultury a úlohy digitálních technologií pro rozvoj umění (nejen) v pandemické krizi.

Řešitelům projektu z římské univerzity Sapienza se podařilo získat pro virtuální debatu zástupce vedoucího EU fondu Creative Europe Pedra Vélazqueze, programovou manažerku Erasmus+ Martu Gutierrez Benet a ředitele EU regionální jednotky pro Itálii a Maltu Willibrorda Sluijterse. Tématem byly možnosti financování uměleckých počinů ze zdrojů Evropské unie.

Pedro Vélazquez přispěl zejména dobrou zprávou, že fond Creative Europe bude pro roky 2021–2027 navýšen až o 60 % oproti předchozímu období, což umělcům přinese spoustu nových příležitostí. Podporovány budou zejména mezinárodní spolupráce kulturních organizací, projekty řešící environmentální a genderové otázky, digitální projekty (v rámci překonávání krize byl vytvořen zcela nový fond Digital Europe). Zároveň EU vítá u projektů synergie s ostatními fondy a iniciativami, jako je například Horizon Europe.

Další dva mluvčí sice připustili, že umění není zcela prioritou jejich odborů, přesto posluchače ujistili, že performativnímu umění náleží místo v rámci programu Erasmus i v regionálních jednotkách. Je totiž často součástí edukačních plánů a podílí se na rozvoji každého regionu. I v těchto fondech mohou tedy kulturní organizace i jednotlivci hledat podporu.

Fractus. Zdroj: Derida Dance Center.

Téma digitálních technologií pak přivedlo k virtuálnímu kulatému stolu viceprezidentku Cultural Actions Europe Cristinu da Milano, producenta festivalu Cinedans Andrease Hannese a italskou specialistku na screendance Ariellu Vidach. Cristina da Milano v první řadě zdůraznila, že digitální nástroje byly součástí evropské strategie pro tzv. audience development již v memorandu EU z roku 2015. Upozornila také na nástrahy překlápění obsahu z fyzického prostoru do digitálního – ten je totiž samostatným ekosystémem, který má odlišné potřeby a v němž fungují jiné mechanismy a nástroje. Andreas Hannes navázal s tím, že Cinedans již několik let systematicky rozvíjí svou aktivitu na webu paralelně s pořádáním fyzického festivalu a laboratoří, přičemž každá z těchto aktivit má svou specifickou podobu a zaměření. S příchodem pandemie se organizátoři rozhodli nepřesunout fyzický festival on-line v plném rozsahu, ale vytvořit alternativní program přizpůsobený digitálnímu prostředí.

Nakonec samozřejmě došlo i na téma taneční digitální tvorby a jejího boomu vynuceného současnou dobou. Pro mnoho umělců se jedná o nouzové řešení a také o nové médium, jež vyžaduje specifické znalosti, postupy, a v němž se zkrátka většina teprve hledá. To se ostatně odrazilo i na „tanečních filmech“ představených během festivalu Clash!. Nejdůležitější ovšem je uvědomit si specificitu screendance a fakt, že se nejedná o nějakou náhradu živého představení, ale o žánr s vlastními výrazovými prostředky a ambicemi.

Několikadenní program festivalu Clash! je příkladem více méně úspěšného přechodu z fyzického eventu do toho virtuálního. Vzhledem k převaze diskusí, prezentací a kulatých stolů na programu se jednalo spíše o konferenci s velmi různorodým programem. Partneři projektu shrnuli výsledky svých aktivit, zpracovali přidělená témata od čistě tvůrčích po politická, přičemž také reagovali na aktuální krizovou situaci. Nemohli sice poskytnout ideální řešení či dokonce komplexní zhodnocení situace (na to je ještě brzy), ale v mnoha případech nabídli užitečné informace, inspiraci a snad i nadějné vyhlídky do budoucna.

 

Psáno z on-line streamingu festivalu Clash! 11.–13. prosince 2020.

Témata článku

420peopleBalletto di RomaCompanhia de Danca de AlmadaDerida Dance CentrePolski Teatr Tanca

Tanec

Clash!

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

duben 2021

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: