Festival KoresponDance opět oživil Žďár nad Sázavou, tentokrát na celý víkend

Festival KoresponDance opět oživil Žďár nad Sázavou, tentokrát na celý víkend

Festival KoresponDance opět oživil Žďár nad Sázavou, tentokrát na celý víkend

Letos se potřetí konal začátkem léta ve Žďáru nad Sázavou mezinárodní festival současného tance a pohybového umění KoresponDance. Oproti předchozím dvěma ročníkům se rozrostl nejen co do počtu dní, protože místo jednodenní akce probíhal od pátku 3. až do neděle 5. července 2015, ale i co do počtu lokací. Vedle areálu zámku Kinských, který tvoří festivalovou „základnu“, mohli diváci zhlédnout představení u Pilské nádrže, ve skate parku i Zelené Hoře, slavném kostele sv. Jana Nepomuckého ve tvaru pěticípé hvězdy.  Cílem festivalu je spojovat barokní areál zámku se současným uměním a odkaz historie se také přímo objevoval v obsahu některých představení. Festival činí unikátním rovněž fakt, že mnohé projekty vznikají přímo pro tuto příležitost. V neposlední řadě je nutné zmínit, že ač program nabízí vysoce profesionální kulturní zážitky, jsou do představení mnohdy zapojeni také neprofesionálové. Všechny tyto atributy přímo ukázkově splňovala hned první položka programu, a to choreografie Béatrice Massin nazvaná Bach 15. Jedenáct účinkujících (z toho šest profesionálních tanečnic) rozeznělo svým pohybem nádvoří zámku. Na štěrkových cestách v přesném rytmu a složitých obměnách jednotlivých sekvencí tepaly jejich kroky, jejich paže prováděly gesta odkazující na barokní tanec či rozsáhlejší houpavý pohyb – někdy za doprovodu Bachovy hudby, jindy jen za zpěvu okolního ptactva. Tanečníci korzovali po celém nádvoří kolem diváků a tu a tam se mezi chůzí, během či nízkými skoky vyloupl výjev jako z barokního sousoší, podruhé zas obraz padlých k zemi. Poskytli zážitek souznící s prostorem, dýchající lehkostí současného pohledu na pohyb i přesností hry s barokní inspirací. Baroko ve Žďáru není nabubřelé (jak se někdy význam slova školsky vykládá), ale spíše hravé a radostné. Historie tu nezatěžkává, naopak, umělci se od ní odrážejí s rozverností dítěte na trampolíně. Bylo tomu tak i v dalším představení odkazujícím na jméno hudebního génia a vytvořeném speciálně pro festival. Dílo Jean Sebastian2 choreografa Jeana Gaudina a kontratenoristy Sebastiena Fourniera působilo jako setkání dvou veselých umělců s jedinečným prostorem kostela na Zelené hoře a barokní hudbou. Muži často publiku adresovali výrazný pohled, až si diváci někdy nebyli jistí, jestli si z nich protagonisté lehce neutahují. Zatímco Sebastien Fournier zpíval barokní skladby, Jean Gaudin prováděl prudké pohyby paží, občas působící až extaticky, vzápětí je nechal mrtvolně viset z balkonů kostela. V členitém prostoru tak duo vytvářelo zvláštní výjevy, ke kterým se, jak choreograf po představení prozradil, inspiroval například legendou o Janu Nepomuckém. Podstatnou složku tvořila účast dětského pěveckého sboru ze Žďáru nad Sázavou, který byl jednoduchým pohybovým řešením taktéž zapojen do choreografie. Účinkující zpěvem a tancem postupně zaplnili prostor kostela doslova od střechy až po podlahu, čímž zároveň umožnili barokní památce výrazněji „promlouvat“. Divákovo vnímání autoři směřovali tak, že mu poskytli prohlídku celého prostoru a zážitek, kdy z majestátní sakrální stavby odcházel povznesen a s úsměvem. Dalším site-specific, tentokrát ve zcela odlišném prostoru, bylo představení TraffiC ve skate parku u žďáreckého zimního stadionu. Pierre Nadaud, Dominique Boivin a Philippe Priasso vytvořili se studenty a absolventy Ateliéru fyzického divadla JAMU živou a vizuálně zajímavou pohybující se kompozici sestávající z klaunských a akrobatických akcí. Výstup se nesl v atmosféře lidí vracejících se z noblesního večírku, v sakách a večerních šatech, kteří tento rozlehlý prostor plný roztodivných objemných předmětů náhodou objevili a za doprovodu hudby rozehráli. Divákovo oko málokdy stačilo zachytit všechna drobná dění každé z postav, oblékání do pneumatik nebo velkých dřevěných rámů, klouzání po U-rampách a zábradlí. Rozvíjela se před ním bohatá scenérie, v které si každý mohl vybírat, jaká z akcí ho nejvíce zaujme. Avšak bylo jasné, že vše je dohromady pečlivě promyšlené, s vnitřním řádem. Kompozice gradovala scénou, kdy performeři balancovali dlouhé dřevěné kůly, a skončila výjevem živoucí masy lidí ve vaně, která však byla bez vody. To určitě k lítosti účinkujících, kterým patří obdiv i proto, že zvládli představení odehrát na sluncem do žhava rozpáleném asfaltu. Skládání konstrukcí z nejrůznějších součástek jako obsah divadelní akce se zdálo motivem opakujícím se napříč programem. Po TraffiC testovala gravitační sílu v díle Forces 1+ Amina Amici v choreografii Nathalie Tacchelly. Seděla za dřevěným stolkem, ve skutečnosti za skládankou z dřevěných kostiček, které poté přetransformovala do miniaturního města i postele. Do jejího vystoupení byli zapojeni také lidé bez tanečních zkušeností. Na rozdíl od představení Bach 15, které bylo postaveno tak, že různé profesní zkušenosti nebyly v tanci znát, bylo v tomto případě od začátku jasné, pro koho je jeviště domácí a pro koho spíše neznámou půdou. Výrazná performerka skenovala publikum pohledem a tanec sestával především z obměňující se choreografie složitých gest paží, mezi čímž zvládla ještě přesně vybalancovat a přemisťovat kostičky. Ostatní na scéně vytvářeli jakýsi skupinový protipól, scénografii či zkrátka další osoby, ke kterým mohla tanečnice kromě publika svoji akci vztahovat. Originální konstruktérský počin představovalo dílo Abscisse Jordi Galího. Festival už v minulých letech představil těžkou techniku, která v rukou tanečníků ožívala i byla půdou pro stylizovaný taneční pohyb. Koncept Abscisse, který využíval stavební nástroje, jako jsou žebříky, lana a traverzy, se ale lišil. Umožnil v tichu sledovat naprosto nestylizovaná gesta v reálném čase, bez jakýchkoli pohybů navíc, s přesností horolezce cvakajícího lano do karabiny uprostřed skály. Vše bylo do posledního detailu choreografované, objevilo se několik momentů unisona, jež však spíše než primárně kvůli estetickému cíli vznikaly jako výsledek hledání přesného vyvážení sil. Proč bychom se měli dívat na tři muže omotávající a zvedající žebříky? Neboť před námi rostly výtvarně zajímavé konstrukce, žebříková monstra vzpínající se do výšky na opratích lan a rozvíjely se situace, kdy muži stoupali po žebřících uprostřed prázdného prostoru. Proto z performerů obecenstvo nespustilo oči a jejich umělecké konstruktérství odměnilo velkým potleskem. Stejný den pozdě večer diváci mohli zhlédnout ještě další z choreografií pro mužskou skupinu. U Pilské nádrže parkovala vysokozdvižná plošina, aby se pak ve své roli světlonoše rozjela v představení L.U.MEN pod autorským vedením Dominiqua Boivina a v podání tří tanečníků Mathieua Hedana, Jonathana Itha a Grégoryho Kamouna. Nejednalo se tentokrát o personifikaci stroje, jak tomu bylo v představení Něžný bagr, které zůstalo v paměti zapsáno z minulých ročníků festivalu. Nyní se interakce odehrávaly hlavně mezi performery, kteří sice na plošinu několikrát s obdivuhodnou mrštností naskákali a provedli působivé akrobatické triky, většinou se však pohybovali na zemi a stroj obratně měnil způsob jejich osvětlení seshora. Akrobatický tanec čerpal z kapuery i kontaktní improvizace. Výraznou složku představení tvořila hudba složená ze zvuků (například sirény) i melodií rozmanitých žánrů. Bylo znát, že hudební doprovod vznikal současně s choreografií a zvuky stroje a propojenost umocnila i přítomnost hudebníka Emiliena Leroye, který ještě připravený soundtrack na místě přizpůsoboval. Muži mezi sebou, světlem, tmou a prachem země rozehráli působivou hru, a vzniklo tak efektní a zároveň velmi poetické dílo. Z inscenací, které jejich tvůrci úspěšně reprízovali už mnohokrát před festivalem, byly ve Žďáru k vidění Objekty výskumu slovenské choreografky Petry Fornayové (recenzi z pražského uvedení si můžete přečíst zde) a dále Sticker od autorů Milou Veling, Halky Třešňákové a Jana Bárty, z nichž poslední dva byli také protagonisty. Představení Sticker kromě pohybového vyjádření používalo mluvené slovo, kterým herci pronášeli repliky jako z rozhlasové hry, popisující dění na ústřední části scény – na koberci. Slova však někdy skutečné akci neodpovídala, jednání protagonistů bylo mnohem složitější. Koberec tvořil jeviště pro společenskou přetvářku očekávaného chování páru. Jakmile se muž a žena ocitli mimo něj, nemuseli držet pózu, každý byl sám pro sebe a toho druhého naprosto ignoroval. Díky repetici výjevů, jako byl vášnivý polibek, vyzněly jejich drobné, avšak podstatné obměny, na kterých byla dramatická linka vystavěna. Vztah páru se postupně čím dál více vyhrocoval. Koberec se stal místo obrazu ideálního soužití dějištěm vášnivých, avšak stále afektovaných bojů. Únik z plochy koberce byl vždy úlevou, že už manželé nemusí „držet fazonu“, ačkoliv i ta už byla zvrhlá. Mrštní herci se do průzkumu partnerského ne-soužití pustili skutečně s vervou, velkou dávkou nadhledu a humoru. A diváci se mohli potrhat smíchy. Po celou dobu festivalu a ještě několik dní po něm se před vstupem do zámku rozkládalo dvoupatrové šapitó a maringotky skrývající mezinárodně úspěšnou show Obludárium Divadla bratří Formanů. Jak autoři otevřeně prohlašují, hlavní inspirací byl pokleslý žánr kabaretů a potulných cirkusáků starých dob. A takováto atmosféra diváky ihned při vstupu do stěsnaného stanu se sporým osvětlením na ruční pohon okamžitě pohltila. Avšak to, co se před jejich očima rozehrálo, bylo mistrovsky propracované představení. Celkem jednoduché divadelní prostředky, jako byl úvod s malými loutkami, byly do maxima využity, že z dění ani na vteřinu nespustili oči a sledovali postupnou gradaci, přes taneční čísla a výstup maskovaných aktérů až po velkolepě působící akrobacii krasojezdkyně. To, že její kůň byl dřevěný a zploštěný jako z leporela, neubralo ani píď z působivosti scény, spíše naopak. Představení trvající přes dvě hodiny mělo režii (Petr Forman) i choreografii (Veronika Švábová) natolik promyšlené, že se v sluncem rozpáleném šapitó čas stával naprosto neodhadnutelným. Například v komických výstupech uvaděč nestíhal usměrnit zpomalené postavy „unikátních jedinců show“, které bychom nazvali zkrátka důchodci. K brysknosti tanečních scén pak zase přispělo využití otáčivého jeviště. Jediné celovečerní představení festivalu, žánrově velmi obtížně uchopitelné, každopádně s vynikajícími hereckými výkony, které v kombinaci s promyšleností všech dalších složek (především té výtvarné) přineslo, ač pojednávající o povrchních show, hluboký zážitek. Během třídenního festivalu si kromě představení návštěvníci mohli užít prohlídky areálu zámku anebo piknik v jeho sadech, živou hudbu na nádvoří a rodiče se mohli radovat z prezentací svých dětí. Festivalu totiž kromě rezidencí umělců předcházel příměstský tábor zaměřený na taneční, výtvarně-divadelní a hudební obor. Byla jen škoda, že v letním vedru mnozí místní obyvatelé zřejmě dali přednost koupališti před zámkem, do jehož prostor by se během festivalu vešlo i hojnější obecenstvo. Naopak přespolní publikum festival opět přilákal. Doufejme, že jeho kvalitnímu a zároveň divácky velmi přístupnému programu budou i Žďárečtí přicházet na chuť stále více. Činnosti, kterými pod vedením Marie Kinsky zámek i jeho okolí ožívají, jsou rozhodně pozoruhodné a zážitky z festivalu fascinující. Psáno z festivalového dění 3.–5. července 2015, Žďár nad Sázavou. KoresponDance – mezinárodní festival současného tance a pohybového umění
Compagnie de l’estuaire: Forces 1+
Divadlo bratří Formanů: Obludárium
Petra Fornayová: Objekty výskumu
Jordi Galí: Abscisse
Jean Gaudin & Sebastien Fournier: Jean Sebastian2
Beau Geste: L.U.MEN
Béatrice Massin: Bach 15
Pierre Nadaud & Philippe Priasso / Beau Geste: TraffiC
Halka Třešňáková & Jan Bárta: Sticker

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: