Gradina a Correspondenz-Karte v Duncan Centre

19. 1. 2010 reportáže

Autor Lucie Břinková

Poslední představení před Vánocemi v Divadle Duncan Centre hostilo tanečníky z Itálie a s nimi vystoupila na domácí půdě Dagmar Chaloupková. Představení Gradina a premiéra představení Correspondenz-Karte proběhly 16. a 17. 12. 2009. Gradina, krátké, asi dvacetiminutové představení Dagmar Chaloupkové mělo premiéru již před třemi lety. Tehdy bylo oceněno v rámci choreografické soutěže Cena Jarmily Jeřábkové, Dagmar Chaloupková za něj dostala 3. místo a tím nastoupila na svoji sólovou kariéru.Na Gradině, tedy na choreografické struktuře, je vidět začátečnická nejistota a hledání, ale přesto nabízí hezký zážitek. Velmi nápadná a obdivná je hra světla a tmy (Jan Komárek a Jan Beneš), fyzicky velmi náročné „výdrže v zauzlených pozicích“, které provádí jakýsi tvor s tykadlem ve zlatém lesklém oblečku. Kostým je zde navržen opravdu nápaditě a velmi specifikuje a vlastně i utváří atmosféru. Autorkou tohoto kostýmu je Mariana Novotná, také absolventka konzervatoře Duncan Centre, která se ale vydala cestou návrhářky kostýmů pro tanečníky a daří se jí velmi dobře. Není to první její kostým, který stojí za zmínku.Dnešní podání Gardiny je díky bohatým zkušenostem tvůrkyně a tanečnice mnohem vyzrálejší a působivější. Působí celistvě a velmi lehce, ačkoliv většina z tanečních kreací je fyzicky velmi náročná. Představen je typický rukopis Dagmar Chaloupkové. Druhá choreografie italských umělců Correspondenz-Karte slibovala podle programu zajímavou podívanou. Mělo dojít k propojení vizuální, hudební a taneční složky a jednotlivé obrazy se měly pospojovat do barevného kaleidoskopu s udivujícím pohledem. Tvůrci garantovali, že se diváci přesunou do přímořského města Cagliari na ostrově Sardinie, kde pocítí neobvyklý vítr hrající tónem tamní malebné atmosféry. Ovšem divákům se nedostalo ničeho, co jim bylo přislíbeno. Místo kompaktního díla se na jevišti konzervatoře Duncan Centre odehrála velmi nudná a nedotažená choreografie, která přítomné v sále přestala bavit bohužel již po deseti minutách. Dvě průměrné tanečnice se snažily roztříštěnost videa a hudby nějak sladit. Měly ovšem pramálo prostředků, jak toho dosáhnout. Byla to spíše vina choreografů a režie (Simone Sandroni, asistentka Virginia Spallarossa), protože ať se snažily tanečnice sebevíc, stále se nedařilo dojít k tvaru, který by alespoň něčím zaujal. Možná, že pod jiným vedením by tanečnice zaujaly. Naštěstí nebylo v sále moc diváků, takže toto představení nezkalilo večer mnoha lidem. Correspondenz-Karte by ocenilo spíše publikum amatérských tanečních představení, i když i ti poznají, jestli má dílo nějakou energii a jestli dokáže zaujmout, ne však publikum zvyklé na představení zajímavá, mnohdy šokující, přinášející inovační postupy a vyzrálý projev. Leckteří maturanti Duncan Centra by vedle této choreografie sklidili větší a vřelejší potlesk. Škoda, že představení Gardina nebylo na programu zařazeno jako druhé. Odcházelo by se lépe z poloprázdného divadla a snadněji by se vstupovalo do krutých večerních mrazíků. Zanechalo by to v divácích alespoň trochu uspokojení, kdežto takto…