Hybaj Ho: Les SlovaKs na cestě domů

Bezpochyby největší hvězdou festivalu Hybaj Ho!, probíhajícího od 7. do 14. října v Praze, byla skupina Les SlovaKs Dance Collective. Pět slovenských tanečníků a jeden belgický hudebník tvoří toto těleso, založené v roce 2006 v Bruselu. Tanečníky pojí společný původ, zkušenost s působením ve folklórních souborech a v neposlední řadě studium na prestižní škole P.A.R.T.S., jejíž zakladatelkou je dnes již legenda současného tance Anne Teresa De Keersmaeker. Za léta vzájemného setkávání a dokonce společného bydlení vytvořili jakési bratrstvo se stejnou vizí o tom, jak by měl tanec vypadat. Vyjadřují se prostředky současného tance, ale často se odkazují ke slovenskému folklóru, který je nejen vzpomínkou na domov a na své kořeny, ale tvoří vždy velice funkční a živou část představení. V jejich inscenacích zaujme nejenom neobvyklý způsob pohybu, který zdá se nemá žádných hranic, ale také výraz, zpěv a humor. Představení Journey Home, se kterým se v úterý večer ukázali českému publiku, je již druhou společnou celovečerní inscenací po velmi úspěšné Opening Night. Jak již název napovídá, Journey Home/Cesta domů je ještě více o návratech, ať již ke své zemi či k sobě sama. Kostýmy jsou napůl moderní a napůl lidové, odpovídajícím způsobem podtrhávají individualitu každého tanečníka (jejich autory jsou Mat Voorter a Pepa Martinez). Je zde mnoho pohybových i hudebních citací slovenského folklóru, vše ovšem v rámci současného divadla. Každý tanečník má prostor k vyjádření sebe sama, svého způsobu pohybu a během jejich sól máme možnost pozorovat, že každý z nich je silná individualita. Kdo byl například den předtím ve Studiu Alt@ na sólovém večeru Petra Jaška a Milana Tomášika, může již zřetelně rozeznat jejich pohybový slovník (a v případě Tomášika i celé pasáže z jeho sóla Off-Beat). Když ovšem tančí spolu, jsou dokonale spojeni a dokáží na sebe hbitě reagovat. Sólové momenty se prolínají s duety či skupinovými výstupy, navzájem si do tance vstupují, narušují ho či se do něj zapojí. Vznikají tak humorné momenty, například když se Anton Lachky snaží pochopit způsob pohybu Petra Jaška, zkoumá ho ze všech stran s vykuleným pohledem a trhanými pohyby, jimiž nejvíce připomíná slepici. Duet se následně rozvine v partnerský tanec se vším všudy včetně nezvyklých zvedaček, které jsou v čistě mužském provedení opravdu málokdy k vidění. Tento prvek se během představení v různých kombinacích opakuje. Podobně vtipná je „klobouková scéna“ Milana Hericha a Martina Kilvádyho, během níž si klobouky berou či naopak nasazují a pak v objetí společně tančí.
Někdy se při sledování tance druhých tanečníci neudrží a hlasitě to komentují, podporují ho výkřiky, nebo se dokonce zvednou a snaží se napodobit jeho styl, vždy ovšem tak trochu po svém. Okolo jeviště jsou totiž rozestavěné židle, na kterých tanečníci sedí, když zrovna netančí, jsou tedy po celou dobu přítomni na scéně a pozorně sledují, co se tam děje. Vzniká tak uvolněná kamarádská atmosféra, která lehce vtáhne i diváky. Ti živě reagují na dění na scéně (což je v českých divadlech stále ještě vzácné). Na jevišti je také hudebník Simon Thierrée, který své vlastní kompozice a folklórní motivy živě interpretuje. Nezůstává ovšem celou dobu jen ve svém koutku, ale může se zapojit do dění na jevišti – s houslemi v ruce jde za tanečníky, zpívá a v závěru představení s nimi dokonce tančí složitou pasáž dupů přejatou z jednoho lidového tance. Na to, že je to Belgičan, se zhostil interpretace a improvizace na slovenské lidové motivy velmi citlivě.
Společnými prvky v jejich tanci je velká pohyblivost a flexibilita, zdá se, jako by tančily všechny části těla najednou a každá úplně něco jiného. Někdy jejich pohyb až hraničí s akrobacií, především v partnerském tanci, je silový a něžný zároveň. Kromě odkazů k folklóru se zde mohou vyskytnout také narážky na klasický či barokní tance. V každém případě je na takový tanec radost se dívat.
A když poprvé během představení zazní zpěv, diváky to doslova přibije k sedadlům. Milan Herich si nejdříve několik minut užívá své folklórní sólíčko, stále se usmívá a nutí diváky smát se také. Postupně k sobě přitáhne všechny tanečníky i houslistu, a když je napětí největší, spustí silným hlasem lidovou píseň. Ostatní se přidávají nejdřív jen nesmělými ozvěnami, nakonec ale spustí všichni zplna hrdla, až po zádech běhá mráz.
Celkově působí Journey Home jako kompaktní inscenace, kde individuální výstupy plynule střídají skupinové, momenty koncentrace střídá odlehčení humorem a současný tanec střídá folklór. Vše podbarvuje krásná muzika v živém podání.
Není proto divu, že s tímto představením slovenští tanečníci sklízejí úspěchy po celé Evropě. Výjimkou nebyla ani Praha a jejich „nový tradiční tanec“ byl odměněn bouřlivými ovacemi. Představení bylo uvedeno ve spolupráci s divadlem Archa v rámci Vlámské sezóny a za podpory vlámské vlády. Z představení 11. 10. 2011 v divadle Archa.

Témata článku

Tanec

Festival HYBAJ HO!

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: