Jednodenní exkurze na taneční program Divadelní Flory

14. května před osmou hodinou je chodba před divadelním sálem v konviktu Univerzity Palackého plná čekajících diváků, převážně vysokoškoláků. Postávají pod perlovými šňůrami, zdobícími festivalový prostor a někteří si hoví v měkkých sofa. Vstupenky na představení už jsou vyprodané. A aby ne – za chvíli začne premiéra, která je zřejmě nejočekávanějším z tanečních představení, kterým je v programu festivalu Divadelní Flora dán úctyhodný prostor. Jeho autorkou je původem švédská tanečnice a choreografka Charlotta Öfverholm, v jejímž životopisu se vyjímá například Alvin Ailey‘s American Dance Theatre či DV8 Physical Theatre. Olomoucké publikum se s ní seznámilo již předchozí večer, kdy se představila ve své starší inscenaci Lynn. V premiéře s názvem Pas de deux sans toi tančila sama autorka Charlotta Öfverholm a partnerem jí byl, nebo, jak název napovídá, vlastně spíše nebyl, Lindy Larsson. Pas de deux sans toi bylo dílem o touze po vztahu, lásce, o opuštěnosti a samotě. Nepředstavovalo souvislou linii tance, ale koláž několika výstupů a několika způsobů vyjádření, které dohromady tvořily velmi osobní výpověď, která přitom byla komunikativní vůči divákům.Charlotta Öfverholm nejprve stála s nehybnou tváří v kuželu světla a bryskními pohyby paží prováděla gesta odkazující na domácí práce. Detailní pohyby měly promyšlenou dynamiku a rytmus. Vzápětí je vystřídala taneční pasáž s pohyby většího rozsahu. Tanečnice při ní svírala v ústech jakýsi kus salátu. Jeho význam se odkryl v následujícím duetu, kdy ji muž „ochutnával“ na celém těle. Když erotický náboj duetu vrcholil, muž netečně „dožvýkal“ a lhostejně odkráčel. Byla tak vytvořena výchozí situace pro zbytek inscenace.
Žena se své osamění snažila vyřešit nejrůznějšími způsoby. Obracela se na diváky a zahltila je otázkami. Nejprve vyčkávala na odpovědi a přímo s nimi komunikovala, postupně však její řeč přešla do podivných frází, až nakonec byla zcela destruována. A interpretka se pozvolna stala panenkou na klíček, která se ve strnulé póze baletky otáčela. Tyto smutně groteskní výjevy střídaly pasáže s lehce parodickým nádechem. Scénka cvičení pilates – výjev evokující větu „Už se sebou musím začít něco dělat.“ Nebo moment, kdy se žena snažila být svůdnou a až směšně důkladně vyzývavě odmotávala z těla černé pruhy. Do humorných poloh se přelévaly také „skoroduety“. Zatímco charismatický muž zpíval a hrál na harmoniku, okouzlená žena se marně snažila upoutat jeho pozornost a vyšplhala se mu na ramena. Jenže on si dál hrál tu svoji písničku. Na konci osamocená Charlotta Öfverholm zazpívala nejistým hlasem píseň Lásko, ty nejsi stálá.
Přes všechnu grotesknost bylo Pas de deux sans toi smutným příběhem smutné ženy. A také zdařilým představením, ve kterém nic nepřebývalo ani nescházelo. Když interpretka tančila, byl to tanec kvalitní, ať už se jednalo o malé pohyby soustředěné v rukách či zádech nebo fyzicky náročnou pasáž s pády, švihy a vychýleními z osy. Když Lindy Larsson zpíval, byla radost poslouchat. A když Charlotta Öfverholm promlouvala k divákům, aby se necítili být od jejího příběhu příliš vzdálení, rozvíjela řeč originálním způsobem.

Druhé taneční představení pátečního večera se konalo v atriu univerzity. Německý umělec Stefan Dreher si pro svou performanci Superimposing přes scénu napnul volejbalovou síť, před publikum předstoupil s baťohem na zádech a oblečený do žlutých kraťasů a trička. Svým jednáním však sport připomínal pramálo. Občas se zdálo, že síť jeho akci spíše překáží. Sólo se skládalo ze sekvencí opakujících se pohybů. Jak napovídala anotace představení, nechal se inspirovat povídkou Milana Kundery, v níž měl každý člověk omezenou škálu určitých gest. Tanečník vše prováděl se soustředěnou pečlivostí. Přemisťoval se po čtyřech či za sebou táhl nohy a spíše než člověka připomínal jakéhosi mrštného obojživelníka. Pohyboval se se samozřejmostí, která vypovídala o dokonalém a propracovaném zvládnutí těla a jeho anatomie. Když nevšední pohyby vystřídala pasáž, ve které kontrastně nedotaženě několikrát zopakoval taneční variaci a atriem se po předchozím tichu rozezněl známý hudební hit, zdálo se, že nastává vtipná parodizující sekvence. Zakrátko však pominula a do humorné polohy nedospěla. Těžko říci, jestli to bylo jejím účelem. Vtipně pak vyzněla vlajková signalizace s ponožkami. Stefan Dreher několikrát pohybové sekvence zcela přerušil a s pečlivostí a klidem sobě vlastním vytáhl z kapsy dopis a přečetl několik řádek převážně o počasí z Londýna či Olomouce.
Stačí hledat spojnice toho všeho, co se na scéně odehrávalo. Interpret působil dojmem, že všechna proč mají svá proto. Když zvedl oči od země, byl jeho pohled zvláštní kombinací jistoty, jasnosti a přitom uzavřenosti. Byl uklidňující jistotou svého jednání a zároveň zneklidňující, když člověk netrpělivě čekal na nějaký jasný signál k hledaným proto.A proč je proboha na scéně ta volejbalová síť? V druhé polovině performance k ní naklusaly volejbalistky. Stefan Dreher byl avizován jako konceptuální umělec – proto. Veškerá stylizace s volejbalistkami zmizela. Jediná šance pro diváka bylo přijmout, že nyní sleduje volejbalový zápas a ničím jiným se nezatěžovat.
K hledání proto se pak mohl v klidu (tak v klidu jako Stefan Dreher) po zápasu vrátit. Byl zde performer a byl osamocený, ačkoliv před chvílí na scéně bylo dvacet volejbalistek… Oblékl se do nepromokavého oblečení a vzbuzoval dojem, že půjde někam na hodně vzdálené, snad odlehlé místo. V anotaci nám Stefan Dreher prozradil, že tématem představení je také rozlehlost a opuštěnost. A ta volejbalová síť? Na závěr se Stefan Dreher se soustředěností a vytrvalostí derviše poklidně otáčel, z baťohu postupně vytahoval oblečení a nakonec… volejbalovou síť. Jenže s ní byl úplně sám…
Těžko hodnotit Superposing obvyklými měřítky divadelní inscenace. Konceptuální umění těžko nadchne širokou diváckou obec, ale bezpochyby má něco do sebe. Stačilo přistoupit na Dreherovu (nejen volejbalovou) hru. A v přátelské atmosféře, která na festivalu panovala, to nebyl problém. Pas de deux sans toi
Choreografie a koncept: Charlotta Öfverholm
Hudba: Lauri Antila
Režie: Jordi Cortes
Film: Mathieu Hebeisen
Kostýmy: Sari Nuttunen
Světla: Tobias Hallgren Superimposing
Námět, choreografie a scéna: Stefan DreherDramaturgie
Režie: Inga Helfrich
Dramaturgická spolupráce: Katharina Oberlik
Světla: Hans Peter Boden
Umělecká spolupráce: Victoria Hauke, Tina Meß

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: