La Bayadère – za klenotem klasického baletu do Drážďan

Baletní soubor drážďanské SemperOper má za sebou pohnutou minulost. Ve dvacátých letech 20. století patřil k nejpokrokovějším souborům v Německu, v roce 45 přišel o střechu nad hlavou, po éře sovětských baletů se na sklonku sedmdesátých let začal formovat ve všestrannější těleso, aby se čtyřicet let po válce vrátil do znovu vystavěného divadla. Pod uměleckým vedením Kanaďana Aarona S. Watkina se v posledních sezonách dostává na světovou špičku. Na repertoáru najdeme jak díla současných autorů (Forsythe, Dawson, Kylián), tak perly neoklasického a klasického odkazu. Veliké jeviště a soubor čítající cca 60 členů si o nákladné romantické balety přímo říkají.

Jedním z nich je také La Bayadère, balet uvedený poprvé roku 1877 v Petrohradě, který patří bez nadsázky do zlatého fondu děl Mária Petipy. Jeho předobraz můžeme hledat už v ranější romantické La Péri choreografa Jeana Coralliho s libretem vytvořeným ve spolupráci s Théophilem Gautierem, pomyslným otcem nejslavnějšího romantického baletu Giselle. I s ním má ostatně leccos společného.

 

La Bayadère s hudbou Ludwiga Minkuse je dědictvím pozdního romantismu, baletem s pohádkovým exotickým námětem, pompézní výpravou a virtuozními tanečními výkony. Přestože je ve světě velmi oblíben, v Česku byl zatím v kompletní podobě uveden jen jednou – v roce 2003 v Brně. V našem prostředí není tedy jeho příběh znám tak notoricky jako tituly typu Labutího jezera, proto není na škodu jej připomenout, alespoň tak, jak se jej drží v Drážďanech. Bajadéra či bajadérka byla profesionální indickou chrámovou tanečnicí, jejímž úkolem bylo tančit při obřadech a rituálech či pro potěchu hodnostářů, a stát se jí mohly jen nejnadanější a nejkrásnější dívky. Taková je i hrdinka baletu Nikia, první ze všech tanečnic v prastarém chrámu, která tajně miluje nejvznešenějšího z indických šlechticů Solora. Ten její lásku opětuje, má však soka v nejvyšším bráhmanovi, který odmítnut Nikií sleduje vskrytu jejich tajné zásnuby u hranice posvátného ohně. Solor se má stát ženichem jediné dcery mocného rádži, neméně půvabné Gamsatti, bráhman tedy nelení, aby je o tajných milencích zpravil. Gamsatti posílá pro Nikii a drahými dary se snaží získat její přízeň, rozmrzena jejím odmítáním jí pak prozradí, že Solor je jejím právoplatným snoubencem. Nikia se na svou soupeřku vrhne, ale nedokáže ji zabít, jej vlastní osud je ale zpečetěn. Brzy se slaví oficiální zásnuby Gamsatti se Solorem, na nichž má zatančit i nejkrásnější z chrámových tanečnic Nikia. V košíčku květin, který jí sokyně přichystá jako zdánlivý dar od Solora, se skrývá jedovatý had. Umírající Nikia odmítá protijed nabízený bráhmanem, protože nechce žít bez lásky. Solor ve svých komnatách hledá zapomnění v opiovém dýmu. Propadá se však do světa stínů, kde se shledává s duší své milované. Když se probudí, nemůže na krásnou vidinu zapomenout, přesto se musí uchystat ke sňatku. Svatba se koná v chrámu, obřad má provést nejvyšší bráhman. Solorovi se však zjevuje jeho láska, záhadně se objeví i osudný košík s květinami. Gamsatti a rádža naléhají na bráhmana, aby urychlil rituál. Když se jejich ruce spojí, propukne zadržovaný hněv bohů, chrám se zřítí v poryvu náhlé bouře a v troskách všichni zahynou. Duše Solora a Nikie se však sejdou a docházejí spolu do věčné blaženosti.

Jak je vidět, celý čtyřaktový balet je téměř jediným sledem pas de deux, variací a divertissement. Choreograf Aaron S. Watkin se titulu ujal s péčí a respektem, lze tedy hovořit spíše o rekonstrukci, ačkoli je nepochybné, že na minimum jsou potlačeny části pantomimické a představení má svěží nádech, vyznačuje se čistotou a plynulostí děje. Party Nikie a Gamsatti jsou svou náročností prakticky rovnocenné, nechybí žánrové tance indických bajadérek v chrámu i na slavnosti, stejně jako klasické variace na špičkách. Díky početnému souboru a komparsu je jeviště stále zalidněné, ať už dvořany nebo vojáky a jogíny (přátelé a spojenci Solora – ti jsou nesporně inovativní prvek, alespoň co do choreografického ztvárnění, jejich téměř zvířecí pohyby čerpají poněkud z principů současného tance).

Představení má silnou atmosféru, takže i drobná nehoda, která může potkat i zkušeného tanečníka, je rychle zapomenuta. Divák neví, má-li více obdivovat výkony sólistů nebo synchronizaci sboru, ať už sleduje sehrané skoky mužů nebo dokonalá italská fouettés jejich partnerek. V představení, jež se konalo 10. dubna 2010, tančily hlavní ženské role Olga Melnikova a Britt Juleen, Solora ztvárnil Jiří Bubeníček. Obě tanečnice jsou poměrně vysoké, což jim neubírá nic na technických dovednostech, Bubeníček byl oběma spolehlivým a vpravdě mužným partnerem, o jeho pružných skocích a jistých piruetách nemluvě. Jedním z nejpůsobivějších míst celého baletu je království stínů, snový obraz, který je pojat zcela pietně. Aaron Watkin je jako choreograf klasického představení mužem na svém místě, protože se – na rozdíl od některých jiných – nesnaží „přebít“ vlastní invencí choreografii, která je sama o sobě dokonalá. K dokonalosti je však potřeba i kázně na druhé straně, na straně tanečníků. Přesně sehraný sbor, nástupy na stejnou dobu, arabesky téměř v jedné linii – zdálo by se to být samozřejmostí, ale český divák má bohužel málokdy možnost něco podobného vidět. Na vině je však často příliš krátká doba, kterou mají naše baletní soubory na oprášení toho či onoho kusu, zvláště když se často zkouší několik titulů současně. V Drážďanech vsadili na blokový systém hraní a výsledky jsou nesporné.

Avšak zpět k představení. Na úspěchu má podíl i rafinovaná výprava, kdy o řešení scény se postaral Arne Walter, o kostýmy Erik Västhed a světelný design Bert Dalhuysen. Vše je ve své podstatě jednoduché a účelné: kromě několika kusů nábytku jsou všechny kulisy zavěšeny na tazích a přestavba mezi jednotlivými akty se obejde zcela bez spuštění opony, jen při ztlumených světlech, a trvá velice krátce. Přesto je scéna realistická, navozující dojem oněch nákladných představení pozdně romantických baletů. Pestré kostýmy by se sice mohly chvílemi zdát až příliš křiklavé, ale Orient a Indie vůbec takové zkrátka jsou, vzpomeňme si jen na pozlátko Bollywoodu. Bajadéra je představení, kde velkou roli hraje svět snů, proto musí samotné stát mimo realitu všedního dne, doslova zvonit zlatem a vonět exotikou. Celkový dojem umocňuje orchestr (Saský státní orchestr Drážďany) pod taktovkou Davida Colemana, opera je také dobře akusticky řešena.

 

 

Představení jako La Bayadère je důkazem, že klasický repertoár, přistupuje-li se k němu citlivě a s pokorou, je něčím, co dovede stále nadchnout a okouzlit, uměním, které není zdaleka mrtvé a nepotřebuje nutně dodávat moderní „rozměr“, aby přilákalo diváky – ostatně lidské příběhy se po staletí odvíjejí podobně, jen jejich kulisy se mění. Mnoho tvůrců se domnívá, že změní-li právě ony vnější kulisy nebo zkomplikují-li děj k nepoznání, přiblíží představení současnému člověku. Nadšené ovace drážďanského divadla, téměř vyprodaného, svědčí však o tom, že klíč k podání klasických baletů tkví především v lásce k baletnímu umění samotnému a v důvěře k síle jeho umělecké působivosti. Drážďanami by se mohly inspirovat mnohé české soubory…

Fotografie: archiv SemperOper

Témata článku

Tanec

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: