Léto s butó v Altě a Venuši

Admiring La Stupenda. Foto: Michaela Škvrňáková.

Autor Lucie Hayashi

Taneční žánr, dnes na Západě známý jako butó, vznikl v Japonsku jako protest-art v undergroundu v 60. letech 20. století především díky aktivitám Tacumiho Hidžikaty (1928–1986) a Kazua Ónoa (1906–2010) a jejich spolutvůrců a žáků. Umělci revoltovali proti rychlému ekonomickému a industriálnímu boomu, připomínali válečné hrozby, vyzývali k návratu k přirozenosti. Inspirací jim byla evropská předválečná taneční moderna i poválečné německé taneční divadlo. Stavěli do kontrastu nezlomnou japonskou víru v duchovno jakéhokoli druhu, ovlivněnou mícháním různých náboženství na ostrovech, s hrozbami rychlého pokroku, ztráty lidství a vzájemné tolerance. Obraceli pozornost zpět k tělu a tělesnosti, jakožto k výpovědní hodnotě bez nutnosti estetické nebo společenské korekce (proto mnohdy využívali nahotu nebo nepřirozené polohy údů či grimasy). Performance se často mísily s demonstrací, apelem, společenskou kritikou, meditací. Měly šokovat a klidně na povrh vytáhnout i temné stránky duše – právě proto Hidžikata začal označovat svůj tanec jako „temný“, japonsky ankoku butó.

V 80. a 90. letech chytil žánr nový dech díky obrovské popularitě, kterou získal na turné mimo Japonsko, především zásluhou skupin Dai Rakudakan a Sankai Džuku; se svými sóly cestoval i Kazuo Óno, který tančil až do svých úctyhodných 103 let. Západ si zjednodušil původní termín pouze na slovo butó, což v japonštině znamená jednoduše tanec, ale termín se celosvětově ujal pro tento konkrétní žánr (tedy kromě Japonska, kde termín butó nadále označuje různý tanec dle kontextu). Dnes v Japonsku spíše přežívá v úzkých kruzích kolem přímých žáků některého ze zakladatelů, ale na Západě existuje v mnoha podobách, které mu vetkli všichni nadšení performeři. Společným znakem všech je velký důraz na pravdivý projev těla a ponor do jiné duchovní dimenze performera i diváka. Proto od 90. let dodnes ve velké míře ovlivňuje a inspiruje především umělce na poli fyzického divadla.

Trojice pozvaných lektorů svými příběhy a specifickými pojetími skvěle dokládá tuto pestrou škálu podobných principů. Zajímala mě cesta, kudy k nim butó přišlo a jak s jeho odkazem dnes pracují.

 „Jsem pořád na hraně…“

Michiyasu Furutani, narozený v japonské Ósace, je choreograf, tanečník a performer, jehož práce vyrůstá z technik butó. V procesu neustálého výzkumu rozvinul svůj pohybový rejstřík tak, aby zahrnoval improvizaci a různé moderní a klasické taneční techniky formující v sobě nepředvídatelnost, nutnost a intuici. Furutaniho práce je často vytvářena ve spolupráci napříč disciplínami zahrnujícími film, architekturu, výtvarné umění, současnou hudbu a svou práci prezentuje po celém světě. Je přesvědčen, že improvizace je klíčovým faktorem při objevování nových prostorů pro vzájemné sdílení vědomostí.

„Můj první kontakt s butó proběhl díky Masaru Kaitovi and Yuri Sakuraiovi, bývalým členům Dai Rakudakan. Pak jsem pracoval se skupinami Yan-šu, Daizu-ko a Sal Vanilla, které také vznikly po Dai Rakudakan. Působil jsem také v hudebním jazzovém ansámblu Šibusa širazu Orchestra, což znamená ,never be cool´, takže jsem byl stále v divadelně-nedivadelním a hudebně-nehudebním prostředí, jak se na rámec butó patří,“ objasnil mi svůj vztah s butó v rozhovoru.

Ve svém představení Fell, in turn zkoumal spolu s italskou performerkou působící v Řecku, Luciou Bricco, téma gravitace a interakce lidského těla a scénických objektů. Dokázal mistrně manipulovat s koncentrací publika, když si opakovaně pohrával s momenty před nevyhnutelnými pády.

„Jsme pořád na hraně, každý moment se může zvrtnout v nějaké uvolnění nebo naopak pohromu, nikdy to předem netušíme. Temnost tance podle mě odkazuje právě k tomu přijetí existence dvou stran každého okamžiku. V butó je určitý duch punku, nepořádku, destrukce, což je pro mě čekání na něco, co do našich životů vklouzne s momentem dekonstrukce,“ odpovídá na mou otázku, jak jeho projev odkazuje k původnímu označení žánru.

 „Rozvíjím dramatickou expanzi v limitovaném těle…“

Daniel Somerville, nezávislý umělec, performer a dramaturg, akademický výzkumník a pedagog na univerzitě ve Worcesteru, propojil butó s tématem queer identity a operní praxí. Jeho učitelé Marie-Gabrielle Rotie a Kó Muroboši odvozují své know how řetězovitě ke Kazuo Ónovi, tedy spíše lyrickému než expresivnímu pohybu. U něj se Somerville také inspiroval v tématice nebinárního pojetí genderu.

„Butó podle mě potlačuje binárnost, je spíše plné paradoxů. Vzniklo v Japonsku, ale jen díky inspiraci z Evropy a Ameriky, kde následně nejvíce uspělo. Hledá krásu v grotesce, osvícení v hororu. Je to uznávaná forma, která rámuje ,nic´ do beztvarého ,cokoli´. Pracuje s pomlkami, čímž odkazuje na zenovou filozofii,” vysvětluje svůj pohled Somerville.

Jeho inscenaci Admiring La Stupenda bychom asi sami po zhlédnutí bez znalosti kontextu do kastlíku butó nezařadili. Jedná se o one man show, v níž propojuje herecký a taneční talent s přednáškami o zpěvohře, proloženými poezií. Jeho pohybový projev vychází především z mimování a manýry operních pěvců na hudbu různých árií. Provádí nás příběhem gaye vzpomínajícího na obdivovanou sopranistku, jehož láska k divě se propojuje s láskou k nemocné matce.

„Operní pěvci jsou limitováni v tom, jak se mohou při zpěvu hýbat a tvářit, a přesto vší silou předávají charakter pronášených slov. Když jsem si jejich tváře pustil bez zvuku a zpomaleně na videu, viděl jsem v té expresi velkou spojitost s butó. To, co rozvíjím, je dramatická expanse v limitovaném těle, ale znásobeném čase. Může to být pro někoho náročné, pomalé, meditativní nebo nepříjemné, ale to, že něco ucítíte, je smyslem představení,” přibližuje způsob své práce Somerville. Námět inscenace odkazuje na slavnou práci Kazua Ónoa Admiring La Argentina, ale mimo vnější podobnosti esenci butó v jeho tvorbě nenacházím.

„Síly, které mnou pohybují“

Yuka Negoro byla poslední z trojice lektorů, která se letos v Praze představila. Tanečnice ze skupiny Biwakei, Secuko Jamady, slavné žačky Akiry Kasaie, předává dnes v Londýně zásady butó v rámci lekcí improvizace a contemporary dance. Sama říká, že nepovažuje svůj tanec za butó, ale odnáší si vnitřně hodně z jeho zásad díky působení v Biwakei. Díky Jamadě se stala improvizace středobodem jejího projevu. V Anglii pak navštěvovala studio Marie-Gabrielle Rotie, která studovala butó u mnoha tanečníků. U ní se naučila významu nehybnosti.

„Jedním z klíčových prvků, které jsem se naučila od všech lektorů, bylo ‚být rozpohybován,‘ spíše než se sám hýbat. Síly, které mnou pohybují, mohou být představy nebo vibrační síly v těle i vně. Kultivace vnímání a citlivosti vůči silám je od té doby jádrem mé taneční praxe,“ vysvětluje. „Začala jsem studovat somatiku a je mi čím dál bližší Hidžikatova filozofie těla, kterou jsem zřejmě podvědomě od svých učitelů převzala.“

Večer svého představení I and It rozdělila na dvě části, z čehož první byla kratičkou jednoduchou improvizační skečí na téma pasivní horní končetiny a diváky si nechala posadit přímo doprostřed scény, na dosah svého těla. Ve druhé části večera pracovala s částečnou fyzickou fixací nebo limitací, ale připravila prostorově i dynamicky členitější taneční performanci. Pohybovou kompozici doplňoval hudební a zvukovou improvizací perkusista Elia Moretti. Vzájemná interakce obou aktérů byla spíše nahodilá, o to více působivá.

„Diváci jsou vždy součástí představení. Oni jej utváří. Společná energie v sále rozhoduje o každém okamžiku. Nikdy nelze předem říct, jak večer dopadne. Sami si určují svůj zážitek a interpretují sdělení mého tance,“ přiznává během diskuze po představení a notuje si s ostatními dvěma hosty.

Každý z trojice umělců prezentoval různou formu toho, jak se lze technikou, metodou, estetikou nebo filozofií japonského butó inspirovat a obohatit tak svou pohybovou tvorbu. Pokud by se podařilo organizátorům každý rok přivézt jiné tři v Evropě působící umělce, bylo by zajímavé porovnat vývoj v jednotlivých zemích, neboť už dlouho sleduji, že se stopy a užití butó např. ve Francii, Německu, Finsku, Řecku či Polsku velmi liší. Kdo však absolvoval všechny tři letošní workshopy, jistě nasál to, co je pro esenci butó společné a nezbytné – absolutní koncentrace, ponor, odevzdání se a uvědomění každého mikrodetailu svého těla.

Psáno ze série performancí, workshopů, diskuzí a rozhovorů s umělci v květnu a červnu 2023, Venuše ve Švehlovce, Studio Alta, Praha.

Fell In, Turn 
Choreografie a performance: Michiyasu Furutani, Lucia Bricco
Uvedeno 26. 5. 2023, Studio Alta

Admiring La Stupenda
Choreografie a performance: Daniel Somerville
Uvedeno 3. 6. 2023, Venuše ve Švehlovce

I and It
Choreografie a performance: Yuka Negoro, Elia Moretti
Uvedeno 23. 6. 2023, Venuše ve Švehlovce