Mezinárodní týdny tance 2019 – Prezentace studentů konzervatoří a profesionálů v Divadle Hybernia

Opus 13. Foto: TCP.

Opus 13. Foto: TCP.

Závěrečné slavnostní představení Mezinárodních týdnů tance, jež organizuje tradičně Taneční centrum Praha – konzervatoř a gymnázium (TCP), připadlo letos na poslední dubnový večer. Setkání tanečníků na prahu profesionální kariéry a zkušených sólistů několika českých baletních souborů (i s jedním zahraničním zastoupením) se letos uskutečnilo v Divadle Hybernia.

 

Tanečníci na prahu profesionální dráhy

Dramaturgie večera byla vystavěna zkušenou rukou: první čísla představila juniorské soubory, následně dostali slovo hosté z českých Národních divadel (pozvání přijali zástupci všech tří) a závěr patřil hostům z Maďarska. Pořadatelskou instituci zastupoval jako vždy soubor Balet Praha Junior, složený ze studentů vyšších ročníků a absolventů TCP, jejichž pestrý repertoár ukazuje mladé tanečníky především v poloze, která jim nejvíce vyhovuje, tedy v choreografiích čerpajících z principů moderních tanečních technik.

Maďarský choreograf Attila Egerházi patří k dlouholetým spolupracovníkům TCP, pro jehož studenty vytvořil řadu čísel. Choreografie So in Love / Sen po kouskách z roku 2003 patří k těm, jež kladou důraz na vystižení temperamentu hudebního podkladu a jsou pro studenty především jevištní praxí. V lyrické i dynamické poloze jsou v ní akcentovány vztahy mezi chlapci a dívkami, s vyzdviženou úlohou sólové tanečnice, jež zosobňuje svůdnické rysy a magickou ženskou přitažlivost. Pravdou je, že jižanská ohnivost, kterou si žádají latinské rytmy, většinou více „sedí“ tanečníkům téměř v letech. Není náhodou, že například flamenco je doménou zralých žen a mužů, protože vášeň a požitek se pojí se zkušeností. Ale mladým adeptům Terpsichořina umění neupřeme hudební cítění, flexibilitu, soustředěnost a energičnost.

Z jiného soudku je duet Šimona Kubáně Opus 13 (mimochodem tanečníci by si zasloužili mít v programu uvedena svá jména, ač jsou ještě studenty). Je to především hořký zpěv bluesové zpěvačky Dinah Washington (This Bitter Earth), v němž se mísí skepse i naděje, což dodává kontaktnímu tanci mladých interpretů emotivní esenci. V černých kostýmech kolem sebe rozviřují ústřižky zlatého staniolu, pozlátka zakrývajícího tíhu. Ta je zdůrazněna stálými návraty do široké druhé pozice a kontaktem se zemí, tanečníci jsou si však oporou, propůjčují si těžiště svých těl a vzpírají se přitažlivé síle.

Bohemia Balet, soubor nejmladších absolventů Taneční konzervatoře hl. m. Prahy, se představil s choreografií Bérangére Andreo, která již v minulosti vytvořila pro studenty a soubor několik kreací. V Ballaré akcentuje bezprostřednost mládí, vztahy, setkávání, hádky, usmiřování, vše v jakémsi až středověkém koloritu evokujícím Růži Petra Zusky a Spirituál kvintetu (postrádá ovšem jeho sevřenost, ostatně i písně zde použité jsou směsí různých autorů). Tanečníci v halenách se širokými rukávy a dívky v dlouhých suknicích se nemusí soustředit na technické provedení choreografie, ale mohou si užít volnost a radost z pohybu, směřujícího tu více k moderně, tu k neoklasickým prvkům nebo reminiscencím folklóru.

Ballaré. Foto: Martina Roedl.

Ukázky tanečního mistrovství

S nástupem hostů z divadelních souborů dostal program rozměr skutečného galavečera – to ovšem není nic, co by mělo studenty a absolventy demotivovat, naopak mají možnost ze sebejistoty a vyzrálosti svých starších kolegů čerpat inspiraci. Jako první vystoupili Ivona Jeličová Petr Hos z Národního divadla v Brně s fragmentem choreografie 1968 od Mária Radačovského. Jejich duet zapůsobil na diváky velmi silně, autor si vybral citlivé téma, kdy zvuk přijíždějících tanků a notoricky známé hlášení z vln Československého rozhlasu vyvolává mrazení i 41 let poté. Jako hudební podklad použil Adagietto z 5. symfonie cis moll Gustava Mahlera, kterou u široké posluchačské veřejnosti proslavil zejména film Smrt v Benátkách (v baletu Sněhurka s Mahlerovými symfoniemi včetně 5. pracoval Angelin Preljocaj – rozhodně je to pro tanec velmi inspirativní opus). Nemohl si vybrat lépe. Orchestrace této věty s obrovskou plastickou plochou smyčců a tklivostí sama o sobě dojímá až k slzám. Tanečníci pak velmi přesvědčivě ztvárnili dvojici, jež zasažena šokem z nastalé situace hledá u sebe oporu, ale zároveň je zmítána iracionálním odporem jednoho k druhému. U tohoto výjevu není prostor přemýšlet o taneční technice, ačkoli obsahuje například náročné zvedačky, jen prožíváte okamžiky zoufalství a nerozhodnosti spolu s dvěma lidmi, kteří se odhodlávají ke kroku, jejž nelze vzít zpět. Především Ivona Jeličová vyniká opravdovostí výrazu.

Národní divadlo moravskoslezské se představilo fragmentem z choreografie Jiřího Pokorného (Nizozemí, ČR) Útěk obra, jež je součástí komponovaného programu Vzlety a pády. Tanečníci se představili jako skvěle sehraná skupina propojená v jeden organismus. Z úryvku nevyčteme celé poselství abstraktní choreografie, ale stačí již to, že tanečníci spolupracují v dokonalé souhře. Zachycuje je částečně jako oddělené identity, ale posléze i v párech, vzájemně si předávajících energii a pohybové impulzy. Tanečníci jsou skupina, jež společně dýchá… Prostorem prochází postava onoho „obra“, pod jehož dlouhým pláštěm se nepochybně skrývají dva interpreti. Ukázka rozhodně probouzí chuť zhlédnout celou choreografii!

S duetem Vertigo italského choreografa Maura Bigonzettiho se představili Kristýna Němečková Adam Zvonař z Baletu Národního divadla. Vertigo, tedy „závrať“, tanečníky jímá v úvodu a závěru této choreografie stojící na pomezí neoklasiky a forsythovské moderny, kdy se dívka vychyluje z osy a její partner ji zachytává. Oba interprety autor žene na hranici sil a tělesných možností, zejména neměnnou plynulostí, která de facto nedovoluje dynamický pohyb, jen pozvolné proplouvání z pózy do pózy přes bezpočetná developpés a vysoké pozice nohou vedené přes rond de jambe a pomalé fouetté po vychylování z osy, kdy druhého drží jen pevná ruka partnera… Tato choreografie skutečně vyžaduje mistrovský výkon a divákům se jej dostalo.

Mozart + paruky + pudr + spousta výrazných gest, z této kombinace se stává tak trošku choreografické klišé. Attila Egerházi do něj nevědomky upadá v komickém baletním skeči Blah-blah-blah, který by mohl začít až po první třetině a byl by mnohem zábavnější a lépe komunikoval s divákem. Maďarský choreograf, který v loňském roce založil nový soubor Royal Ballet Fehérvár, neskrývá svůj obdiv k Jiřímu Kyliánovi, avšak více se mu daří proměňovat tuto přiznanou inspiraci v úspěšné obrazy tam, kde vzdává hold jeho smyslu pro geometrické linie a osovou souměrnost tanečních póz. Pohybová nadsázka a pantomima je královská disciplína a je opravdu velmi obtížné v ní přijít s novým a originálním řešením. Trojice tanečníků se v první části choreografie jen škádlí a kočkuje na jevišti, do pobíhání a přetahování občas zařadí animální pózu evokující chování primátů. Je to poněkud příliš polopatické, než aby se divák smál.

Blah-blah-blah. Foto: Miriama Fency Fenciková.

V druhé části se dívky na scénu přiřítí s mobilními telefony a začíná satirická scénka, která se naopak strefuje do černého – vtipně a s nadsázkou přisuzuje dvěma uživatelkám „chytrého telefonu“ zvířecí instinkty, aby byla ilustrována primitivita této aktuální závislosti. Závěrečná etuda povídavé manželky a muže, který se chce věnovat četbě sportovního deníku (odehrávající se na Chopinovo Nokturno Es dur), je nadčasovým tématem, jež nezklame v žádné době. Tanečníci si svůj výstup jistojistě užili a humorná tečka programu zanechala diváky odcházející z představení s lehkým úsměvem na rtech. Na shledanou příští rok!

 

Psáno z představení 30. dubna 2019, Divadlo Hybernia.

 

So in Love / Sen po kouskách
Choreografie: Attila Egerházi (Maďarsko)
Hudba: Caetano Veloso, Astor Piazzola
Asistenti: Linda Svidró, Viktor Svidró
Světelný design: Péter Kovács Gerzson
Kostýmy: Andrea T. Haamer
Světová premiéra: 7. 9. 2003, obnovená premiéra 27. 2. 2019

Ballaré
Choreografie: Bérangére Acaronni, Bérangére Andreo (Francie)
Hudba: V. Dumestre, L. H. Bonhoure, Ch. Pluhar, M. Beasley
Světelný design: Bérangére Andreo
Kostýmy: Roman Šolc, Bérangére Andreo
Premiéra: 1. 4. 2019

Opus 13
Choreografie: Šimon Kubáň
Hudba: Max Richter, Dinah Washington
Asistenti: Jaroslava Janečková, Viktor Svidró
Světelný design, kostýmy: Šimon Kubáň
Premiéra: 13. 11. 2017

1968 – fragment
Choreografie: Mário Radačovský (Slovenská republika, ČR)
Hudba: Gustav Mahler
Světelný design, kostýmy: Mário Radačovský
Premiéra: 1. 9. 2018

Útěk obra – fragment
Choreografie: Jiří Pokorný (Nizozemí, ČR)
Hudba: Joanna Newsom
Asistent: Nataša Novotná
Světelný design: Loes Schakenbos
Kostýmy: Jiří Pokorný
Premiéra: 3. 11. 2016, česká premiéra 15. 11. 2018

Vertigo
Choreografie: Mauro Bigonzetti (Itálie)
Hudba: Dimitrij Šostakovič
Asistent: Carlos Manuel Prado de Sousa
Světelný design: Carlo Cerri
Kostýmy: Mauro Bigonzetti
Premiéra: 9. 6. 2016

Blah-blah-blah
Choreografie: Attila Egerházi (Maďarsko)
Hudba: W. A. Mozart, J. S. Bach, F. Chopin
Asistent: Cristina Porres Mormeneo
Světelný design: Attila Egerházi
Kostýmy: Mónika Szelei
Premiéra: 22. 3. 2018

Témata článku

Attila EgerháziBalet Národního divadlaBérangere AndreoJiří PokornýMauro BigonzettiRoyal Ballet FehérvárTaneční centrum Praha

Divadlo Hybernia

Tanec

Mezinárodní týdny tance

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

listopad 2019

Po Út St Čt So Ne
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ