Mezinárodní týdny tance 2019 – Prezentace studentů konzervatoří a profesionálů v Divadle Hybernia

Opus 13. Foto: TCP.

Opus 13. Foto: TCP.

Závěrečné slavnostní představení Mezinárodních týdnů tance, jež organizuje tradičně Taneční centrum Praha – konzervatoř a gymnázium (TCP), připadlo letos na poslední dubnový večer. Setkání tanečníků na prahu profesionální kariéry a zkušených sólistů několika českých baletních souborů (i s jedním zahraničním zastoupením) se letos uskutečnilo v Divadle Hybernia.

 

Tanečníci na prahu profesionální dráhy

Dramaturgie večera byla vystavěna zkušenou rukou: první čísla představila juniorské soubory, následně dostali slovo hosté z českých Národních divadel (pozvání přijali zástupci všech tří) a závěr patřil hostům z Maďarska. Pořadatelskou instituci zastupoval jako vždy soubor Balet Praha Junior, složený ze studentů vyšších ročníků a absolventů TCP, jejichž pestrý repertoár ukazuje mladé tanečníky především v poloze, která jim nejvíce vyhovuje, tedy v choreografiích čerpajících z principů moderních tanečních technik.

Maďarský choreograf Attila Egerházi patří k dlouholetým spolupracovníkům TCP, pro jehož studenty vytvořil řadu čísel. Choreografie So in Love / Sen po kouskách z roku 2003 patří k těm, jež kladou důraz na vystižení temperamentu hudebního podkladu a jsou pro studenty především jevištní praxí. V lyrické i dynamické poloze jsou v ní akcentovány vztahy mezi chlapci a dívkami, s vyzdviženou úlohou sólové tanečnice, jež zosobňuje svůdnické rysy a magickou ženskou přitažlivost. Pravdou je, že jižanská ohnivost, kterou si žádají latinské rytmy, většinou více „sedí“ tanečníkům téměř v letech. Není náhodou, že například flamenco je doménou zralých žen a mužů, protože vášeň a požitek se pojí se zkušeností. Ale mladým adeptům Terpsichořina umění neupřeme hudební cítění, flexibilitu, soustředěnost a energičnost.

Z jiného soudku je duet Šimona Kubáně Opus 13 (mimochodem tanečníci by si zasloužili mít v programu uvedena svá jména, ač jsou ještě studenty). Je to především hořký zpěv bluesové zpěvačky Dinah Washington (This Bitter Earth), v němž se mísí skepse i naděje, což dodává kontaktnímu tanci mladých interpretů emotivní esenci. V černých kostýmech kolem sebe rozviřují ústřižky zlatého staniolu, pozlátka zakrývajícího tíhu. Ta je zdůrazněna stálými návraty do široké druhé pozice a kontaktem se zemí, tanečníci jsou si však oporou, propůjčují si těžiště svých těl a vzpírají se přitažlivé síle.

Bohemia Balet, soubor nejmladších absolventů Taneční konzervatoře hl. m. Prahy, se představil s choreografií Bérangére Andreo, která již v minulosti vytvořila pro studenty a soubor několik kreací. V Ballaré akcentuje bezprostřednost mládí, vztahy, setkávání, hádky, usmiřování, vše v jakémsi až středověkém koloritu evokujícím Růži Petra Zusky a Spirituál kvintetu (postrádá ovšem jeho sevřenost, ostatně i písně zde použité jsou směsí různých autorů). Tanečníci v halenách se širokými rukávy a dívky v dlouhých suknicích se nemusí soustředit na technické provedení choreografie, ale mohou si užít volnost a radost z pohybu, směřujícího tu více k moderně, tu k neoklasickým prvkům nebo reminiscencím folklóru.

Ballaré. Foto: Martina Roedl.

Ukázky tanečního mistrovství

S nástupem hostů z divadelních souborů dostal program rozměr skutečného galavečera – to ovšem není nic, co by mělo studenty a absolventy demotivovat, naopak mají možnost ze sebejistoty a vyzrálosti svých starších kolegů čerpat inspiraci. Jako první vystoupili Ivona Jeličová Petr Hos z Národního divadla v Brně s fragmentem choreografie 1968 od Mária Radačovského. Jejich duet zapůsobil na diváky velmi silně, autor si vybral citlivé téma, kdy zvuk přijíždějících tanků a notoricky známé hlášení z vln Československého rozhlasu vyvolává mrazení i 41 let poté. Jako hudební podklad použil Adagietto z 5. symfonie cis moll Gustava Mahlera, kterou u široké posluchačské veřejnosti proslavil zejména film Smrt v Benátkách (v baletu Sněhurka s Mahlerovými symfoniemi včetně 5. pracoval Angelin Preljocaj – rozhodně je to pro tanec velmi inspirativní opus). Nemohl si vybrat lépe. Orchestrace této věty s obrovskou plastickou plochou smyčců a tklivostí sama o sobě dojímá až k slzám. Tanečníci pak velmi přesvědčivě ztvárnili dvojici, jež zasažena šokem z nastalé situace hledá u sebe oporu, ale zároveň je zmítána iracionálním odporem jednoho k druhému. U tohoto výjevu není prostor přemýšlet o taneční technice, ačkoli obsahuje například náročné zvedačky, jen prožíváte okamžiky zoufalství a nerozhodnosti spolu s dvěma lidmi, kteří se odhodlávají ke kroku, jejž nelze vzít zpět. Především Ivona Jeličová vyniká opravdovostí výrazu.

Národní divadlo moravskoslezské se představilo fragmentem z choreografie Jiřího Pokorného (Nizozemí, ČR) Útěk obra, jež je součástí komponovaného programu Vzlety a pády. Tanečníci se představili jako skvěle sehraná skupina propojená v jeden organismus. Z úryvku nevyčteme celé poselství abstraktní choreografie, ale stačí již to, že tanečníci spolupracují v dokonalé souhře. Zachycuje je částečně jako oddělené identity, ale posléze i v párech, vzájemně si předávajících energii a pohybové impulzy. Tanečníci jsou skupina, jež společně dýchá… Prostorem prochází postava onoho „obra“, pod jehož dlouhým pláštěm se nepochybně skrývají dva interpreti. Ukázka rozhodně probouzí chuť zhlédnout celou choreografii!

S duetem Vertigo italského choreografa Maura Bigonzettiho se představili Kristýna Němečková Adam Zvonař z Baletu Národního divadla. Vertigo, tedy „závrať“, tanečníky jímá v úvodu a závěru této choreografie stojící na pomezí neoklasiky a forsythovské moderny, kdy se dívka vychyluje z osy a její partner ji zachytává. Oba interprety autor žene na hranici sil a tělesných možností, zejména neměnnou plynulostí, která de facto nedovoluje dynamický pohyb, jen pozvolné proplouvání z pózy do pózy přes bezpočetná developpés a vysoké pozice nohou vedené přes rond de jambe a pomalé fouetté po vychylování z osy, kdy druhého drží jen pevná ruka partnera… Tato choreografie skutečně vyžaduje mistrovský výkon a divákům se jej dostalo.

Mozart + paruky + pudr + spousta výrazných gest, z této kombinace se stává tak trošku choreografické klišé. Attila Egerházi do něj nevědomky upadá v komickém baletním skeči Blah-blah-blah, který by mohl začít až po první třetině a byl by mnohem zábavnější a lépe komunikoval s divákem. Maďarský choreograf, který v loňském roce založil nový soubor Royal Ballet Fehérvár, neskrývá svůj obdiv k Jiřímu Kyliánovi, avšak více se mu daří proměňovat tuto přiznanou inspiraci v úspěšné obrazy tam, kde vzdává hold jeho smyslu pro geometrické linie a osovou souměrnost tanečních póz. Pohybová nadsázka a pantomima je královská disciplína a je opravdu velmi obtížné v ní přijít s novým a originálním řešením. Trojice tanečníků se v první části choreografie jen škádlí a kočkuje na jevišti, do pobíhání a přetahování občas zařadí animální pózu evokující chování primátů. Je to poněkud příliš polopatické, než aby se divák smál.

Blah-blah-blah. Foto: Miriama Fency Fenciková.

V druhé části se dívky na scénu přiřítí s mobilními telefony a začíná satirická scénka, která se naopak strefuje do černého – vtipně a s nadsázkou přisuzuje dvěma uživatelkám „chytrého telefonu“ zvířecí instinkty, aby byla ilustrována primitivita této aktuální závislosti. Závěrečná etuda povídavé manželky a muže, který se chce věnovat četbě sportovního deníku (odehrávající se na Chopinovo Nokturno Es dur), je nadčasovým tématem, jež nezklame v žádné době. Tanečníci si svůj výstup jistojistě užili a humorná tečka programu zanechala diváky odcházející z představení s lehkým úsměvem na rtech. Na shledanou příští rok!

 

Psáno z představení 30. dubna 2019, Divadlo Hybernia.

 

So in Love / Sen po kouskách
Choreografie: Attila Egerházi (Maďarsko)
Hudba: Caetano Veloso, Astor Piazzola
Asistenti: Linda Svidró, Viktor Svidró
Světelný design: Péter Kovács Gerzson
Kostýmy: Andrea T. Haamer
Světová premiéra: 7. 9. 2003, obnovená premiéra 27. 2. 2019

Ballaré
Choreografie: Bérangére Acaronni, Bérangére Andreo (Francie)
Hudba: V. Dumestre, L. H. Bonhoure, Ch. Pluhar, M. Beasley
Světelný design: Bérangére Andreo
Kostýmy: Roman Šolc, Bérangére Andreo
Premiéra: 1. 4. 2019

Opus 13
Choreografie: Šimon Kubáň
Hudba: Max Richter, Dinah Washington
Asistenti: Jaroslava Janečková, Viktor Svidró
Světelný design, kostýmy: Šimon Kubáň
Premiéra: 13. 11. 2017

1968 – fragment
Choreografie: Mário Radačovský (Slovenská republika, ČR)
Hudba: Gustav Mahler
Světelný design, kostýmy: Mário Radačovský
Premiéra: 1. 9. 2018

Útěk obra – fragment
Choreografie: Jiří Pokorný (Nizozemí, ČR)
Hudba: Joanna Newsom
Asistent: Nataša Novotná
Světelný design: Loes Schakenbos
Kostýmy: Jiří Pokorný
Premiéra: 3. 11. 2016, česká premiéra 15. 11. 2018

Vertigo
Choreografie: Mauro Bigonzetti (Itálie)
Hudba: Dimitrij Šostakovič
Asistent: Carlos Manuel Prado de Sousa
Světelný design: Carlo Cerri
Kostýmy: Mauro Bigonzetti
Premiéra: 9. 6. 2016

Blah-blah-blah
Choreografie: Attila Egerházi (Maďarsko)
Hudba: W. A. Mozart, J. S. Bach, F. Chopin
Asistent: Cristina Porres Mormeneo
Světelný design: Attila Egerházi
Kostýmy: Mónika Szelei
Premiéra: 22. 3. 2018

Témata článku

Attila EgerháziBalet Národního divadlaBérangere AndreoJiří PokornýMauro BigonzettiRoyal Ballet FehérvárTaneční centrum Praha

Divadlo Hybernia

Tanec

Mezinárodní týdny tance

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červenec 2019

Po Út St Čt So Ne
1
2
3
4
5
6
7
8 9 10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22 23
24
25
26
27
28
29
30
31
1 2 3 4
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: