Mime Fest 2020 aneb na skok v Poličce

Hic sun dracones. Foto: Radim Hromádko.

Autor Anna Novotná

Osvědčená dvojice

Zahajovacího představení v Tylově domě se místo avizovaného Panoptika Lenky Vágnerové and Company statečně ujali zdraví Bratři v tricku s Bratřím speciálem. Duet mužů v pruhovaném triku s červenými kšandami společně pracuje od roku 2009. Ve svých spektáklech obvykle propojují technicky náročné žonglování s divadelním výrazovým pohybem. I na prknech poličského Tylova domu opakovali v promyšlené divácké dramaturgii zavedené postupy. Jednotlivá čísla tahali diváci z klobouku.

Adam Jarchovský a Václav Jelínek jsou více než sehranou dvojicí, jejich žonglérské dovednosti vyžadují speciální druh propojenosti. Jsou svým způsobem tradiční, co se týče techniky, ale netradiční, mluvíme-li o předmětech, se kterými žonglují. To jsou totiž převážně věci denní potřeby, dvojice si vlastně pohrává s čímkoli. Třeba s lyžařskými hůlkami ve skeči Běžkařská odysea, proloženém lehkou akrobacií a laskavou sebeironií, s jednoduchými nápady rozvinutými do vtipné nadsázky.

Plastové nádoby od barev a štětky na malování posloužily dvojici k žonglérské produkci útržků z představení Malíři. Létající mechanická prasátka zase k variacím na téma původního Prasečího cirkusu, kdy – jak autoři věří – by byl celý svět krásnější, kdyby prase mělo křídla a mohlo létat (jak ostatně tvrdil již Petr Skoumal v písničce Kdyby prase mělo křídla), a vrcholný závěr přinesl katapultování vepřové látkové hlavičky z řad diváků do růžové plachty na jevišti držené „dobrovolníky“ z hlediště.

Tajný život zeleniny

Večer v Divadelním klubu patřil velmi zdařilé absurdní minimalistické grotesce Rajče a okurka: V lednici v podání autorské dvojice Kateřina Janečková a Matěj Kohout. Čas rostlin a čas lidí plyne jinak, okurka i rajče ve výrazných celistvých sametových kostýmech setrvávají v minimalistických pozicích až na hranici únosné pozornosti. Jejich pohyb zahrnuje i mírné pootočení očí, jemné sklonění hlavy, drobný škleb či úsměv. Minimálním tělesným změnám dává největší impulz zvuk zvnějšku (neodbytný bzukot mouchy, otvírání ledničky člověkem, zvuk kapající vody…). Něžně a poeticky, skoro nic se neděje, ale právě proto jako bychom měli více času přemýšlet, koncentrovat se na každý sebemenší detail. Jaký protipól k divadelním tendencím diváka šokovat, zahrnout ho vším, co je „na doraz“ – zvukem, slovem, kulisou.

Jak v jednom rozhovoru říká Kateřina Janečková, na počátku vzniku představení se nesnažili sdělovat něco „zásadního k současnému stavu světa, prostě jen udělat takovou pohádku pro dospělé a pobavit lidi tím, že zelenina ožije. Pak nás ale napadlo, že jak jsou dnes do zeleniny vstřikovány různé chemikálie a hormony, tak by se klidně mohlo stát, že zelenina zmutuje a ožije…“.

Tam, kde žijí draci

I druhý den festivalu přinesl v hlavním čase změnu. Iluzionistu v podání Vojty Švejdy nahradilo Divadlo Continuo s novější autorskou inscenací Hic sunt dracones v režii Pavla Šťourače. Jejím středobodem je lidské tělo rozložené na segmenty, skládající se do podivných celků zčásti osvětlených, zčásti ponořených do tmy. Produkce využívá principů používaných v černém divadle či v Laterně magice.

Bravurní pohybovou zdatnost akcentují čtyři tanečnice silným emocionálním výrazem. Celou hodinu se ve světle vymezeném tmou přeskupují nohy, tělo, ruce a hlavy do neskutečných tvarů, jako by žily odděleně vlastním životem. Divák si užívá estetickou stránku nečekaných obrazových proměn a může zcela uvolnit svou fantazii. Nemá ale čas na odpočinek, stále je živen těmi nejfantastičtějšími expresivními až brutálními obrazy. Inscenace vrcholí v krabicovém monolitu, jakémsi obludáriu, vystavujícím a předvádějícím tělesné segmenty na odiv. Živě prováděná hudební kompozice vzbuzuje dojem strojovosti, určené k doprovodu mechanické hračky na klíček.

Nehledala bych tu příběh ani hluboké filozofické pozadí, lepší je oddat se vytvářeným obrazům a nechat se unášet asociacemi, které ve vás kompozice vyvolají. Ostatní přijde samo. Možná na povrch vyplují vzpomínky z vašeho podvědomí, vytryskne to skryté, lety pohřbené pod nánosy popírání. Právě tak se asi dostaneme do neprobádaných míst mysli, kde „žijí draci“.

Žonglérské miniatury

V Divadelním klubu podle plánovaného programu vystoupil také Filip Zahradnický s inscenací Collection of Sceptical Pleasures. Hlavním výrazovým prostředkem mu bylo neobvyklé žonglování v omezeném prostoru. Manipuluje s netradičními objekty a vytváří vizuálně bohaté obrazy, jejichž neoddělitelnou součástí se stává. Přechody mezi sdělením řeší rychle, možná až násilně, ale má je výborně načasované. Jeho vystoupení vnímám jako milé a upřímné sdělení, kterým chtěl vyjádřit, že „člověk je pouze vteřinou v historii naší planety, která není naše“. Při loučení s diváky přiznal, že tato inscenace je zatím pro něj work-in-progress.

Ačkoliv jsem na Mime Festu v Poličce strávila jen dva dny, musím vyjádřit všem zúčastněným a organizátorům, zejména Radimu Vizvárymu, velký respekt za neobyčejnou statečnost. Zachovali vysoký profesionální standard i přes všechny nástrahy dnešní doby, ke kultuře tak nevstřícné. Můžeme se těšit na příští rok, na umělce i ze zahraničí a na divadelní setkávání.

Psáno z představení v rámci Mime Festu 2020, 16.–19. září 2020, Polička.

Bratří speciál
Koncept a účinkují: Adam Jarchovský a Václav Jelínek

Rajče a okurka
Tvůrčí tým: Kateřina Janečková, Matěj Kohout
Zvuk: Stanislav Halbrštát
Světla: Jiří Šmirk, Stanislav Halbrštát
Kostýmy: Zuzana Němcová

Hic sunt dracones
Koncept a režie: Pavel Štourač
Účinkují: Sara Bocchini, Nicole Nigro, Kateřina Šobáňová a Natália Vaňová
Výtvarný koncept, scénografie: Helena Štouračová a Pavel Štourač
Hudba / Sound design: Jakub Štourač
Light-design: Tomáš Morávek 
Produkce: Zuzana Bednarčiková
Premiéra: 13. 6. 2020

Collection of Sceptical Pleasures
Autor a interpret: Filip Zahradnický