Místo do divadla alou do bytu na DeRbrouka

Místo do divadla alou do bytu na DeRbrouka

Místo do divadla alou do bytu na DeRbrouka

Chodit na taneční představení do divadla je běžné. Na site-specific projekty, kdy je tanec soustředěn do netradičních nedivadelních veřejných prostor, už jsme si zvykli. Ale jít za tancem do bytu? To se zatím zřejmě málokomu poštěstilo. Naposledy třetí listopadový týden v rámci festivalu NANOHACH Česky. Jednalo se o sólové představení DeRbrouk autorů Jana Komárka a Honzy Malíka. Celá akce byla náležitě propagována, byt pro realizaci díla se hledal přes inzerát na facebooku. Zvědavost smíšená s pocitem dobrodružství pramenícím zřejmě z toho, že o „bytových divadlech“ za minulého režimu člověk slýchával z vyprávění či dokumentárních pořadů, mne přivedla k odhodlání tuto akci navštívit. A rozhodně to byl ve všech ohledech výjimečný zážitek. Tramvaj mi ujela před nosem, do bytu kousek od pražského Karlínského náměstí jsem dorazila s pocitem provinění s desetiminutovým zpožděním. Obávala jsem se, že vstoupím nepatřičně doprostřed rozběhlého představení. Místo zamračené uvaděčky vás vítá usměvavá hostitelka nabízející víno s omluvou do obyčejných skleniček, neboť ty vinné došly (kdo má také domácnost vybavenou na dvacet návštěvníků). Vstupenkou na akci je ideálně lahev vína a drobné občerstvení. Byt je v čilém ruchu, rozhlížím se, koho tu znám. A i když zjistím, že skoro nikoho, za chvíli to nevadí, v nenásilné atmosféře se sem tam s někým seznamuji. Když o den později na některé z nich narazím v divadle, je to jako by se potkali staří známí. Co za lidi tu je? Jak přátelé tanečníka Honzy Malíka, tak i lidé, kteří kouzlu současného tance propadli poměrně nedávno a na akci se dostali téměř náhodou. Aklimatizační předparty je fajn, člověk se „zabydlí“ a pak už mu ani nepřipadá divné sledovat představení ze starodávné manželské postele, kde se usadí s dalšími diváky. Ostatní se rozmístí na židle a polštáře okolo. Představení může začít. Dveře se pomalu se skřípěním otevírají, souká se do nich nejdříve ruka, pak postupně celé tělo. Ve stísněném, spoře osvětleném prostoru to nahání mnohem větší strach, než když totéž představení sledujete z hlediště v divadle. Stůl, na kterém, vedle kterého a pod kterým se hlavní protagonista svíjí, posouvá, opírá, klečí, pohybuje, je pomalu na dosah ruky. Omezený prostor a fyzická blízkost znásobují emoce a dojmy. Ostatní diváky nevnímáte. Výkon Honzy Malíka je přesvědčivý, strašidelný, intenzivní a intimní zároveň. Kouzlo celému kusu dodal i vhodně vybavený byt s vysokými štukovanými stropy a starodávným nábytkem, který vhodně zapadal do konceptu díla (přece jen v paneláku v bytě s nábytkem z Ikey by to asi nebylo to pravé ořechové). I po technické stránce se představení daří plnohodnotně nasvítit a ozvučit stejně jako v divadle. Sečteno, podtrženo. Oproti původnímu uvedení v divadle DeRbrouk v bytě nic neztratil, spíše naopak získal. Intimní uzavřená atmosféra mu více než sluší. A rozhodně stojí za to, dále jej v tomto komorním stylu – byť pro menší osazenstvo – provozovat. Doufám, že se vám také příště poštěstí. Psáno z představení 20. listopadu 2013, byt v pražském Karlíně. DeRbrouk
Design, choreografie a režie: Jan Komárek
Spolutvůrce a interpretace: Honza Malík
Premiéra: 13. 2. 2008

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: