Léto v Montréalu se odehrává ve znamení nespočtu festivalů a kulturních událostí, jako například Mezinárodní festival jazzu, Soulfest či přehlídka komediálního divadla a mnohé další. Při brázdění čtvrtěmi bylo dokonce snadné natrefit na dočasnou open-air výstavu Le Mignonisme patnácti monumentálních skulptur růžových bytostí (Mr. Pink) autora Philippa Katerineho a jejich video animaci od Jeremyho Fassioa na fasádu domů. Středobodem letošního cirkusového dění se tradičně stal komplex TOHU se stálou scénou a stany na vzdáleném okraji města. Cirkusu ale také jako obvykle připadla rušná třída Saint-Denis v centru města a její přilehlé okolí včetně parku Jardins Gamelin a Place Ville Marie. Hlavní program ze světoznámých jmen zahrnoval Gandini Juggling z Velké Británie, australský soubor Circa, People Watching Collective se sídlem v Montréalu, québecký Cirque Alfonse nebo americký Sunset Circus. Programovou skladbu situovanou do vnitřních prostor počtem a širokým spektrem disciplín, živelností a ohromným diváckým zájmem předčily pouliční performance rozeseté na stanovištích různorodé povahy. Například rozlehlý červený stůl v ulici Saint-Denis sloužil jako podium pro hadí ženy, akrobaty na stálkách, hand to hand duo či ekvilibristu na balančním žebříku, z konstrukcí přepažených mezi protilehlými chodníky visela lana, hrazda, čínská tyč bez pozemního ukotvení i kruh. Na Place de la relève v miniaturním parčíku u metra Berri-UQAM se skvělo napnuté provazochodecké lano, teeterboard i podium pro živé hudební produkce. Přitažlivost venkovního programu, který již tak nabízel neuvěřitelnou škálu čísel v provedení profesionálů a studentů cirkusových škol, zvyšovaly otevřené dílny pro kolemjdoucí všeho věku. A na Place Ville Marie se již potřetí vyjímala obrovská, zhruba šestnáct metrů vysoká akrobatická konstrukce GÉANTE. Letos tento kolos v režii Gypsy Snider oživilo na jedenáct artistů a tanečníků ze souboru Les 7 Doigts de la main (7 Fingers) včetně fenomenální desetileté dívky Adeline Cruz, mj. skvělé tanečnice energického street dance stylu Krump. Obr GÉANTE! umístěný do městské zástavby mezi mrakodrapy s kopcem Mount Royal na vzdáleném pozadí byl ve spojení s třicetiminutovou show o naději vkládané do mladé generace vystavené překážkám dneška fascinující atrakcí.   

Dělej mrtvého 

Uskupení šesti absolventů Národní cirkusové školy v Montréalu (Brin Schoellkopf, Natasha Patterson, Jarrod Takle, Jérémi Lévesque, Ruben Ingwersen, Sabine Van Rensburg) sjednocených pod názvem People Watching Collective patřilo se svou inscenací Play Dead mezi absolutní špičku festivalové dramaturgie. Sedmdesátiminutové představení svou poetikou evokovalo éru němého filmu či dekadentní večírky extravagantní společnosti se zálibou vrhat se do absurdních výzev i vztahů. Obdivuhodná byla nejen fyzická virtuozita z hlediska artistické excelence, ale také tělesná výrazivost ve smyslu herectví jako ztvárňování určitého charakteru. Jednotlivé události se podílely na vzniku obrazu podivuhodné společnosti, která jako by řešila problematiku vzájemné komunikace „zmrtvěním“ anebo vizualizací niterných pochodů prostředky cirkusových disciplín, avšak umně „skrytých“ v divadelním jednání. V prostoru osazeném masivní skříní, stolem, židlemi i sofa, lampou se zdobným stínítkem se odehrávaly velkolepé monology a dialogy, aniž by kdokoli promluvil, vystačili si mnohdy se samotným pohledem, drobnou pohybově atypickou větou či artisticky do detailu vycizelovanou partiturou. Představení Play Dead se dalece drželo od klišé a dosud viděného, a to i v případě snad nejtradičnějšího čísla s talíři. To zde jako by symbolicky odpočítávalo čas zamrazené chvíle a vibracemi rozrývalo ticho. Podmanivost veškeré scénické akce netkvěla v adrenalinové zábavě, ale v originálně sestavovaných obrazech vyvolávajících okamžitou imaginativní odpověď. Tomu napomáhala hudební linie s vkomponovanými velikány typu Čajkovskij a jeho klavírním koncertem b moll, i minimalistické zvukové plochy připomínající kroužení gramofonové desky, a také práce se světlem, ozařujícím výseky dění a navozující pocit pozorovatele v malířském ateliéru v období baroka. Jedinečný počin oscilující mezi dramatem a komedií vynikal nad vším ostatním, aniž by ztratil kouzlo intimity. 

Labutě, kachny, kabaret

Soubor s dvacetiletou historií Circa, který opakovaně hostoval i v České republice, si pod vedením režiséra Yarona Lifschitze pro inspiraci sáhl do baletního umění konce 19. století. Rozverná inscenace Duck Pond byla volnou adaptací pohádkového příběhu o lásce prince k princezně zakleté v labuť, realizovanou s nadhledem a hrou s komikou, dále se zcela odlišným vyústěním a naprosto nečekanou nadstavbou v podobě lechtivého kabaretu. Čajkovského světové dílo Australané uchopili především jako prostor k rozvinutí vztahu mezi akrobacií a klasickým tancem. V choreografiích uplatnili své vysoce kvalitní dovednosti v cirkusových disciplínách provázaných s baletními prvky a humornými skeči. Ani novým přístupem k tradiční látce se však autor konceptu nevzdálil typickému rukopisu, ve kterém dominuje pozemní akrobacie a tlak na výkon, minimalisticky řešený prostor, genderově vyrovnané příležitosti a neustále přiživované tempo. 

Pravděpodobně vysoká obliba kabaretních formátů a nízký počet těch kvalitních stál za znovu uvedením dvou již vloni nabízených představení. Domácí Cirque Alfonse, který je nepřehlédnutelný díky zarostlým bradám mužů, v představení Barbu opět zkrápěl své publikum napěněným pivem a slavná Drag Queen Barbada de Barbades (vl. jménem Sébastien Potvin) se zas v Dirty Laundry jako hostující moderátorka blýskla nejen svými nádhernými garderobami, ale jiskřila i břitkým humorem. Québecký rodinný soubor Cirque Alfonse, jenž se v Praze představil dokonce třikrát (2017 Barbu, 2019 Tabarnak, 2023 Animal), je svébytným příbuzensky provázaným uskupením se smyslem pro humor, vyznačujícím se láskou k folklóru a vášní pro cirkus. „Alfonsové“ jsou jistotou oddechové zábavy i adrenalinového vyžití, kteří neošidí jediný trik a neustoupí ze sympatické lidskosti. Oproti tomu australská skupina Briefs Factory v Dirty Laundry, varietním programu s cirkusovými, tanečními a komickými čísly s nádechem burlesky dráždivě propírala tělesnou krásu a genderovou fluiditu.

 

Kvalitní cirkus i dětem 

Program zacílený na dětského diváka kromě mnoha na ven situovaných produkcí obsahoval sólo Le Bibliothécaire všestranného performera a beatboxera Hippolyta ze souboru Le Gros Orteil a akrobaticko-klaunský duet Brotipo od Les Foutoukours (Rémi Jacques, Jean-Félix Bélanger). Québecké zástupce divadla pro mladého diváka spojovalo opravdu vysoké nasazení, s jakým se vrhali všanc dětem. Shodně, ať šlo o nešikovného knihovníka pojmenovaného Paul-Émile Dumoulin nebo dva náladové klauny kamarády, pro snazší komunikaci mezi jevištěm a hledištěm neexistovala „čtvrtá stěna“ čili performeři se napřímo obraceli na diváky a zvesela i spiklenecky s nimi komunikovali. Oba počiny nabízely akrobacii na opravdu vysoké řemeslné úrovni. Fyzická stránka však o mnoho převyšovala například dramaturgii, ta se vyjevovala jako přímočará a předvídatelná. Knihovník žongloval, balancoval, opanoval čínskou tyč a stále dokola hledal knihy apod. Obzvlášť pak ale klauni, kteří chvílemi působili opravdu až roztomile, však většinu času uplatňovali podbízivě nadměrné grimasy. I navzdory možným výhradám týkající se popisnosti a doslovnosti kusů předložili tvůrci divákům s lehkostí konzumovatelné tvary, jejichž devizou bylo právě kvalitně odvedené cirkusové řemeslo.

    Součástí programové nabídky, také určené zejména rodinnému publiku, byla čerstvě premiérovaná inscenace Bon Voyage v Cirque Éloize, který sídlí v prostorách bývalého nádraží Dalhousie v historické části Montréalu. A právě genius loci zde hrálo zásadní roli, neboť multimediální inscenace v žánru nového cirkusu a tanečního divadla vyprávěla příběh města na konci 19. století, zahrnující i stavbu první transkontinentální trati, na kterou se Pacific Express vydal právě z nádraží Dalhousie dne 28. června 1886 a mířil do Port Moody v Britské Kolumbii. Nekončící panoramatický video mapping a imerzivní princip činily z představení zážitkovou atrakci, díky které se veškerá předložená historická fakta zapisovala do paměti a generovala souvislosti mezi obrazy a akcí. Dějové dramatické momenty o národním sjednocování přiživoval risk generovaný cirkusovými vstupy, jakými byla vzdušná akrobacie na laně, lampě i strapsech, ekvilibristika na historickém jízdním kole či jednokolce, cyr-wheel, manipulace s objekty i kontorsionistika. Odlehčení vnášela milostná korespondence dvou mladých lidí (Éloïse Robert a Charles Fillion), které na dlouhou dobu rozdělila tehdejší epidemie planých neštovic. Režisér Fernand Rainville vsadil na estetiku století páry a chronologicky odvíjený narativ. Entuziastičtí performeři svou otevřeností vůči publiku, které je v aréně obklopovalo, podtrhovali kromě estetického až edukativní rozměr projektu. Z hlediska dětského diváka šlo o multisenzorickou událost, zanechávající silnou audio-vizuální stopu a očima dospělého o poutavý exkurz do pohnuté minulosti. 

Kanadská křižovatka cirkusových profesionálů a jejich obdivovatelů se v letošním roce stala opravdu místem pozoruhodných událostí a setkání. Festival Montréal Complètement Cirque byl jak svěžím oživením v rozpálených ulicích velkoměsta, tak důležitou přehlídkou žánrově bohaté oblasti, jakou cirkus bezesporu je. Ve snaze nacházet terminologicky pádná označení se právě zde slovo cirkus stává i navzdory zpřesněním, jako je například cirkus tradiční, nový, současný, nostalgický, novátorský, experimentální… tím nejvíce univerzálním pojmem. V každém ohledu tu totiž risk kráčí ruku v ruce s respektem a důvěrou v druhého. 

Psáno z festivalu Montréal Complètement Cirque, který se konal ve dnech 4. až 14. 7. 2024.
 

GÉANTE!

Režie: Gypsy Snider

Účinkují: 7 Fingers & Adeline Cruz

Choreografie: Jr Maddripp

Light design: Julie Basse

Hudba: Colin Gagné

Hlas: Sarahmée, Frannie Holder

Kostýmy: Camille Thibault-Bédard   

Premiéra 4. 7. 2024, Place Ville Marie, Montréal

Play Dead

Koncept, režie, choreografie: Brin Schoellkopf, Natasha Patterson, Jarrod Takle, Jérémi Lévesque, Ruben Ingwersen, Sabine Van Rensburg

Hudba a sound design: Colin Gagne, Francisco Cruz, Olivier Landry-Gagnon, Stefan Bouchard

Scénografie: Emily Tucker

Rigging: Azana Pilar

Výroba: Alastair Davies

Světla: Emile Lafortune

Kostýmy: Camille TB

Kostýmní spolupráce: Row Särkelä

Dramaturgická spolupráce: Peter James, Isabelle Chasse, Gypsy Snider

Producent: People Watching Collective

Festivalová premiéra 9. 7. 2024, TOHU, Montréal

 

Duck Pond

Režie: Yaron Lifschitz

Hudba a sound design: Jethro Woodward

Kostýmy: Libby McDonnell

Garderoba: Anna Handforf

Light design: Alexander Berlage

Pomocná režie: Marty Evans

Dramaturg a choreografická spolupráce: Rani Luther

Hlas ze záznamu: Elise Greig

Producent: Circa

Světová premiéra červenec 2023, Brisbane, Austrálie

 

Le Bibliothécaire

Režie: Marie Hélène D‘ Armours, Hippolyte

Hudba: Hippolyte, Sylvaine Arnaud, Damien Ropars

Kostýmy: Elizabeth Cognard

Scénografie: Ghislain Buisson

Light design: Julie Laroche

Producent: Le Gros Orteil

 

Brotipo

Koncept, tvorba, klauni: Rémi Jacques, Jean-Félix Bélanger

Kostýmy: Miguel Bergeron

Výroba kostýmu: Chantal Mailly

Producent: Les Foutoukours

Derniéra: 14. 7. 2014, Grand Chapiteau TOHU, Montréal

 

Bon Voyage

Režie: Fernand Rainville 

Asistentka režie: Francine Tremblay

Historie: Martin Landry

Účinkují: Alexis Bernatchez, Kaitlyn Mussio, Alex Paviost, Cléa Perion, Justin Simon 

Kostýmy: Sarah Balleux

Hudba: Simon Carpentier

Choreografie: Marie-Eve Demers

Videoprojekce: Bernard Duguay, Sébastien Joly

Rekvizity: Josée Fontaine Rubi

Světlo: Stéphane Menigot

Scénografie: Frederick Ouellet

Make-up Art: Véronique St-Germain

Producent: Cirque Éloize

Premiéra 3. 7. 2024, Cirque Éloize, Montréal. 

 

Výjezd na festival Montréal Complètement Cirque byl realizován za finanční spoluúčasti Evropské Unie – Next Generation EU prostřednictvím Národního plánu obnovy a Ministerstva kultury ČR v rámci programu podpory Arts Institute Prague – Divadelního ústavu Praha a programu Go & See 2024.