Nová generace aneb Tanec očima kamery

Letošní ročník Nové generace, který každoročně přináší to nejlepší z tvorby studentů choreografie HAMU, proběhl tentokrát online od 2. do 4. prosince 2020. Díla festivalu vznikla na katedře choreografie HAMU, kde Markéta Jandová vede seminář Tanec a kamera. Na YouTube jsem zhlédla záznam prvního festivalového dne a nutno říci, že úvod, kterým provázela Lucie Hayashi, se opravdu vydařil.

Balans. Foto z filmu.

Balans. Foto z filmu.

K vidění bylo šest krátkých filmových děl, která vznikla ve spolupráci studentů a absolventů oboru choreografie na HAMU se studenty katedry kamery FAMU. Všechny filmy uvedené v rámci prvního večera měly choreografii vytvořenou přesně pro videozáznam. Následovala otevřená diskuze na téma současné choreografické praxe absolventů školy. V průběhu sledování celého festivalu pak mohli diváci přispívat svými názory, otázkami a komentáři do sdíleného debatního dokumentu.

Balans

Festival zahájila ukázka tanečního filmu Balans choreografky Moniky Částkové, který vytvořila společně s kameramanem Tomášem Lipským. V temné hudebně-dramatické etudě s dráždivým rytmickým bzučivým hudebním podkresem Jana Šikla, připomínajícím thriller, sledujeme neutuchající snahu performerky vyvážit sama sebe, najít rovnováhu a zůstat na pevném místě, tedy na bodě, z kterého vyšla.

Za téměř hororových zvuků připomínajících strašidelný les nebo vrzání osamělých houpaček v poušti se v temném prostoru pomalu pohybuje spoře osvětlené tělo tanečnice Barbory Rokoszové. V úvodu vidíme stočenou smyčku, která bude později použita jako záchranné lano, posila, která má performerce pomoci dostat se zpět do bodu, z něhož vyšla. Kamera snímá siluetu Rokoszové, zabírá detail její kůže, za doprovodu stále zesilujícího bzučení vidíme pěst, z níž jako by měl vylétnout roj včel, který chce ven, ale nemůže. Bzukot přeruší dopad velké kapky vody na pěst, která se hned otevře. Je prázdná. Tělo uskočí, smyčka se rozmotává. Performerka ji ztratila a ztratila i pevnou půdu pod nohama. Teď se pomalými pohyby snaží dostat zpět na své místo. Zem pod ní klouže, nemůže se dostat dopředu ani zpět a z temného lesa se stále naléhavěji ozývá temný hukot, bzučení, vrzání a skřípání. Konečně našla lano a smyčka si našla ji. Sledujeme záběry na chodidla a pomalé kroky postavy přecházející po laně a snažící se vyrovnat všechny síly, které na ni působí. V závěru mokrá postava stane ve výseku světla. Na temeno hlavy obrácené vzhůru jí dopadají kapky vody. Vybalancovat vše, co nám přichází do cesty, není vždy jednoduché a často potřebujeme posily, o kterých zprvu nemáme ani zdání, abychom zůstali stát nohama na zemi.

 

Jeřáb. Foto z filmu.

Jeřáb

Druhý taneční film Jeřáb absolventky choreografie Petry Hájkové vznikl na motivy starodávné japonské legendy, která praví, že každému, kdo složí 1000 barevných jeřábů origami, se splní jedno přání. Na filmu spolupracoval Ondřej Nedvěd za kamerou a v hlavních rolích vystoupily Markéta Jandová a Sofie Knappová pod vedením Mirky Eliášové.

V krátké filmové taneční etudě kladou tvůrci velký důraz na detail. Sofie Knappová sedí ve svém dětském pokojíčku u stolu s řádně vyrovnanými pastelkami. Nakreslí na papír barevné otevřené a zavřené oči a přeloží bílou čtvrtku na půl. V dalším střihu leží v embryonální poloze na velkém bílém plátně připomínajícím list papíru. Z této pozice začíná svůj tanec. Do zvuku neutuchajícího papírového šustění se připojuje vybrnkávání zdánlivě náhodných tónů, které se postupně skládají do jednoduchého repetitivního motivu.

Tanečnice se roztančí na bílé ploše a hudba přechází ve výrazný dramatický smyčcový doprovod, do něhož je vsazen a rozveden úvodní příznačný motiv. Knappová se zaroluje do papíru, jako by svým tělem chtěla složit papírového jeřába. V tom uvidí jeho stín. Tanečnice ho celým tělem radostně vítá. V ten okamžik se objeví Markéta Jandová. Roztančí s Knappovou improvizaci na rozvíjející se hudební motiv a závěru na ni naváže svým osobitým ptačím sólem. Vidíme Sofii opět u ní v pokojíčku, jak u svého stolu symbolicky skládá posledního jeřába. Kamera přiblíží papírovou skládanku položenou na stůl a delším statickým záběrem film končí.

Taneční etuda. Foto. z filmu.

Taneční etuda

Třetí ukázku večera představila ze své dílny tanečnice a absolventka doktorského programu choreografie na HAMU Markéta Jandová. V její experimentální Taneční etudě z roku 2017 vystoupila Sabina Bočková, režijně a kameramansky dílo zpracovala Yvona Teysslerová. Snímek zkoumá vztah mezi tanečnicí, laserem a kamerou. Za doprovodu napjaté ponuré hudby vidíme v otevřeném prostoru, v pološeru performerku s rukama nataženýma na zemi. Zdá se, že číhá na vhodný okamžik k akci. Modrý svit i hudební podkres evokuje intergalaktický prostor. Čekáme, co se bude dít.

Sabina Bočková pomalu přistoupí k výseku světla a nechá přes napřažené ruce a celé tělo proběhnout barevný odlesk laseru. Silné, zářivé světlo jí svítí na týl, se světlem za hlavou jako by se celý obraz proměnil. Laser zmizí, světlo zhasne, kamera i divák opět vnímá modrou iluminaci a pološero. Stále hraje hudba připomínající meziplanetární prostor. Po chvíli z otevřených rukou Bočkové vyvěrá úzký pruh barevného světla. Tanečnice zaklání hlavu a kamera zabírá odlesky její šíje. Poslední střih je přiblížen na ruku, jež pevně tiskne ženské rameno. Při vzdálenějším záběru vidíme, že jde o interpretku samotnou sedící ke kameře zády a svírající své tělo. Křečovité sevření ramene pomalu uvolňuje. Bočková strašidelně pomalu otáčí hlavu a dříve než přímo pohlédne do kamery, audiovizuální experiment končí.

 

Čepení. Foto z filmu.

Čepení

Folklórně laděný čtvrtý snímek s názvem Čepení zpracovává téma lidového zvyku čepení nevěsty. Tento rituál symbolizuje přechod dívky ve vdanou ženu, při kterém je věnec jakožto znak panenství nahrazen čepcem. Autoři filmu choreograf David Mikula a kameraman Matěj Piňos zasadili obřad do blíže nespecifikovaného času a místa, aby zvýraznili intimitu a magičnost aktu. Film začíná rituálním česáním nevěsty (Anna Kopecká) za doprovodu reprodukovaného zpěvu ženského chóru. V úvodu zazní folklórní píseň Horička zelená zeleňaj sa. Nevěsta sedí uprostřed a její matka (Natálie Matysková) s hlavou zakrytou čepcem jí je rozčesává. Kolem Matyskové stojí sbor žen, jež v každé ruce drží mezi prsty tři svíce. V průběhu zpěvu se ženy otáčí a postupně všechny přistoupí k nevěstě. Nasvítí ji v okamžiku, kdy jí matka na hlavu položí slavnostní věnec zdobený závojem. Další písní je Svatební ze Strání. Nevěstě je sejmut věnec a slavnostně smotán nový čepec z červené látky. Celý rituál končí za zpěvu písně Horička zelená. Nevěsta dle konvenčních zvyků zatančí obřadný tanec se svou matkou a s ostatními ženami.

 

Studio

Páté dílo představil choreograf současného tance a student magisterského programu choreografie Jan Razima. Ve svém tanečním videu s názvem Studio spolupracoval s kameramanem Tomášem Koťasem. Dílo zkoumá vztah mezi tělem a objektem. Motivací k pohybu je přitom interakce mezi těmito dvěma fyzickými entitami. Snímek je zprvu tichý, není slyšet žádný zvuk, vidíme jen obraz – detail zákoutí studia, tanečnici v bílých šatech a detail ležícího bílého vejce.

Ještě v bližším záběru kamera přiblíží zkoumavý a napjatý obličej performerky. Markéta Jandová se protahuje, rozcvičuje, zdá se, že se chystá k pohybové akci. V následující chvíli však usedne na zem, neví co s rukama, žmoulá rty a vůbec nepůsobí ani klidně, ani rozhodně. Blízký záběr na ruku uchopující velké bílé oblé vejce prozrazuje, že právě ono bylo původcem jejího neklidu. Skrz celý prostor nás kamera přibližuje k Jandové stojící na druhém konci studia. V ruce drží žloutek, který je jádrem páté hudebně-taneční etudy.

Konečně se ozve zvuk, začíná zpívat operní soprán a obraz nám ukazuje performerku koulící žloutek tam a zpět po svých rukách. Nechává ho putovat mezi chodidly, usadit v hrdelní jamce, skanout po ruce a kapat z prstů. Žloutek jí teče po nohách, po obličeji, putuje mezi záhyby šatů nebo se zahnízdí v její oční jamce. Pohyb, kterým performerka uvádí žloutek do pohybu, nám ukazuje vlastnosti a strukturu objektu. Pevnost i kapalnost, odpor, tření a viskozitu v různých pohybech a situacích. Živé s neživým spoluvytváří dynamický vztah mezi tělem a animovaným objektem. V pohybu jsou obě entity na sobě závislé a vzájemná interakce je motivuje k propojení a synchronizaci společně utvořené akce.

Studio. Foto z filmu.

Pokoj číslo F44.81

První večer festivalu Nová generace završil krátký film, který uvedl tvůrčí tandem choreografek Helena Šťávová-Ratajová a Monika Částková. Vyšly z jevištní podoby inscenace Pokoj číslo F44.81, kterou využily jako podnět k natočení stejnojmenného filmu. F44.81 je kód používaný v lékařství pro mnohočetnou poruchu osobnosti neboli disociativní poruchu identity. Prostřednictvím symbolů a surrealistických obrazů se ve filmu otevírá skrytý vnitřní svět narušeného člověka, v němž si jako diváci nejsme jisti, kdo jsme, kde jsme a co hledáme. Režie se ujala Kristýna Bartošová a film natočil Filip Marek.

Po celou dobu snímku zaznívají anglické číslovky. Ženský meditativní hlas odpočítává čísla od 79 do nuly. Všechny performerky (Monika Částková, Helena Ratajová, Kateřina Stupecká) symbolizují jednu bytost, která neví, kdo je a odkud přichází. Ve fantaskně vybaveném interiéru sledujeme na střídačku dvě interpretky. Až v závěrečném otáčivém záběru v pohledu svrchu v pokoji vidíme, že na zemi v místnosti leží i třetí žena.

V pokoji zalitém červeným světlem, vybaveném s nádechem bizarnosti, uspořádání ani obsah věcí nedává smysl. Jedna žena leží na zemi, druhá pomalými pohyby obkružuje místnost. Když hlas napočítá 65, obě vstanou a společně začínají rychlý rytmický synchronní pohyb za doprovodu hudby Davida Langa. Jeho pomalý dunivý rytmický podkres je prokládaný melancholickým operním zpěvem položeným na dvou, někdy třech tónech. Synchronní pohyb performerek trvá jen pár sekund. V následných obrazech se ženy proměňují v objekty, například v nafukovací balónek. A předměty každodenního života se zároveň transformují do umělecké instalace. Stylizovaný a do detailu vybroušený pohyb tanečnic v kombinaci s jeho vyšinutým, ale specificky promyšleným vedením přináší hravou, avšak temně niternou choreografii.

Pokoj číslo F44.81. Foto z filmu.

Diskuze

V otevřené diskuzi na téma současné choreografické praxe absolventů školy se řešilo, jak se utváří spolupráce mezi choreografem a kameramanem, do jaké míry se navzájem inspiračně ovlivňují a zda mohou být v rámci tanečních videí rovnocennými spolutvůrci. Markéta Jandová podotkla, že velmi záleží na okolnostech, za jakých se dá dvojice dohromady – zda už choreograf má své téma, které představí a díky němuž ho osloví daný kameraman a začnou spolu utvářet spolupráci, anebo kameraman přinese své téma, k němuž chce mít k ruce režiséra. Jandová zdůraznila, že často není nejdůležitější výsledek, ale proces, ve kterém studenti choreografie diskutují svou představu s kameramanem a vytváří choreografii pro kameru.

Mirka Eliášová doplnila genezi celého projektu, na němž se v roce 2007 domluvili Ivana Kubicová s Jiřím Myslíkem. V prvních letech studenti kamery zkoušeli televizní technologie, mohli tedy využít jen interiér studia FAMU. Postupně se cvičení vyvíjelo, studenti využívali širší interiéry a katedře kamery FAMU se také podařilo mnohonásobně rozšířit povědomí o tanečním filmu.

Yvona Kreuzmannová v debatě poznamenala, že díky experimentu tanečních videí lze nazřít zásadní rozdíl mezi utvářením tance pro kameru a tvorbou tance pro jeviště nebo outdoor.

V debatě přišla řeč i na virtuální realitu 3D. Ta se sice netýká katedry choreografie ani kamery, ale studenti AMU mají k virtuální realitě přístup v rámci spolupráce s Institutem intermédií, společného pracoviště AMU a ČVUT.

Choreograf David Mikuláš do debaty přispěl s komentářem ke svému videu Čepení. Z jeho slov vyplynulo, že původně přišel Matěj Piňos s režisérem Jakubem Jelenem s diametrálně rozdílným námětem, rituálem, který se měl týkat vlasů a měl být v kompozici se španělským umělcem, který se věší za vlasy a u toho dělá různá cvičení. Toto mělo být v kontrastu s čepením nevěsty, tedy s naším folklórním rituálem, který se týká vlasů. Díky produkční nakonec původní střet kontrastů opustili a zůstali u čepení nevěsty. Celou choreografii nejprve postavili a až pak ji natočili a doladili detaily.

Jan Razima k tomu dodal, že video mělo sloužit především k tomu, aby si choreografové vyzkoušeli roli režiséra a během natáčení pojali choreografickou i režijní funkci. Potřeba režiséra je podle něj někdy nutná, pokud spolu kameraman s choreografem nedokážou dostatečně dobře komunikovat. Nicméně choreograf je často zároveň i režisérem a s kameramanem se navzájem inspirují. Markéta Jandová však dodala, že vzhledem k tomu, že celý projekt natáčení probíhá v rámci školy, je velmi důležité, aby student choreografie byl i režisérem. Choreograf je totiž ten, který přichází s nápadem, a měl by se proto naučit vykomunikovat téma s kameramanem a zapojit se do fungování celého týmu.

Jan Razima svou zkušenost s natáčením ohodnotil jako velmi dobrou. Podle jeho slov si osvojil, jak vést natáčení a jaký slovník a výrazy použít v komunikaci s kameramanem.

Bývalá studentka a absolventka HAMU Vendula Poznerová v závěru debaty poznamenala, že zkušenosti s natáčením tanečních filmu využívá nadále ve své praxi. Zdůraznila, že upotřebila vše, co se v rámci studia naučila. Nejdůležitější pro ni byla především síť kontaktů všech lidí, s kterými se seznámila a dodnes má možnost je oslovit ke spolupráci.

 

Psáno z online festivalu Nová generace ze dne 2. prosince 2021.

Témata článku

dance for cameraDavid MikulaHelena Šťávová-RatajováJan RazimaMarkéta JandováMonika ČástkováPetra Hájková

Tanec

Festival Nová generace

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2021

Po Út St Čt So Ne
26
27
28
29
30
1
2
3
4
5
6
7 8 9
10 11 12
13
14 15 16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31 1 2 3 4 5 6
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: