Liberecké divadlo F. X. Šaldy si na březen připravilo premiéru baletu s názvem Marie Antoinetta / Markýz de Sade. Autor libreta a zároveň režisér a choreograf Gustav Skála se rozhodl spojit příběh dvou v názvu zmíněných historických postav do jednoho představení, k němuž byla použita hudební koláž z děl A. Salieriho, F. Devienna, M. Clementiho, J. P. Rameaua, J. N. Hummela, G. Paisiella a B. Bartóka. Vznikla tak inscenace o dvou jednáních a dvaceti čtyřech obrazech. Ty pochmurné s postavou Markýza de Sade se střídaly se scénami z života Marie Antoinetty.
Na začátku baletu autor nabízí pojítko mezi příběhy obou hlavních postav. Markýz de Sade a Marie Antoinetta žili ve stejné době, to je ve století nepokojů znamenajících začátek Velké francouzské revoluce. Jejich pohnuté životní příběhy je dovedly až do žaláře. A tak se na začátku inscenace oba trápí za mřížemi. Zatímco Markýz de Sade v této poloze trpícího muže zmítaného svými vlastními úchylkami a sadistickými sklony zůstane po celé představení, pro Marii Antoinettu je počáteční scéna pouze předznamenáním jejího konce. Tančí tu utrápená ve velmi prostých šatech, nesrovnatelných s těmi, které bude oblékat v průběhu vyprávění svého životního příběhu.
Výstupy Markýza de Sade vždy přináší na scénu krutost. Prvně uškrtí a znásilní služebnou Nanett (Marika Hanousková), pak následuje bičování. Za své počínání je odsouzen Ludvíkem XVI. (postavou, která se v inscenaci objeví v průběhu vyprávění příběhu Marie Antoinetty). Je vězněn, marně se pokouší psát zakázané knihy a je mu nasazena svírací kazajka jako duševně chorému. Jeho hrůzné činy jsou tedy trestány, je však také doprovázen za něj se přimlouvající Markýzou de Sade (Valerija Radionova), tleská mu personifikace Bolesti a marně se na něj snaží dýchnout čistá Láska. Role Markýza de Sade se ujal čestný host Libereckého divadla Vlastimil Harapes (alternuje též Jaroslav Slavický). Ztvárnění postavy je pojato především herecky s mnoha gesty expresivně vyjadřujícími vnitřní rozervanost Markýze.
Do role Marie Antoinetty byla obsazena Karolína Miková. Příběh její postavy začíná přípravou na sňatek a následným duetem s Ludvíkem XVI. zobrazujícím nepovedenou svatební noc. Andrey Bayniyazov v úloze Ludvíka XVI. nemá příliš prostor pro taneční výkon, po herecké stránce zvládá postavu váhavého krále dobře. Na skutečně taneční pas de deux dojde až v druhém jednání, kdy se Marie Antoinetta setkává s Axelem Fersenem (Jan Čížek), do kterého se okamžitě zamiluje. Právě v této poloze je Karolína Miková nejpřesvědčivější. Celé představení zvládá tanečně velmi dobře, tady však, i díky svému vzezření, naprosto naplňuje představu koketující královny. Jan Čížek jí je příjemným partnerem, avšak Karolína Miková ho svou jistější a propracovanější technikou předčí.
Jejich pas de deux bylo i spontánně odměněno potleskem publika, které si jakoby oddechlo, že přišlo světlo do představení, v kterém se do té doby příliš radostných scén neudálo. Další – a poslední – pas de deux, které mohli diváci ocenit, tančila uvězněná Marie Antoinneta s Fersenem po jejím neúspěšném útěku před revolucionářskými rebelanty. Nutno pak zmínit velmi působivé scénické řešení následné královniny popravy.
Scénografie celého představení (Eva Brodská), která sestávala především z různě přesouvaných mříží, byla spíše prostá, avšak naprosto dostačující. Kostýmy Josefa Jelínka se pak postaraly o dekorativnost a barevnost, která k době, v níž se příběh odehrával, jistě patří. Efektivní krinolíny na kolečkách však bohužel poměrně často nahrazovaly taneční choreografii. Sbor měl celkově velmi málo příležitostí k tanečnímu vyjádření. A přitom v (téměř jediném) sborovém tanci revolucionářů dokázal, že by i v dalších tanečních výstupech zajisté obstál.
Mnohem více příležitostí k předvedení svého tanečního umění měl Alexey Yurakov v roli Smrti / Kata – a skutečně měl co předvádět. S přehledem zvládal jak technické prvky jako skoky a piruety, tak i výrazové vyjádření role a tomu odpovídající charakter pohybu. Partnerkou mu byla Bolest v dobrém podání Valerije Radionové. V další symbolizující postavě Lásky se představila Maria Gornalova. Také její technické kvality jsou nepopiratelné. Choreograf však dost často spoléhal na její ukázkovou arabesku, a tak pohybové řešení této lyrické postavy nebylo příliš invenční.
Celkově měla inscenace díky rychlému střídání obrazů i kostýmů spád a byla divácky atraktivní. Střídavé zobrazování Markýza de Sade a Marie Antoinetty ale také způsobilo, že nezbyl prostor pro její podrobnější vykreslení. Jistě je se skromným libereckým souborem obtížné vyjádřit Marii Antoinettu jako milovnici okázalých slavností a vášnivou účastnici dvorských intrik. Přesto je otázka, jestli jedna hra v karty stačila k naznačení jejího rozmarného počínání, které pak velmi přispělo k její záhubě. Liberecký ansábl by se svojí úrovní bezpochyby zvládl namísto pantomimických výstupů a přenášení rekvizit více tance, kterým by mohl přispět k prokreslenějšímu vyjádření zvoleného námětu.
Psáno z premiéry 27. března 2009.
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?