Ohlédnutí za Cenou Jarmily Jeřábkové a Festivalem Nové Evropy 2009

První prosincový víkend (4.–7. prosince 2009) patřil v divadle Duncan Centre již desátému ročníku choreografické soutěže Cena Jarmily Jeřábkové, která byla prezentována již podruhé v rámci Festivalu Nové Evropy, tedy festivalu podporujícímu mladé umělce ze střední a východní Evropy, pro které je tato soutěž často vstupní branou do profesionální kariéry. Večer laureátů
Festival už tradičně předzahajuje večer The Best of Duncan – tedy výběr zajímavých choreografií uplynulé sezóny (proběhl 3. prosince) ovšem hlavní program začíná prezentací nových choreografií loňských vítězů. V letošním roce se objevily v pátek 4. prosince na jevišti dva poměrně dlouhé kusy z choreografického pera Marie Koliopoulouvé (Řecko) a Kateřiny Stupecké (Česká republika). Řecká choreografka působící v skupině Proxima Dance Company uvedla dílo s názvem (Action) V – Tous Les Deux. Fascinace číslem dvě, jak bylo uvedeno v programu, se na jevišti proměnila v minimalistickou dlouhotrvající hru jakéhosi dialo-monologu. "Být jednou či být dvěma, to je to, oč tu běží…", snad tak by se dal charakterizovat průběh choreografie, jehož těžištěm byl detailní pohyb, dech, výrazná zvuková složka (autor živé hudební koláže Yannis Isidoru) a originální výtvarné zpracování. Nicméně téma bylo uchopeno natolik filosoficky a jeho rozpracování natolik niterné, že pointa celé akce se jaksi vytratila.

Kateřina Stupecká nechala ve své nové práci vyniknout jiné tanečníky než sebe samu jako v loňském roce. V Prologu se inspirovala zákony desatera, což ve výsledku přineslo deset tematických obrazů, které propojoval, kdoví proč, model kostky. Nelze upřít velice nápaditý pohybový slovník, který autorka použila pro obě interpretky. Helena Šťávová i Denisa Procházková byly nejen výrazné v roli, ale i velmi taneční. Překvapovaly svou sehraností, přesností v pohybu a charismatem, nutily diváka soustředit se a hledat ukryté významy, aniž to měl původně v plánu. Přítomnost Alexandra Volného byla spíše symbolická, než aby nějak výrazněji zasáhla do dění na jevišti, dokonce ani nepřinesla do choreografie více mužského protikladu či energie. Celá choreografie byla do dvou třetin perfektně vystavěna. Měla ostrý náboj, dynamiku, jasnou strukturu, funkční symbolismus, nicméně v závěru byly ještě cítit určité rezervy. Přesto dílo zanechalo zvláště po taneční stránce hluboký dojem.

                                                                                            Zuzana Smugalová

 
Večer choreografií na hudbu Martina Smolky
V prvním soutěžním večeru se představili účastníci soutěže s choreografiemi vytvořenými na povinně zadanou hudbu. Tradicí soutěže je každoroční výběr jednoho českého hudebního skladatele – v tomto roce se jím stal známý autor soudobé hudby Martin Smolka. Jeho díla často pracují s tzv. konkrétní hudbou; používá nástrojové zvuky, které zní jako zvuky z běžného života, popřípadě jsou součástí skladeb čisté ruchy, zároveň pracuje často také s mikrointervaly. Po všech stránkách netradiční hudební jazyk čekal na choreografické zpracování adeptů soutěže Cena Jarmily Jeřábkové 2009. Ze sedmi soutěžících nejvíce zaujal hned první Zoltán Grecsó (Maďarsko); večer se s jeho dílkem rozjel poměrně dynamicky a se šťávou. V jeho Konverzaci plné soli na 1. větu Smolkovy skladby Oh, My Admired C Minor tančí pár, muž a žena, oblečeni jako protiklady soli a pepře – dívka v bílé, sám autor v černé. Krátký duet nepostrádal nadhled i lehce vtipem okořeněné zakončení. I další zástupci Maďarska předvedli zajímavé počiny a snažili se využít netradiční hudební doprovod ke svému vyjádření – Virág Arany i Ágnes Fülöp. Jediný český zástupce, absolvent Duncan Centre Radim Klásek, příliš nepřesvědčil. Jeho sólo ve světelném kruhu působilo zatím ještě příliš nevyzrále, stejně jako jeho interpretace. Vyzrálejší projev má samo sebou Zdenka Brungot Svíteková (Slovensko), která si však vybrala nejobtížnější hudbu ze všech soutěžících – tančila sólo na skladbu For Woody Allen, jejíž nejčastěji užívaným zvukem je bučení a mečení zvířat. Snažila se s tím poprat, ale nevyšlo to úplně nejlépe.
Již v prvním večeru, aniž bychom viděli volné choreografie, tak bylo jasné, že soutěži dominují maďarští účastníci. Zbývalo to jen potvrdit v následujícím večeru.

                                                                                             Kristina Durczaková
Večer volných choreografií účastníků soutěže
Jako první představila Maďarka Virág Arany dílo s názvem Jak si lidé hrají (Human Game). Zabývala se v něm vztahem s rodiči a tím, jaký má vliv na naše chování. Vytvořit sólo postavené na tématu vztahů je rozhodně tvrdý oříšek. Virág Arany se rozhodla symbolizovat nepřítomné postavy pomocí předmětů – jakýchsi atributů. Jednalo se především o černé pánské boty, které divákovi představila hned v originálním úvodu. Vzhledem k tomu, že stála na hlavě a choreografie se soustředila do pohybu nohou, byly polobotky opravdu nepřehlédnutelné. Poté stál pár bot v předním rohu scény a choreografie se orientovala tímto směrem. K očekávané pointě tohoto směrování však bohužel nedošlo a interpretka poté spíše nevýrazně přešla k dalším předmětům – vlašským ořechům. Jejich skořápky praskaly pod tlakem nejrůznějších částí těla a tvrdý oříšek tedy choreografka rozlouskávala nejenom obrazně. Zdenka Brungot Svíteková se pro své sólo Restar nechala inspirovat fotografickým dílem Geira M. Brungota. Diváci z něj měli možnost vidět dvě fotografie – jednu na začátku a jednu na konci sóla na promítacím plátně. Na první z nich se linie krajiny stáčely a podobného charakteru byly i následné linie pohybu interpretky. Dráha tance vedla často po kruhu a Zdenka Brungot Svíteková své tělo stáčela do četných spirál. Divák mohl sledovat anatomicky úžasně propracovaný pohyb tanečnice. Avšak i sdělení interpretky bylo tak trochu skryto do kruhů a spirál a nebylo lehké se k němu dostat. Zoltán Grecsó se rozhodl jít divákovi naproti. Dílo Bachelor Day pojal dynamicky a s humorem. Pasáže nabité mužným tanečním projevem, v nichž Zoltán Grecsó předvedl své interpretační kvality (jeho taneční výkon patřil k těm nejlepším z večera), se střídaly s klidnějšími, lehce pantomimickými výstupy, při kterých tanečník úspěšně navazoval kontakt s diváky. Další maďarská choreografka Ágnes Fülöp pracovala s představou anděla a jeho obvyklým znakem – křídly. Název Angelwings… That Was naznačuje, že choreografie vyjadřovala jejich ztrátu. Autorka pohyby svých holých zad a paží téma zpracovala zcela jasně. Tyto sekvence střídala s pasážemi více roztančenými v prostoru, v kterých působila velmi něžně, ale v kterých se tak úplně neudržela myšlenka vyjadřovaná menšími pohyby. Stále jediným českým zástupcem v soutěži byl už jmenovaný Radim Klásek. Dílem Urobos vyprávěl příběh poutníka. Vycházel ze specifické chůze, kterou postupně rozvíjel a obměňoval. Za doprovodu vlastního dechu či dupání vytvořil jímavou postavu muže, pro nějž je cesta cílem. Sadiye Cansu Ergin z Turecka představila jediný duet večera, i když ani tato choreografie pro dva interprety nebyla tanečním duetem v pravém slova smyslu. Zatímco autorka se zmítala ve zběsilých pohybech v zadní části jeviště, její kolega Pedro Prazeres seděl pohodlně usazen v křesle se sklenkou vína a poklidně vyprávěl publiku cosi ve své mateřštině. Vznikal tak zajímavý kontrast tempa a nálady řeči a pohybu. Choreografie s názvem Nekonečný příběh pak tento nápad dále rozvíjela a proměňovala. Jejím vyvrcholením byla řeč Pedro Prazerese vygradovaná do neskutečného tempa. Večer byl zakončen poněkud pesimisticky sebedestruktivním dílem Ilyase Odmana Dnes nic… Autor vyprávěl příběh páru, jejž rozdělila smrt s drásající intenzitou. Dílo by bylo jistě stravitelnější, kdyby zajímavé nápady a momenty nepohlcovala krutá naturalističnost. Diváci tak z večera odcházeli s mrazením v zádech a mnozí jistě s otázkou, jaké jsou hranice umění. Ačkoliv téměř všichni soutěžící (kromě Sadiye Cansu Ergin) představili jako volné choreografie autorská sóla, lišili se jak ve výběru témat, tak jejich zpracováním a večeru mladých tvůrců nechyběla pestrost.                                                                                                        Jana Bitterová Závěrečný galavečer
Po víkendu plného tance přišel očekávaný okamžik vyhlášení výsledků choreografické soutěže. Porota ve složení Nina Vangeli (předsedkyně), Eva Blažíčková, John Ashford (Velká Británie), Michel Vincenot (Francie) a Toméo Vergès (Španělsko) vybrala z uvedených děl první a druhé místo, třetí cenu neudělila. Jak se dalo očekávat, obě udělená ohodnocení putovala letos do Maďarska, a tak měli oba tvůrci měli možnost prezentovat svá díla ještě jednou právě v galavečeru, který byl, jak už je zvykem, obohacen o živý koncert z díla používaného skladatele, tentokrát tedy Martina Smolky. Za přítomnosti samotného skladatele a v interpretaci saxofonového Kvarteta Bohemia si diváci měli možnost vyslechnout čtyři skladby a tři z nich přímo v prvním provedení (Adelheid – sólo pro saxofon; Hladina, mlha, vlhko, volavka, dálka; Nocí dolu, dnem vzhůru, které bylo sepsáno přímo pro příležitost tohoto koncertu). Krom toho bylo uvedeno dílo Haiku pro piano a CD player v interpretaci Moniky Knoblochové. Po přestávce už patřila scéna samotným laureátům roku 2009. První cenu získal Zoltán Grecsó, který provedl duet Konverzace plná soli na 1. větu Smolkova Oh, My Admired C Minor a volnou sólovou choreografii pod názvem Bachelor Day. Porota ocenila: napojení na hudbu a schopnost přetvořit její dynamické podněty na tělesnou tektoniku v citlivé partnerské práci. Ocenila i zralý a přesný taneční projev v sóle, jakož i humor a komunikativnost. Nelze než souhlasit. Zóltán Grecsó je výjimečně charismatický tanečník, který velice čistým způsobem pracuje s pohybovým materiálem, který se drží prostředků současného tance a nebojí se riskovat. Jeho taneční slovník má vtip, a přitom není tendenční, zároveň vyslovuje vše, co má v úmyslu říct. Druhou cenu porota udělila Ágnes Fülöp za Instant na hudbu Smolkova Zvonění a za volnou choreografii Angelwing… That Was. Porota byla výjimečně spokojena s originální reakcí této choreografky na hudbu, kterou zprostředkovala metaforicky pohybem písku, v němž kreslila ornamenty a který vyhazovala do vzduchu, a tyto pohyby korespondovaly s pohyby druhé tanečnice na scéně. V sole předvedla křehkou a čistou taneční kresbou stesk po ztracených andělských křídlech. Těžko polemizovat s odbornou porotou, nicméně choreografický projev v tanci mladé umělkyně nijak originálně nepůsobil. V kontextu toho, co jsme měli možnost vidět u Zóltána Grecsó působila práce u věkově mladší Ágnes Fülöp trochu zastaralým a prvoplánovým dojmem. Ano, pohyb písku korespondoval s pohybem tanečnice, ale vše bylo skoro až popisné, bez jakéhokoliv překvapení. Andělský tanec byl určitě výrazově procítěnou skladbou, ale pohybový slovník nijak nepřesvědčil. Nicméně rozhodnutí poroty jest rozhodnutím poroty.

Zuzana Smugalová

Choreografická soutěž Cena Jarmily Jeřábkové se postupně stává přirozenou středoevropskou platformou pro vyměňování uměleckých zkušeností a tvůrčích přístupů mladých choreografů a tanečníků z oblasti současného tance a tanečního divadla. Účast je hojná a mezinárodní festival si již získal své renomé. Skladatelskou osobností pro rok 2010 je vyhlášen Jiří Teml a nezbývá než se těšit na nové tvůrčí počiny, které budou prezentovány opět v rámci Festivalu Nové Evropy 2010.

Témata článku

Tanec