Okna do duše

Autor Lucie Kocourková

Komponovaným představením s názvem Okna do duše rozšířil v této sezóně svůj repertoár Balet Praha – Pražský komorní balet Pavla Šmoka. V podtitulu této novinky stojí „Večer Martinů“, ale jeho hudbou jsou z celého programu inspirované jen dvě choreografie.

Tento Večer je opravdu pestrý. Tak pestrý, až se zdá, že pozbyl dramaturgického záměru. Otevírají jej Doteky snáře v choreografii Jana Kodeta, abstraktní výjev prolnutí vzpomínek a snů jednoho muže a dvou žen (Michal Vlk, Lenka Bílková a Lucie Holánková). Hudbu Bohuslava Martinů střídají konkrétní zvuky navozující atmosféru nečasu, postavy se pohybují zprvu spoutané pružnou průsvitnou látkou, pak rozehrávají několik situací, ve kterých se jejich vztah proplétá, aby se nakonec znovu zahalily do oné šedé clony možného zapomnění.

V programu není uveden krátký duet v choreografii Lucie Holánkové Tobě ztracena, sobě ztracena, rovněž na hudbu B. Martinů. Tančící dvojice se zdá být v hádce, choreografie využívá prudké pohyby a efektní akrobatické zvedačky (ty zvládají interpreti Tereza Chábová a Libor Kettner s jistotou), ale působí neukončeně. Možná až příliš kopíruje dynamiku hudby a je spíš ilustrativní než interpretativní.

Třetí choreografií je Lyrická Petra Zusky. Tři rusínské písně tvoří podklad duetu, který už měl premiéru na předloňském Baletu Gala, kdy v ní tančil autor. Zásluhou vybraných písní, jemného pohybového slovníku a světelných změn, které podtrhují blízkost – či vzdálenost – tanečníků, se rodí mikropříběh o citu a odloučení. Lucie Holánková a Alexandr Volný našli adekvátní polohu ve svém výrazu.

Po přestávce následuje taneční divadlo Davida Stránského s názvem Za oponou. Jeho námětem je život v socialismu, a to oněch celých čtyřicet let, jak neomylně vyplyne z dobových záznamů použitých v úvodu a na konci (známá slova Klementa Gottwalda o návratu z Hradu a zpráva o odstoupení funkcionářů ÚV KSČ). Jako hudební doprovod si autor vybral naše písničkáře – J. Hutku, K. Kryla, V. Mertu, V. Třešňáka, D. Andrtovou Voňkovou. Ze snahy vtěsnat do cca čtyřicetiminutového kolotoče výjevů co nejvíc z problémů a křivd uplynulé éry se zrodil groteskní tvar. Choreograf bohužel ignoruje možnost vlastní divácké asociace notoricky známých melodií a scénických prvků, ale tím ubližuje především sám sobě. Vystavuje se tak často pro něj negativnímu srovnávání a nevysloveným otázkám typu: jaké meze může mít inspirace kolegou?
Divák navíc v tomto díle dostává obraz doby naservírovaný bez možnosti vlastního zapojení fantazie či interpretace. Ve vězení musí být kovové mříže, příslušník musí mít uniformu i s pouzdrem na pistoli, výjevy jsou skoro ilustracemi textů... Je tu i úryvek z knihy (František Bártík: Tábor Vojna), který působí až melodramaticky (dopis, který píše matce syn z vězení, kde čeká na popravu). Na scéně se střídají scénky popisující (doslova) život několika konkrétních postav. Už je jejich výčet mluví sám za sebe: dvojrole příslušníka VB a milence (Libot Kettner), vězně odsouzeného na smrt a malíře vytvářejícího portrét Lenina (Alexandr Volný), estébák a uvězněný kněz (vskutku paradoxní dvojrole Michala Vlka), a tři ženské postavy: manželka, svazačka a naivní dívka v růžových šatech (Lucie Vrbová, Lenka Bílková, Denisa Procházková). Policistovo ráno, výslechy, vězení, zastřelení milenců při pokusu o emigraci, snaha o komický závěr. Ze změti výjevů si divák těžko odnese hlubší dojem, zvlášť když se nemůže do poslední chvíle rozhodnout, jestli je choreografie myšlená jako vážný kus nebo nadsázka.

Pozitivní stránku komponovaného večera představují zejména výkony tanečníků (kultivovaným projevem zaujme například vedoucí souboru Lucie Holánková, z tanečníků vyniká Alexandr Volný). Okna do duše jsou však jako celek představením, které působí spíš jako náhodně poskládaný program choreografií bez výraznějšího pojítka.

Psáno z reprízy 19. prosince 2009.