Ostravský Louskáček aneb (vánoční) recept na manželskou krizi

5. 5. 2011 reportáže

Autor Tomáš Valníček

Je libo lehce opulentní divertissement, kde vedle Kávy, Čaje a Čokolády tančí i Vodka, Limonáda a Voňavky? Nebo raději příběh o napraveném lichváři z Dickensovy Christmas Carol, zasazený do předvánočního Londýna devatenáctého století? A co třeba peripetie chlapce ve fantaskní krajině jeho erotických představ, v nichž se potýká s posedlostí svou matkou a s postavou Maria Petipy jako Mefista? Tím vším může být jedna ze stálic světových baletních scén, Čajkovského Louskáček. Od konce loňského roku dlouhou řadu více či méně neotřelých zpracování rozšířil i libretista, choreograf a režisér William Fomin, jenž svou novou inscenaci nastudoval s baletním souborem NDM v Ostravě.

V čem se tedy ostravský Louskáček liší od tradiční klasické choreografie Lva Ivanova a libreta Maria Petipy? Jak velmi záhy po usednutí do hlediště zjistíme, byla by zde namístě spíše otázka opačná, tedy čím se neliší. Fomin totiž původní předlohu rozebral na prvočinitele (a to včetně Čajkovského partitury, respektive zažitého pořadí jednotlivých tanců), aby tyto upravil a přestavěl v souladu se svým novým libretem. Jak poté sám v programu k představení uvádí, jeho cílem bylo pokud možno zachovat poetiku vánočního času a s ním spjatého pohádkového prostředí, současně s tím ovšem usiluje i o přenesení příběhu do podoby, jež by více oslovila dospělého diváka.
Z toho důvodu předsouvá před vlastní děj prolog, v němž vidíme Mášu – nyní již dospělou ženu se svým manželem, Louskáčkem. Nejedná se ale zdaleka o idylický svazek, jak by se na první pohled mohlo zdát, ostatně sami brzy vytušíme, že vztah mladého páru se za uplynulá léta zdaleka neobešel bez mráčku, původní romantika a kouzlo dětského poblouznění jsou nenávratně pryč a místo toho je vystřídaly rutina a zvyk. Nikoli ovšem bezbolestně, Máša se s nostalgií vrací ve vzpomínkách zpět do oněch magických Vánoc, kdy celý příběh začal. V tomto ji podporuje její otec (a jak se brzy ukáže, zakuklený kouzelník), jenž nás spolu s hrdinkou přenáší zpět do doby jejích dětských dobrodružství, mezi nimiž pochopitelně nesmí chybět proměna loutky – Louskáčka do postavy prince a potyčka s myším králem a jeho šiky. Ten se ovšem nehodlá jen tak vzdát a pronásleduje hlavní dvojici, patrně pro posílení dramatického efektu, až do druhého dějství k branám princovy pohádkové říše, kde se naštěstí pro diváka již definitivně poroučí ze scény a uvolňuje tak místo tradičním divertissement druhé části představení. Vše se poté uzavírá epilogem zpět v současnosti, kdy vzpomínka na společné pouto, jež se zrodilo v magickém čase Vánoc oživí skomírající cit a mladý pár tak opět končí ve společném objetí.

Na toto libreto pak Fomin staví zcela novou, značně neotřelou choreografii – ta totiž není stylově jednotná, ale má výrazně hierarchizující charakter. Sledujeme tak polohy od neoklasického úvodního duetu v civilním světě mladých manželů, přes hemžení v myší stoce ve stylu současného tanečního divadla s množstvím více či méně vydařených gagů až po vznešenou klasiku pohádkové říše prince Louskáčka. Po této pestré směsici stylů prvního jednání přichází znatelně ucelenější dějství druhé, které přináší jisté zklidnění a možnost vychutnat si známá taneční čísla – i zde, stejně jako u tradičnějších Louskáčků se totiž jedná o dlouhý sled jednotlivých divertissement, oproštěných od děje. Mezi nejzdařilejší části tohoto jednání patří bezpochyby slavný květinový valčík, jehož šest párů vytváří na jevišti jasnou, jednoduchou, ale současně proměnlivou a nápaditou symetrii. Naopak tradiční trepak je zde místo obvyklých tří určen jedinému tanečníkovi, jenž přes zřejmou snahu a nasazení přeci jen nedokáže sám „utáhnout“ celý prostor jeviště a dynamický, temperamentní charakter tohoto tance tak ve výsledku poněkud ztrácí na účinku.
Vesměs ve velmi dobrém světle se potom představil baletní soubor NDM, jenž se s tímto koktejlem různých stylů vypořádal se ctí. Ze sólistů zaujal především Jan Krejčíř, jenž v roli prince Louskáčka osvědčil velmi dobrou klasickou techniku, podtrženou vysokými, suverénně provedenými skoky. V partnerské souhře pak byl své partnerce Jekatěrině Kovalevské pozornou a pohotovou oporou, což se projevovalo zejména díky její nepříliš jisté ose v piruetách, při nichž byl místy nucen citelně zasahovat. Naopak velmi dobře se svou postavou Víly snů souzněla Barbora Kaufmannová, která je svým elegantním jevištním vzhledem a kultivovaností tanečního projevu ideální představitelkou podobného typu rolí.

Poněkud rozporuplný dojem v divákovi zanechává koncepce scény a kostýmů. Scéna (David Bazika) je postavena na jednoduché, barevně i tvarově odpoetizované schematičnosti kulis a dekorací a svým civilním pojetím dobře funguje zejména v úvodní části světa lidí, symbolicky redukovaného do prázdných okenních rámů jako průhledů do jednotlivých domácností (a zřejmě i jejich osudů). V okamžiku, kdy se přenášíme do Louskáčkovy říše však strohost scény v odstínech šedivé a černé, tvarově abstrahovaný vánoční stromek a světýlka jako z výlohy předvánoční drogerie působí v kontrastu s výrazně lyrickou hudbou Čajkovského a pohádkovou poetičností libreta poněkud nepatřičně. Samostatnou kapitolou jsou potom kostýmy Víly Snů a tanečnic květinového valčíku (Sylva Hanáková), jež svými sytě azurovými a křiklavě rudými tóny a použitými materiály bezděčně evokují spíše klání sportovních dvojic v krasobruslení než snovou atmosféru pohádkové říše.

Co říci závěrem k ostravskému Louskáčkovi? Podívejme se na toto představení z poněkud jiného úhlu pohledu, a to pohledem světa chutí a vůní (mimochodem, podobná gastronomická paralela zazněla nedávno z úst francouzské taneční kritičky Geneviève Vincent v rámci kritického semináře na České taneční platformě). Andrea Accordi, jenž jako první šéfkuchař v České republice získal prestižní michelinskou hvězdu před časem za základ svého úspěchu označil sázku na kvalitní suroviny a jednoduchou úpravu, která dá co nejvíce vyniknout jejich přirozené chuti a vůni. A právě zcela opačný přístup je hlavní slabinou Fominova Louskáčka. Jeho záměr pojmout inscenaci jako cestu od nízkého k vysokému je sice naprosto zřejmý a koresponduje s očistnou cestou, kterou si vztah hlavních hrdinů musí projít. Ve snaze nabídnout každému divákovi svůj díl se však tříští a rozpadá v nesourodé záplavě různých stylů od muzikálového hemžení myší stoky po ryzí klasiku, od světa dětské naivity a kouzel po deziluzi a každodenní rutinu světa dospělých, od krystalické čistoty a poetiky původní předlohy po její zasazení do kulis s atmosférou velkoobchodu s nábytkem. Více než kdy jindy tak v tomto případě platí ono okřídlené pořekadlo, že méně je někdy více. Bohužel pro ostravského Louskáčka. Psáno z reprízy 3. dubna 2011. Foto: Martin Popelář