Othello v Národním divadle

Letošní sezóna baletu Národního divadla se nese ve znamení dramatických baletů. Po Faustovi domácí provenience se na repertoáru objevila další velká literární postava – Othello, v choreografii Youri Vámose, kterého ale můžeme u nás považovat také tak trochu za domácího autora – vždyť balet ND má na repertoáru ještě další dva jeho balety a také Státní opera a ND Brno mají po jedné. Pravidelný návštěvník kamenných divadel tedy rukopis tohoto tanečního vypravěče zná a nový titul jej jen málo překvapí. Překvapit snad může výběr hudby – sestavený z díla Leoše Janáčka. Po dlouhé době zní také pro balet ND živá hudba i u jiného než klasického kusu, což jistě diváky potěší. Youri Vámos postavil většinu představení na symfonické suitě Taras Bulba, zazní i úryvky dalších děl (Suita pro Smyčcový orchestr, Sinfonietta aj.).

Choreograf sáhl po shakespearovském dramatu téměř na objednávku. Na žádost Petra Zusky vytvořil balet na motivy příběhu, který není běžně inscenován, ale zároveň je pro diváky lákavý. Jak jsme již u Y. Vámose zvyklí, v jeho tanečním zpracování zbylo ze Shakespeara velmi, velmi málo. Celé drama oklestil na příběh čtyř ústředních postav: Othella, Desdemony, Jaga a Roderiga. Ostatní hrdinové původního příběhu, vojevůdce Cassio, jeho snoubenka Bianca, Jagova choť Emília, se stávají epizodními hráči. Svérázné zjednodušení by mohlo zaskočit a snad i rozladit diváka, který očekává shakespearovskou tragédii ve celé její šíři. Představení je vhodné spíš pro toho, který Othella jako divadelní hru nikdy neviděl či nečetl. Hledáme-li Shakespeara, pak neuspějeme, oprostíme-li se však od hledání původního tvaru, nepostrádá představení svou působivost. Také bez prostudování programu se některé výjevy zdají nejasné nebo spíše mnohoznačné. Nebo spíše je divák dodatečně překvapen, jaké děje a situace se na jevišti měly odehrát, ačkoli je nepostřehl.

Ve Vámosově Othellovi nehraje žádnou roli rasová odlišnost, jeho hrdina je výjimečný spíše svou nepokojnou, divokou povahou. Když jej spatříme v prologu, je v jeho pohybech i něco dravčího a číhavého, dojem určitého primitivismu navozuje i jeho téměř obnažené tělo, částečně na rukou a ramenou pokryté ornamenty. Samotná expozice má podle programu zobrazovat výjev „Mouřenín na útěku je spoután“, ale Othellův běh působí spíše jako vyčkávavé plížení a ruce překřížené v zápěstí jsou tušeným zdrojem energie. Také jiné výjevy jsou nepříliš přehledné, např. obraz, kdy má Jago vlákat Othella do pasti a Cassio být jeho zachráncem, je ztvárněn za pomoci jakési sklápěcí konstrukce-mříže, pod niž se Othello dostane a opět z ní bez větších potíží vyklouzne (a scénu doprovází rušivé bzučení elektrického pohonu tohoto soukolí).
Othello prožívá úspěchy vojevůdce zvoleného lidem, je okouzlen setkáním s Desdemonou – a ona neméně. Její postava je symbolicky oděna v bílé, stejně jako dívčí sbor. Její druh Roderigo strádá nešťastnou láskou, sžírán žárlivostí, již se chystá využít Jago. Bílý šátek darovaný v předvečer svatby je předznamenáním budoucí katastrofy. Klasická zápletka s podlou vraždou Roderiga a vyměněným závojem vede k tragedii. Othello nakonec zůstává sám se svým svědomím a srdcem.
Postava Jaga je vděčná jako všechny záporné charaktery. Úlisnost se zrcadlí v jeho pohybech od prvního vkročení na scénu, ačkoli jeho nenávist k Othellovi není zdůvodněna. Je tím, kdo plní v dramatu úlohu zločince a po příčině se nikdo neptá. Roderigo dostává příležitost v několika sólových variacích, jeho vnitřním pocitem je zoufalství a bezmocný vztek. Cassio se děje účastní jako oběť, tanečně dostává méně prostoru a poněkud splývá se sborem. Bianca a Emília jsou identifikovány se svými partnery na základě toho, že je vidíme jako pár, nicméně ani tak z choreografie nevyplývá, že Emilia je za Jaga provdána. Nedostávají na jevišti tolik prostoru, aby se staly rovnocennými partnerkami nejen jejich druhům v představení, a jak dalece si je divák vryje do paměti, závisí spíš na interpretaci. V premiérovém obsazení se představily Edita Raušerová a Klára Jelínková, které jsou obě výrazné osobnosti, které se prosadit dokáží. Cassia ztvárnil Ondřej Novotný, roli Jaga si užil Viktor Konvalinka a Roderiga prožil Alexandre Katsapov.

Othello – v prvním obsazení Richard Kročil – si po celou dobu zachovává mužné charisma,. Pro Richarda Kročila je role Othella šitá doslova na tělo. Jeho pohyb nepostrádá dravčí vyzývavost a v roli může popustit uzdu přirozenému temperamentu. V interpretaci Othella je potřeba pracovat s energií i v místech, kdy se zdánlivě nic neděje, právě tam je napětí vyzařované celým tělem i výrazem zásadní. Desdemona – Zuzana Susová – je plachou, něžně toužící bytostí, kterou síla, ztělesněná v Othellovi, přitahuje. Othello v duetech s ní zmírňuje svou divokost, která jej však zcela ovládne v závěru. Strach a hrůza, s níž se Desdemona snaží chvilku jej utišit, chvilku před ním prchnout, jej možná ještě víc stimuluje k brutálnímu jednání. Naturalistické ztvárnění jak jejich fyzické lásky, tak i Desdemonina tragického konce by snad nemuselo být tolik realistické – zejména ve scéně umírání je ztvárnění smrtelných křečí až afektované, stejně jako slyšitelné vzdechy při prvním setkání obou postav. Desdemona Zuzany Susové je sice křehkou a zranitelnou, ale její prožívání klíčových okamžiků je chvílemi přehnané. Je však otázkou, do jaké míry je toto dáno konkrétními pokyny tvůrce představení…
Vámosův choreografický slovník je opět zcela charakteristický, posunul se sice o trochu dál od neoklasiky k současnějšímu výrazu, ale tanečnice stále obouvá do špiček a zachoval mnoho prvků, se kterými pracuje vždy (například paže držené v otevřených pozicích s více či méně pokrčenými lokty aj.). Velký důraz klade na gesta, pohyb rukou, jejichž prostřednictvím vedou tanečníci jakýsi dialog – mnohdy jediný, neboť často jejich pohled směřuje do diváků, i když reagují na svého partnera na scéně. Sboru je věnovaná mnohem menší pozornost než hlavním postavám, mnohdy jen vyplňuje prostor mezi sólovými výstupy (to platí především o dívkách).

Scéna (Pet Halmen) je téměř prázdná, v klíčových situacích se na zadním plátnu objevuje velký prosvícený kruh, jenž mění barvu spolu s náladou na scéně. Většinu času jí ale dominují dva prvky – obrovská snědá mužská ruka zatnutá v pěst, a ženská ruka sklopená ve smířlivém gestu, jakési zhmotnění mužského a ženského principu, působící však poněkud morbidně. Slouží sice i jako funkční prvek – lze se za ně skrývat, šplhat a pozorovat, mužská pěst v sobě skrývá pověstný šátek, je ale sporné, zda je nutné s těmito symboly vůbec pracovat, když hlavní myšlenka představení je sama o sobě jasná, a zda není takto scéna zbytečně zaplněna. Pet Halmen je také autorem kostýmů: ústřední dvojici nechal vyniknout nad ostatními, dívky oblékl do bílých říz (a paruk s dlouhými plavými vlasy), vojáky do přiléhavých kostýmů tmavé barvy: v jedné scéně tančí také v těžkých dlouhých pláštích; muži na scéně jsou jinak s výjimkou Othella a Jaga, kterému výtvarník oblékl pouze široké kalhoty se šlemi, oblečeni do těsných tílek s lesklými leginami obepínajícími tělo, které působí poněkud laciným dojmem.

Solidní práci odvádí orchestr a je možné, že někteří diváci se na Othella vypraví spíše kvůli hudbě než kvůli tanci. Scéna je do jisté míry šokující, příběh raději označme jako inspiraci Shakespearem či baletem na motivy Othella. Tanečníci podávají výkony s velikým nasazením a prožitkem, a už jen pro jejich námahu stojí za to přijít, ale zda Othello diváky skutečně osloví či ne, to ukáže až čas.

Psáno z premiéry 1. dubna 2010

Článek o vzniku představení zde.

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: