Písečné ženy v trávě

19. 10. 2011 reportáže

Autor Lucie Burešová

Snový zážitek přineslo seskupení Nanohach všem poeticky naladěným návštěvníkům parku Portheimka, kteří si sem přišli oddechnout uprostřed pracovního týdne. Tři polonahé dívky se tajuplně zjevovaly a zase mizely v šeru spoře osvíceného trávníku, jako lesní žínky, které jsme přistihli při jejich večerním reji. Ve večerním sychravu připadaly jejich bosé nohy divákům překvapeným náhlým koncem léta jako stvoření z jiného světa. Jejich zanícený projev niterného boje volání o pomoc a bezbranné odevzdanosti však ztělesňoval emoce natolik věrně, že nemohlo jít o iluzi. Román Písečná žena (Suna no onna) japonského novelisty Kóbó Abeho se stal světovým bestsellerem brzy po svém vzniku. Dopomohl mu k tomu také vydařený snímek Hirošiho Tešigawary. Vypráví neuvěřitelný příběh z pouštní krajiny o ženě, která v písečné jámě naplňuje svou každodenní existenci odhrabáváním písku, aby nepohltil její dům. Pracuje každou noc za světla svítilny nad jámou v rukou vesničanů. Náhodného tokijského etymologa, neuspokojeného vědce, vesničané lstí „uvězní“ v jejím domě jako pomocníka. Ten zde nakonec dobrovolně zůstává a vyměňuje svou sbírku hmyzu za rodinné štěstí. Autor se zamýšlí nad hranicemi svobody a uvěznění v kontextu moderní společnosti, hodnotou člověka pro komunitu, otázkou definice šťastného života… Každodenní lopota jako smysl životního uspokojení je věčným a vděčným filozofickým tématem i v dnešní společnosti.

Lea Švejdová se zaměřila na duši ženy, která je nucena žít v nesvobodě v malém doupěti jako zajaté zvíře. Její touha po lásce je silnější než touha po svobodě. Rozpolcenost mezi nereálnými sny o štěstí a zároveň pokora před vlastním osudem naplňuje celé toto dílo. Jednoduché, výstižné, syrové pohyby dávají tušit sílu ženského nitra. Tak jako je písek jejím vězením, je pro ni zároveň i domovem. Nekonečná fyzická námaha se stává smyslem života i faktorem zaslouženého štěstí. Tři muži se svítilnami vymezující povolený prostor zároveň znázorňovali věčně bdící pohled dozorců, před kterým žena prchá do vlastního nitra, je pro ni ale také jediným pojítkem s okolním světem. Dynamická škála emocí od něhy, strachu, až po revoltu a agresi byla tanečně křehká i burcující. Choreografce se povedlo citlivě a věrně ztělesnit emoce, které lze vyčíst v řádcích Abeho. Pro ty, kteří přišli tímto dílem nepoznamenáni, bylo představení Nanohach možná abstraktním, přesto ale silným zážitkem výrazového tance v tradicích moderních prostředků. Psáno z představení v parku Portheimka 5. října 2011. Foto ze zkoušky: Marek Novotný