Prague Ballet Gala 2008

30. 1. 2008 reportáže

Autor Lucie Kocourková

Program otevřelo sólové vystoupení Daniely Severian z Wiesbadenu na píseň Edith Piaf Je ne regrette rien (z dílny českému publiku ne zcela neznámého Bena van Cauwenbergha), kratičká moderní choreografie o ženě, která drží osud ve svých rukou. Diváci se ale těšili spíš na známá klasická pas de deux, kterých v průběhu večera viděli několik. Jednak slavné pas de deux Medorry a otroka z Korzára, které zatančili Shoko Nakamura a Dimitri Semionov. Technicky dobře zvládnutý výstup však tanečníci nenaplnili emocemi a působil zdlouhavě. Z dvojice více vynikl díky vysokým skokům Semionov, jeho partnerka naopak postrádala plasticitu paží a celkovou lehkost. Tatáž dvojice působila mnohem opravdověji v duetu z Šeherezády, kdy mezi nimi vznikal skutečný kontakt. Na této choreografii však už zapracoval zub času a stala se spíš nostalgickým ohlédnutím za érou reformátorů, kouskem trochu muzeálním a pro galavečer nezáživným.
Klasické pas de deux z baletu Giselle předvedli hongkongští sólisté Faye Leung a Yao Zhang, zvlášť éterická tanečnice tančila s velkým půvabem. Stejný pár tančil neoklasické pas de deux na jednu z árií Pucciniho Turandot (choreografie Natalie Weir). V choreografii zdůrazňující především emoce se objevilo několik zajímavých zvedaček, které tanečníci suverénně zvládali, některé její části však působily příliš popisně a protagonisté ve výrazu sklouzávali na hranu přehrávání.
Velkého pas de deux z Dona Quijota se zhostil pár Marianela Nuñez a Thiago Soares z Royal Ballet. Podali precizní výkon, tanečnici nechyběla verva a tanečníkovi lehkost skoků, ale nedosahovali té úrovně, jakou jsme viděli na loňském česko-ruském gala v podání sólistů z Mariinského divadla. V první polovině večera tančili Nuñez a Soares ještě duet v rytmu tanga s příznačným názvem A Buenos Aires (na hudbu Astor Piazzola vytvořil Gustavo Mollajoli). Na jevišti byli sehraným párem, ale samotná choreografie se nezdála být příliš původní.
Největším úspěchem večera byla vystoupení dvou sólových tanečníků. Jednak to byl český krajan Zdeněk Konvalina působící v Montrealu, který zatančil choreografii Maurice Béjarta Řecké tance. U publika měl velký úspěch navzdory několika zaváháním ve skocích. Živá choreografie, čerpající stylem a dynamikou z lidových řeckých tanců, právě tak jako její hudební doprovod, působila na diváky nesmírně osvěžujícím dojmem, narozdíl od některých jiných ukázek. Zdaleka nejvíce však publikum ocenilo výstup amerického tanečníka Desmonda Richardsona. Urostlý Afroameričan zapůsobil fyzicky náročným výstupem v současné choreografii Lament, kterou vytvořil Dwight Roden na hudbu Charlese Veala a Caroline Worthingtonové, nesmírně sugestivní až zlověstné, vyžadující absolutní koncentraci tanečníka, z něhož téměř hmatatelně čišela energie. Pozornost zasloužil light design, který využíval jednoduché, ale působivé nasvícení scény. Dominující fialová barva korespondovala s celkovou atmosférou. Jednalo se pravděpodobně o nejlepší kus večera, který ovšem do celkové skladby nezapadal.
Tím se dostáváme k největší slabině večera. Pomineme-li nedostatek entuziasmu ze strany většiny účinkujících, pak v něm ze všeho nejméně fungovala dramaturgie. Představení působilo nesourodě, nahodile, nevyváženě. Jistě lze uvést dohromady klasický i současný tanec, ale v určitých proporcích, a revuální výstup v rytmu argentinského tanga do galavečera už vůbec nepatří. I výběr klasických čísel je pochybný: proč ukazovat stále stejné variace, které každý jen trochu obeznámený divák viděl již mnohokrát? Tanečníci podávali dobré výkony a diváci neodešli zklamáni, nicméně pokud se Prague Ballet Gala prezentuje jako výjimečná a reprezentativní událost, je to prozatím nedosažená meta.