Premiéra Found & Lost

Nová choreografie VerTeDance byla pražským divákům představena v divadle Ponec 18. 5. 2011 pod názvem Found & Lost. Choreografkou této inscenace je Švédka Charlotta Öfverholm, proto je v ní od počátku cítit severský kontext zimního období. Diváky vítá silný kouř, do kterého po nějaké době vstupuje žena. Melancholie, stesk, deprese, tupý pohled a chůze nevyrovnaného člověka. To vše by mohlo charakterizovat jednu z postav ženského tandemu – matku, kterou hrála Tereza Ondrová, oblečena do černých kalhot s puky a halenky s kanýrky. Žena, která si ve výrazu obličeje nese nenaplněný život a obrovskou bolest, která ji způsobuje potřebu zvracet. Silně emočně znetvořena bez jakýchkoli zábran odkrývá divákům pohled do intimní hygieny a vnímání vlastního těla. Všude za sebou zanechává použité papírové hygienické ubrousky. Dcera, kterou ztvárnila Veronika Kotlíková, zatím stále usměvavá a veselá slečna, nezatížená ani rodinnou anamnézou, ani vlastními zkušenostmi, užívá mladého života s červenou chocholkou ve vlasech a jednou nohavicí krátkou a druhou dlouhou. Sice občas kopíruje matčinu chůzi či některé návyky, ve výrazu ji ovšem zůstává veselost a radost. Ráda si zpívá. Vše, co umí, ji naučila matka. Matka je středobodem jejího vesmíru. Každá z žen má vymezený prostor pro uvolňování svých pocitů – bolestí i radostí. Mezi matkou a dcerou snad vzniká i patologicky nezdravý vztah, který zavání incestem. Naštěstí není celé představení laděno do takové negativní a děsivé atmosféry. Po depresivních stavech matky se představují velmi spontánní a hravé nálady dcery. Do jejích obžerských momentů jsou zapojeni i diváci. Mezi ládováním se popcornem, šlehačkou, lentilkami a bůhví čím ještě komunikuje s diváky a nabízí jím k ochutnání vše, co skrývá její košík dobrot a pamlsků. Dokonce i šlehačku ze spreje přímo do pusy! Veselý moment je vystřídán opět smutnou výpovědí a vnitřním bojem matky, který jakoby předurčoval její blížící se smrt. Závěrečný duet matky a dcery je plný emocí, je v něm vidět a cítit jak láska, tak loučení. Jako by v tom posledním společném rozhovoru matka dceři předala své zkušenosti a část své tíhy. Matka umírá. Dcera následuje životní cestu své matky, zůstává jí ovšem její svižný a houpavý krok, který pořád ještě vyznívá pozitivně. V hledišti i na jevišti nastane tma, ale očekávaný konec se nekoná. Divákům je nabídnut ještě jeden střih. Cirkusová nálada, zpěv dcery a matka pojídající popcorn na houpačce, která je tam připravena od začátku představení, ale až teď má svoji největší funkci. Je to sen, či přání? Sní matka, či dcera? Zajímavě se v této inscenaci pracuje se světly. Jeviště je tak střídavě opticky rozděleno na několik sektorů a pruhů. To skvěle napomáhá tomu podtrhnout atmosférou odlišné jednání. Výkon obou tanečnic je fantastický, ať je to psychicky deprimovaná matka alias Tereza Ondrová, nebo veselá až šílená povaha dcery, tedy Veroniky Kotlíkové. Jejich dialogy formou kontaktní improvizace jsou fantastické. Jejich výraz je strhující. Jsou zde nejen perfektními tanečnicemi, ale i herečkami. Celkově inscenace není špatná, ale má některé pasáže, které lze jen těžko přesně dekódovat. Možná nám chybí ten severský kontext, ten zážitek z života, který je půl roku ve světle a půl roku ve tmě. Transformu, Příběhy doktora Toureta, Emigrantes i starší představené choreografie souboru VerTeDance tato choreografie ovšem nemá šanci přebít. Ale stojí za to jí vidět už jenom proto, že Tereza Ondrová zde má dlouhé vlasy až po pás. Psáno z představení 18. května, divadlo Ponec.

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: