Přenosy přinesly silné zážitky

Přenosy přinesly silné zážitky

Přenosy přinesly silné zážitky

Série baletních přenosů úspěšně pokračuje a dalším titulem, který vyprodal téměř do posledního místa pražské kino Oko, se stal balet romantické éry Giselle. Je neúnavnou stálicí tanečního jeviště a od své premiéry v roce 1841 neztratil nic na své iluzivnosti. Tentokrát jsme Giselle mohli sledovat v přímém přenosu z londýnského divadla Covent Garden s tanečníky Královského baletu. Hlavním lákadlem přímého přenosu byla Natalia Osipova, která od sezony 2013/2014 vstoupila jako Principal Dancer do zmíněného Royal Ballet. Navíc jejím partnerem byl Carlos Acosta, hostující kubánský tanečník světového věhlasu. Záběry ze zkoušek Peter Wright ve svém nastudování Giselle zohlednil verzi Maria Petipy, který ji v návaznosti na původní inscenaci Jeana Coralliho a Julese Perrota představil v roce 1884 v Petrohradě. Jak už se stalo u přenosů zvykem, kamera zavedla diváka také do divadelního zákulisí a jako bonus diváci sledovali první zkoušky nejmladší, osmnáctileté tanečnice souboru v sále. Zkoušelo se druhé jednání, v němž na scénu přichází dvaatřicet tanečnic, které musí tančit jako jedna – společně trénovaly intenzivně čtrnáct dní, pak také není divu, že druhé jednání vypadalo tak harmonicky a sehraně. Wright zůstal věrný původní předloze, jeho vklad spočívá v důslednějším uchopení romantizujícího ducha, zvýraznění naivity, čistoty a prostoduchosti vesnického děvčete, které se zamiluje do Alberta, aniž tuší, že před ní skrývá svůj šlechtický původ a vydává se za prostého Loyse. Wright ve své verzi dává větší prostor pantomimickým momentům – matka Giselle v delším časovém výjevu varuje dívku před zklamáním, když jí vypráví legendu o nešťastných dívkách, které opustil milý před svatbou. Její předtucha se nakonec naplňuje a Giselle se stává nadpozemskou bytostí. Také Hilarion, myslivec, jehož přičiněním dochází k tragédii, si v londýnské verzi v podstatě nezatančí – jeho úloha spočívá v průraznější herecko-taneční akci a v baletu předvedl kromě gestikulujících pasáží několik jetés entrelacés a piruet. Giselle má zlomené srdce K jedné z nejmarkantnějších změn došlo u původního výstupu svatebního páru v prvním jednání, který v londýnské verzi dostal novou strukturu – místo jednoho páru zde vystupují tři dvojice. První část pojal Wright jako pas de six, následuje pas de deux, po něm se roztančí tři tanečníci a závěr patří opět šestici interpretů. Musíte opustit lpění na tradici, což není zase tak těžké, neboť Wright rozvíjí variace v akademickém duchu a ozvláštňuje je nejenom změnou tradičního členění, ale také je obohacuje o nové vazby a kombinace. Londýnská inscenace je však až příliš zahalena přítmím – scénický návrh je hodně posmutnělý a tmavý (alespoň tak to vypadalo v objektivu filmové kamery). První scéna nevypadá jako obraz vesnice z Porýní, ale máme před sebou výjev z lesa s polorozpadlou chatrčí, v níž se nachází Giselle. Jistou pochmurnost projasňuje výkon hlavní představitelky Natalie Osipové. Již ukázky ze sálu byly příslibem ojedinělého zážitku, který tato sympatická tanečnice umí vyvolat. Je plně oddána roli, je jí prodchnutá do posledního nervového zakončení. Je čistá, naivní, důvěřivá a na smrt zoufalá. Giselle v podání této výjimečné tanečnice vás nenechá na pochybách o tom, že miluje, trpí a neunese střet s pro ni krutou realitou. Osipové Giselle má skutečně zlomené srdce a v druhém jednání pociťujete z jejího projevu nesmírnou bolest. Vystupuje z „rojení“ víl, utvořeného u jejího skromného hrobu v zadní části jeviště, kdy se na pokyn Myrthy dívky rozestupují. Osipova se jeví podle záznamů ze zkoušek jako temperamentní a emotivní bytost, při repeticích naslouchala Wrightovým připomínkám a v některých momentech ubírala na přehnaném výrazu. Rondy nebo rotování v arabesce v počátku druhého jednání jsou v jejím podání neobvykle rychlé. Osipova má dokonalou techniku, v jejím provedení i ty nejtěžší momenty vypadají jako nic… Vše je lehoučké, přesné, precizní a často nabýváte dojmu, že se nad scénou vznáší – její skoky vynikají vysokou elevací a plavností. K dojmu nebývalé vzdušnosti přispěl Carlos Acosta, který svou partnerku jistě přenášel a svým mužným zjevem kontrastoval s její útlostí. Acosta vynikal především vzletnými skoky a přesnými entrechats. Magickou přitažlivost druhého jednání vyvolávaly sborové scény dvaatřiceti tanečnic, které měly stejně vysoké arabesky, shodné náklony těla a paží. Hikaru Kobayashiová tančila Myrthu, královnu víl, jistě, ale její výraz jevil známky spíše únavy nežli očekávané chladné rozhodnosti. I tak přenos Giselle z Londýna zanechal dojem něčeho výjimečného. Vypravěč velkých příběhů Do kina Lucerna bylo přenášeno představení souboru Velkého divadla z Moskvy – Ztracené iluze. Autorem choreografie je Alexej Ratmanskij, jehož díla jsou dnes žádaným artiklem. Tento pětačtyřicetiletý umělec dobývá svět. Jako tanečník začínal v Kyjevském baletu, později přijal nabídku do The Royal Winnipeg Ballet (1992–1995), v roce 1997 nastoupil jako hlavní tanečník do Královského divadla v Kodani. Ratmanskij často migroval a ve všech svých působištích se také věnoval choreografii. Své stopy zanechal i ve Velkém divadle, odkud v roce 2008 odešel do Ameriky. Tehdy získal smlouvu rezidenčního choreografa v American Ballet Theatre, která mu byla nedávno prodloužena až do roku 2025. Kreativita tohoto nadaného umělce se zdá nevyčerpatelná. Jeho balety hýří nápady, Ratmanskij obnovuje scénický význam a smysl taneční virtuozity, jeho kreace překračují hranice akademismu. Umí zužitkovat své letité zkušenosti, v jeho choreografiích se pojí neoklasické tvarování se současností. A tak o Ratmanském můžeme snad mluvit jako o Petipovi 21. století – navíc dokáže reagovat na chutě dnešního publika a rovněž na technickou vyspělost tanečníků. Jejich těla pracují snovými podněty a Ratmanskému se daří s nimi rozehrávat náročné kompozice plné originality. Ať je to v partnerských duetech, sólech či sborech, Ratmanskij vždy tvoří s neutuchajícím entuziasmem a invencí. Stále překvapuje a udivuje svou bezbřehou fantazií. Balzacův román jako balet Ztracené iluze nastudoval Ratmanskij pro Velké divadlo v roce 2011, v lednu 2014 ho mohli obdivovat diváci v pařížské Opeře, kde ruský soubor hostoval. Libreto baletu vychází ze stejnojmenného románu Honoré de Balzaca. Bylo upraveno pro potřeby baletu a už v roce 1936 uvedl dílo s hudbou Borise Asafjeva v Moskvě Rostislav Zacharov. Ratmanskij použil hudbu Leonida Desjatnikova a přizpůsobil dílo k obrazu svému – ke spolupráci přizval jako dramaturga herce Comédie-Française Guillauma Gallienna, autorem scénického designu je Jérôme Kaplan, kteří mohli do svých návrhů vložit něco z francouzského vkusu. Balzacův román je v baletu představen ve třech jednáních a deseti obrazech. Začínající skladatel Lucien marně usiluje se prosadit v pařížské Opeře. Dostává se do tanečního sálu a snaží se o svém talentu přesvědčit ředitele i mecenáše. Jeho hudba dojímá hlavně Coralli, sólistku, která se za skladatele přimlouvá a jejíž zásluhou Lucien získává svou první zakázku. Skládá Sylphidu, která je psána pro Coralli – mezi ní a Lucienem dochází postupně k milostnému sblížení. Sylphida slaví úspěch, ale mladý umělec podléhá rozmařilosti a nakonec také svodům rivalky Coralli – Florine. Lucien začíná skládat balet pro Florinu, ale je nucen se podřizovat požadavkům ředitele Opery. Skladatel komponuje triviální motivy a přistupuje na neupřímné rady svých „přátel“. Nový balet Bandité není příznivě přijat a Lucien si uvědomuje, že kvůli pochlebování a své lehkomyslnosti ztratil Coralli. Vydává se ji hledat, ale přichází pozdě… Krátce před jeho příchodem Coralli odchází se svým mecenášem Camusotem ze svého domu. Výkony, které přitahují Děj Ztracených iluzí je srozumitelně podán, některé momenty jsou však lépe popsány v programu. Na jevišti se jejich význam a účinnost vytrácejí, což je možná také důsledek přenosu, kdy kamera nezabírá stále celou scénu, ale zaměřuje se na určité momenty. Pak mohou unikat některé důležité nuance, o nichž čteme v programu, ale naživo je nezaregistrujeme. Jako například ve scéně z baletního sálu, kdy Lucienovi mají jeho „přátelé“ vnucovat své představy o hudbě, aby ho zkompromitovali, což nelze dost dobře z daných akcí vypozorovat. Dále vůbec není jasné, kdy vévoda podplácí klaku diváků, aby nadšeně tleskali, i když prezentovaný výjev přepadení kočáru bandity je špatně zkomponován. Můžete se pozastavit nad zdlouhavostí některých výjevů a hledat spojitosti s balety podobného žánru (Dámou s kaméliemi, Evženem Oněginem), jedno je ale jisté, že se dění na scéně nezastaví a jednotlivé party jsou bohatě roztančeny. Pokaždé sice nemají v sobě dostatečně otištěny povahy svých protagonistů a vy se můžete kochat „jenom“ volným plynutím pohybu, který je zastaven v té správné póze – Lucien zakončuje mnohdy variace v sošném nastavení paží, part Coralli je plný něžných vzdechů, tužeb a udivuje přesnou drobnokresbou tanečního toku. V paměti uvíznou svižné výstupy tanečníků v mezihrách mezi akty. V roli Coralli excelovala jako host Diana Višněva, která je od roku 2003 Principal Dancer v American Ballet Theatre. Svým dokonale plastickým konturám dodala obsah, procítění a výraz. Jako téměř všechny ruské primabaleríny má nádhernou linku nohou, měkké paže a dlouhou šíji. Kráse a půvabu této tanečnice nelze odolat – její zásluhou nabývá postava Coralli vroucí něhu a upřímnost. Konkurentka Florine v podání Jekatěriny Šipulinové rozehrála patřičnou koketerii, falši a závist – tyto její vlastnosti také určují pohybové linie, které jsou nastaveny do dynamicky progresivnějšího strukturování. Vladislav Lantratov v roli Luciena technicky nezaváhal, jeho útlá postava a jemné rysy odpovídaly představě rozháraného umělce. Lantratovův výrazově jemný projev působil chlapecky, což je dáno samotnou fyziognomií tanečníka, kterému role plachého bohéma typově sedí. Vypravěčů velkých dramatických příběhů není v tanečním světě mnoho. Obsáhnout vícehodinovou hudební plochu tancem umí málokdo a Alexej Ratmanskij se řadí k těm šťastným choreografům, jejichž hrdinové promlouvají beze slov. Psáno z projekcí 27. ledna, Bio Oko (Balet v kině) a 2. února 2014, kino Lucerna (Přenosy do kin). Giselle (přímý přenos, pořádal: Balet v kině)
Hudba: Adolphe Adam
Choreografie: Peter Wright
Výprava: John MacFarlane
Světelný design: Jennifer Tipton
Režie: Christopher Henderson
Světová premiéra: 1841 Ztracené iluze (přímý přenos, pořádal: Přenosy do kin)
Hudba: Leonid Desjatnikov
Choreografie: Alexej Ratmanskij
Scéna a kostýmy: Jérôme Kaplan
Světová premiéra: 2011

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: