Relief / Add to Favourites

V exprimentálním divadelním prostoru Alt@ se 29. ledna uskutečnila premiéra choreografky Kataríny Rampáčkové s názvem Relief. Spolu s tímto dílem, které bylo vyvrcholením večera, byla uvedena také česká premiéra sóla švýcarské choreografky a performerky Maliky Fankha Add to Favourites a také byl o přestávce představen krátký taneční film Za Sklem.

Ke kreaci Add to Favourites se v programu dočteme následující: „Sdílíme naše nejbanálnější myšlenky, klikáme na odkazy, vytváříme seznamy svých oblíbenců. Nevymýšlíme příběhy, ale hledáme je na internetu. Nečekáme na informaci, zeptáme se raději svého telefonu. Add to Favourites je shromáždění myšlenek o tom, jak se dá udělat taneční sólo na základě názorů náhodně vybraných osob.
Aby náhodou nebyl někomu proces tvorby nejasný, během celého představení nás provází hlas z reproduktorů, který podle potřeby vysvětluje konání autorky či jí dává příkazy, co má dělat. Dozvídáme se tedy, že na začátku byla Malika osamocená na pronajatém tanečním sále, bez inspirace. Po detailním popisu tvůrčí krize se začal rodit nápad ptát se lidí, co si myslí o ní samotné a co si myslí, že by měla či neměla dělat během svého tanečního sóla. Výsledkem jejího pátrání byly stovky e-mailů s radami, jak sestavit představení. Nápad velice originální a jistě s velikým potenciálem inspirativnosti. Bohužel, zdá se, že tento potenciál byl využit jen minimálně. Výsledkem byla totiž směs obrazů spojených příliš mnoha slovy. Také měl divák pocit, že příprava na plnění jednotlivých úkolů ve finále zabrala mnohem více času než jejich realizování. Přinášení rekvizit, svlékání, oblékání, čekání na další pokyn... A jednotlivé kreace samotné nakonec také nebyly příliš divácky atraktivní: na úvod rapování v „tlustém“ kostýmu; ukázka „lokálního“ tance (což byl jakýsi blíže nespecifikovaný taneček, který si našla na YouTube); několik vět v českém jazyce; ukázka zkoušek na jakési taneční představení a pak úryvků z finální podoby toho představení; poděkování choreografky všem možným lidem atd. Na závěr zapěla píseň, k čemuž měla, podle vlastních slov, „osobní důvody“.
Dělo se příliš mnoho věcí, ale vlastně se nestalo vůbec nic podstatného. Celé představení bylo velmi detailně promyšlené – připravené nahrávky, kostýmy a jiné rekvizity, ale ve výsledku působilo velmi amatérsky. Hned zpočátku nám sice sdělila, že ona vlastně není choreografem tohoto sóla, že to jsou lidé, kteří jí posílali návrhy, ale ve finále to byla velmi osobní exhibice, která divákům žádné zásadní podněty neposkytla... Ovšem pokud to měla být pouze metafora na dnešní povrchní dobu, ve které nikdo nedělá nic pořádně, nic se nedomýšlí do důsledků a nejde se do hloubky, tak to byla metafora dokonalá.

O přestávce se ve venkovním průjezdu před sálem promítal taneční film Kataríny Rampáčkové a kameramana Jaroslava Ptáčníka Za Sklem. Tento film vznikl v rámci mezifakultní spolupráce pražských FAMU a HAMU a inspirací k němu byla choreografce fotografie Jodie Foster od Helmuta Newtona. Herečka pózuje fotografovi v černých odvážných šatech, rozvalená na divanu. Ve filmu se ale žena vyprostí z rámce neživé fotky a jako oživlá figurína se vydá na vlastní krátkou pouť, která končí ve vitríně obchodu, kde se opět stává pouze nehybnou loutkou. Její cesta, která nás vyvádí z filmového atelieru do chodeb a schodišť budovy, je objevováním nového prostoru i nového pohybu zároveň. Hlavní roli ztvárnila sama choreografka, jejími partnery byli Petr Kříž a Jaroslav Kocián, který je i autorem hudby k filmu.

Poté již následovala premiéra tanečního představení pro tři tanečníky a dva objekty Relief. Choreografka Katarína Rampáčková, studující pátým rokem choreografii na pražské HAMU, se při tvorbě tohoto představení inspirovala v první řadě rekvizitou. První impulz jí poskytla účast na choreografické stáži se zkušeným francouzským choreografem Jean-Christophem Paré, kterou pořádala organizace SE.S.TA v rámci projektu KoresponDance Europe. Během této stáže vzniklo krátké představení, které se později vypracovalo do současné podoby. Tématem choreografie je hra a experiment, tanečníci objevují objekty a zkoušejí s nimi nějakým způsobem „vyjít“.
Hlavní a jedinou rekvizitou Reliefu jsou dva „zubaté koberce“ z baletizolu a akustické pěny. Kolem nich se všechno točí. Nejprve tanečníci manipulují s těmito objekty a vznikají tak vtipné situace a obrazy. Pomalu si je osahávají, opatrně se po nich prochází, pak se osmělí a zkusí si pod ně vlézt, přikrýt se, zabalit se do nich. Najednou ale, jako by koberce oživly a začaly si ony hrát s interprety. Doslova se postaví na vlastní nohy. Zpočátku jako by to byla nemotorná zvířátka, pak ale jejich sebejistota coby svébytných aktérů na jevišti roste. Rekvizita se nyní stává víc než partnerem tanečníků, v jednu chvíli jako by totálně ovládla prostor: stojí na scéně, kouká na diváky a „dýchá“, úplně jako živá bytost. Jindy se zdá, že tanečníky pozře a zase vyplivuje, pohazuje si s nimi. Za chvíli se role zase vymění a oni si opět hrají s rekvizitou, například když se pod ni schovají a nechají vykukovat jen jednotlivé části těla. Nebo rekvizitu zcela opouštějí... Pestrost nápadů, kterou jednotlivé obrazy i představení jako celek překypují, nenechají diváka ani na chvíli „vypnout“. Naopak, choreografie ho hned od prvních minut vtáhne do dění a byli v sále i tací, kteří svoje prožívání toho, co se dělo na scéně, dávali hlasitě najevo.
Byly zde překvapivé zvraty, naprosto absurdní situace a z toho vyplývající komično, které nenechalo nikoho chladným. Velký podíl na kouzlu této choreografie měli i samotní interpreti, kteří v tomto případě nebyli „jenom“ tanečníci. Jana Ryšlavá, Jonáš Janků i Radim Klasek jsou osobnosti, které se nebojí experimentovat, kromě tance se dokáží vyjádřit i pantomimou či mluveným slovem a mají též komediální talent. Přesto, že každý z nich pochází z jiného prostředí (Jana Ryšlavá je studentkou taneční pedagogiky na HAMU, Radim Klasek je absolventem Duncan Centra a Jonáš Janků se dokonce tanci věnuje intenzivně pouhý rok), na scéně se dobře doplňují. Sama autorka choreografie zdůrazňuje, že se osobnostmi jednotlivých interpretů při tvorbě velmi inspirovala.
Je nutno také zmínit výborný light design Martina Špetlíka, který byl důležitým činitelem dojmu z celého představení. Citlivým použitím světel vykouzlil poetické obrazy a také inspiroval tanečníky. To především v závěrečné části choreografie, kdy všichni tři stojí u stěny v zadním plánu jeviště, zběsile se zmítají v rytmu hudby a hrají jakousi taneční hru, při které si navzájem navrhují pohyby a pózy... jejich siluety přitom hází na stěnu stíny ve všech barvách duhy.
Autorkou scénografie a kostýmu je Adriana Černá a pestrou hudební složku, ve které se střídaly meditativní momenty s velmi rytmickými pasážemi, vytvořila Ivana Spodniaková.

Psáno z představení 29. ledna 2011, Studio Alt@ - Hala 30

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: