Jak upozorňoval už popis představení, nejednalo se o opravdové divadelní drama, spíše to byl „pokus o zprostředkování pocitů, vjemů a pohledů na Rottenhammerovy obrazy plné barev, detailů, odhalených těl a skrytého humoru”. A byl to pokus zdařilý. Především díky výtvarnému pojetí, které bylo působivé i bez honosné výpravy. Řešení scény sestávalo z komplexu vypadajícího jako stoly naskládané na sebe, který však byl důmyslnou sestavou skrývající hudební nástroje a účinkující.
K evokování Rottenhammerových obrazů nebylo třeba odhalených těl. Účinkující byli oděni do nesložitých kostýmů odkazujících na renesanci, jež s šálami z jemné látky či se šperky vytvářely pro dnešní dobu neobvyklé pózy, jakoby vystoupily z renesančních obrazů. Někdy je do nich jako modely pro malbu svých děl přímo aranžovala hlavní postava představení.
Dějová linka převážně sledovala pohnutý život Hanse Rottenhammera – malíře německého původu, který velkou část svého života strávil v Itálii. V představení se Rottenhammer setkával s ženami, na kterých si dříve než jich samotných všímal spíše detailů jejich šatů či těla a viděl v nich objekty vhodné k zachycení na skicák.
První dámě (Benátčance Elisabettě de Fabris) se přesto podařilo si ho získat a Rottenhammer se stal otcem pěti dětí. Pro zobrazení situace, kdy matka nezvládá upokojit své potomstvo, nebylo třeba mnoho. Elisabette si s Rottenhammerem přehazovala malé plastové panenky. Díky vytvořené atmosféře však divák mohl mít pocit, že se jí sápe do náruče pět uřvaných mimin.
Lehce komické momenty představení vytvářené mimikou s ojedinělým použitím řeči se objevovaly především v další části, v níž malířovu ženu sváděl šarmantní Ital. Následovala scéna s další dámou projevující zájem o Rottenhammera, z které se ale nakonec vyklubala hamižná „požíračka perel“.
Další část představení se zaměřila na stinnou část Rottenhammerova života. Odehrávaly se pitky, při kterých bylo jeviště zaplněno lahvemi a divák se mohl nechat strhnout bujarou náladou linoucí se ze scény. Všemi opuštěný malíř nakonec našel jediného spojence právě v alkoholu.
Na závěr k Rottenhammerovi obklopenému lahvemi náhle spadl anděl. Z bytosti do této chvíle netečně pohlížející na pozemské dění z nebe (z hrazdy zavěšené u stropu) se vyklubal milovník alkoholu a svá křídla s malířem vyměnil za poslední nedopitou láhev. Nebo se anděl obětoval, aby pak Rottenhammera mohl za doprovodu zpěvu odejít do nebe?
Ačkoliv představení mělo až na závěrečný moment banální příběh bez překvapivých zápletek, rozhodně nebylo nudné. V mnoha momentech vznikla silná atmosféra, o což se nejvíce zasloužil hudební doprovod vytvářený vokálně anebo hraním, boucháním či drnkáním na běžné i velmi podivné nástroje na jevišti. Pohyb v představení spíše jen dotvářel výtvarnou složku a dramatické akce byly ztvárněny pantomimou hlavních postav.
Představení celkově působilo jako střídání živých obrazů, z kterých na diváka dýchala renesance, a stalo se tak cestou ke spojení čtyři sta let starého umění se současným divadelním tvarem.
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?