Spící krasavice Královského baletu zaplnila kino Oko

Spící krasavice Královského baletu zaplnila kino Oko

Spící krasavice Královského baletu zaplnila kino Oko

Dalším úspěšným přenosem z Královské opery v Londýně byl ve středu 19. března 2014 světoznámý balet Spící krasavice. Sedadla v kině Oko byla téměř do posledního obsazená, stejně jako hlediště londýnské hlavní scény. Ještě před prvním rozhrnutím opony se diváci přenosu mohli v krátkých rozhovorech seznámit s představiteli hlavních postav – Sarah Lambovou v roli Spící krasavice neboli princezny Aurory a Stevenem McRaem jako princem Florimundem. Večer moderovala bývalá primabalerína Královského baletu Darcey Bussellová, která během své kariéry až do roku 2007 ztvárnila mnoho známých rolí, mimo jiné i princeznu Auroru. Od své první premiéry v lednu 1890 v Mariinském divadle v Sankt Petěrburgu se toto dílo ruského skladatele Petra Iljiče Čajkovského dočkalo mnoha zpracování v podání tanečních souborů po celém světě. V Londýně se Spící krasavice poprvé probudila v roce 1946 v původní choreografii Maria Petipy v režii Ninette de Valoisové. Byl to velmi důležitý krok pro celou, v té době válkou zničenou zemi. Uvedení pohádkového baletu – příběhu o krásné princezně, která se po stoletém spánku znovu probudí s novou nadějí – mělo jasný celonárodní význam. Není divu, že se tento titul stal neodmyslitelnou součástí repertoáru Královského baletu a je jím dodnes. Výrazné osobnosti prologu Na pokyn dirigenta Valerije Ovsjanikova se v podání orchestru Královské opery ozvaly první tóny Čajkovského hudby. Prolog baletu se nesl v duchu oslav narození princezny Aurory. V Londýně se stále ctí původní Petipova choreografie, i když už byla v průběhu 20. století postupně doplňována a aktualizována dalšími choreografy – Frederickem Ashtonem, Anthony Dowellem. Naposledy Christopherem Wheeldonem, jehož věhlas se rozšířil daleko za hranice rodné Británie, když v roce 2011 ohromil svým nastudováním Alenky v říši divů. Wheeldonovy změny jsou patrné od samého počátku baletu. Nejen v některých pohybech, například při krátkých sólových výstupech jednotlivých víl, ale také v samotném výběru představitelů hlavních postav. Nejvýraznějšími osobnostmi celé části byly bezesporu Laura McCullochová jako Šeříková víla a Kristen McNallyová jakožto zlá Carabosse. Laura McCullochová je od roku 2008 sólistkou Královského baletu. Již ve své úvodní sólové variaci ukázala, že Šeříková víla v jejím provedení nebude nijak křehkou a éterickou bytostí, nýbrž silnou a autoritativní osobností. Petipova choreografie zde byla zachována, přesto se v tomto provedení zdála jiná. Nešlo jen od přesné a velmi ostré pohyby, zejména v piruetách a atitudách, ale především o celkové pojetí postavy. Svou energií byla rovnocennou partnerkou pro divokou a krutou Carabosse. Ta se s burácením hromů přiřítila na pódium plné královských dvořanů v doprovodu čtyř černých krys, dotčena, že nebyla také pozvána na oslavy narození princezny. Kristen McNallyová patří mezi sólisty Královského baletu od roku 2009, ale věnuje se také choreografii. V roli Carabosse předvedla zejména své herecké schopnosti. Velmi působivý byl okamžik, kdy sundala královskému rádci paruku a vzteky mu začala rvát vlasy, které létaly po jevišti do všech stran. Naštěstí rychle divákovi došlo, že i druhá vrstva vlasů je ve skutečnosti parukou. Působivý byl i její kostým. Dlouhé černé šaty s červenými detaily a na hlavě černý závoj, na temeni podepřený něčím, co mohlo připomínat čertovy parohy. Přesto se Kristen McNallyové podařilo nepřehrát hranici exprese a zlosti a svou roli udržet přesně v pohádkovém žánru, navíc kultivovaném přesnými baletními pohyby. Na závěr její ďábelské variace zkřížila ruce do dnes již proslulého gesta předpovídajícího smrt princezny Aurory. Tu však odvrátila Šeříková víla, která tanečním gestem smrt nahradila spánkem. S tímto verdiktem prolog baletu skončil. Carabosse nasedla do svého černého kočáru a s ďábelským smíchem opustila scénu a opona se zavřela. Skvělý příchod princezny Aurory Celý královský dvůr slaví 16. narozeniny princezny Aurory. V úvodu prvního jednání se publikum konečně dočkalo příchodu primabaleríny londýnské hlavní scény Sarah Lambové. Hned, co se objevila na scéně, sklidila první nadšený potlesk obecenstva, který se ještě mnohokrát znásobil po jejím provedení legendárního Růžového adagia. Sarah Lambová opět dokázala, že i po těžkém úrazu, který utrpěla během jedné ze zkoušek na balet Manon Lescaut v roce 2008, se dokázala vrátit na jeviště v plné síle. Na jejím dokonalém výkonu se bezesporu podepsal každodenní dril. Jak sama balerína říká, jednou z nejtěžších částí celého baletu je pro ni právě variace v úvodu prvního jednání, na které pracovala pod vedením Alexandra Agadžanova. V rychlém tempu hudby, která přesně znázorňuje mladistvý temperament a energii princezny Aurory, musí tanečnice zvládnout řadu náročných prvků: Ostré pas de bourré proložené přední atitudou, několik po sobě jdoucích jetés provedených autour de la salle, tedy dokola po jevišti, a na závěr piruety zakončené jasnou pózou. Sarah Lambové – rodačce z Bostonu, která se v Londýně od roku 2004 vypracovala až na hlavní sólistku Královské opery – se opět podařilo nejen celé úvodní číslo perfektně technicky zvládnout, ale navíc přesně ztělesnit roli mladičké princezny Aurory, která je plná života a radosti. Náročnost celé variace skvěle skryla za lehkost, s jakou ji zatančila. Následovalo proslulé Růžové adagio známé také jako Adagio růží, při kterém se princezně dvoří čtyři princové. Lambová pokračovala ve svém vyrovnaném výkonu. Obtížné udržení rovnováhy při zadní atitudě, kdy tanečnici princové jeden po druhém otáčejí, sólistka zvládla výborně a vše zakončila nádhernou arabesque. Jedním z nejsilnějších momentů celého dějství bylo bezpochyby zmizení Carabosse, které se podařilo naplnit věštbu. Kristen McNallyová po svém úspěšném útoku zmizela pomocí propadla hluboko pod jevištěm. V druhém jednání scéna Královské opery viditelně potemněla a vše se odehrávalo v mlžném oparu. Na jeviště konečně vstoupil představitel prince Florimunda, tanečník Steven McRae. Bývalý student The Royal Ballet School, který se stal hlavním sólistou Královského baletu v roce 2009, je ideálním prototypem romantického hrdiny. Tato část měla celkově velmi snovou atmosféru, kdy i veliké silné skoky Stevena McRae působily ladně a uvolněně. Nádherným momentem celého jednání je první setkání prince Florimunda s princeznou Aurorou, po kterém následuje snové pas de deux v přítomnosti Šeříkové víly a dalších víl. Vrchol pohádky Po krátké pauze, během níž moderátorka Darcey Bussellová hovořila s ředitelem Královského baletu Kevinem O’Harem o výsostném postavení Spící krasavice v repertoáru této scény i o kvalitách tanečníků v hlavních rolích, se diváci konečně dočkali slavné romantické scény. Princ Florimund najde s pomocí Šeříkové víly Auroru a polibkem ji probudí ze stoletého spánku a s ní i celý královský dvůr. Trochu překvapivé bylo velmi rychlé vypořádání s Carabosse. Ta se pouze na malý okamžik objevila v zrcadle, které se i s ní roztříštilo ve chvíli princova polibku. Další neodmyslitelnou částí Spící krasavice je závěrečný svatební obřad. Zde zatančili studenti The Royal Ballet School valčík, který se během historie dočkal již mnoha variant a ani tentokrát nezůstal stejný. Poté následovalo několik pas de deux různých pohádkových bytostí. Výrazně se zde prosadil tanečník Valentino Zucchetti jako Modrý pták, který publikum uchvátil nejen ohromnými skoky, ale také na muže až neobvyklou ohebností zad. Společně se svou partnerkou-sólistkou Fumi Kanekaovou na závěr sklidili nadšený potlesk. Podobně tomu bylo také u „kočičího“ pas de deux. Právě tady byla nejvíce z celého třetího jednání patrná aktualizace původní choreografie. Tanečníci Sabina Westcombeová a Paul Kay dokázali svým výstupem několikrát upřímně rozesmát diváky. Kočičí variace se mnohem více stala přesnou ukázkou složitých charakterů těchto domácích mazlíčků než pouze popisem jejich plastických pohybů, které ovšem nechyběly. Dráždivé pohupování v bocích ostře střídalo rychlé sekání drápků a dokonale předstíraná kočičí lhostejnost. Vrcholem celého díla bylo Grand pas de deux, kde opět Sarah Lambová a Steven McRae ukázali to nejlepší, zcela v tradičním provedení Petipovy choreografie. Balet Spící krasavice Královského baletu v Londýně je pohádkou v tom nejčistším slova smyslu – se všemi klišé, které k tomuto žánru patří a jež naštěstí nepřestávají platit.  Psáno z přímého přenosu 19. března 2014, Bio Oko. Spící krasavice (přímý přenos z Královského baletu v Londýně)
Hudba: Peter Iljič Čajkovskij
Původní výprava: Oliver Messel
Dirigent: Valerij Ovsjanikov
Choreografie: Marius Petipa
Doplňková choreografie: Frederick Ashton, Anthony Dowell a Christopher Wheeldon
Režie: Christopher Carr
Produkce: Monica Mason a Christopher Newton podle Ninette de Valois a Nikolaje Sergejeva
Premiéra: 1946, obnovená premiéra 2006

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: