Taneční filmy jen o lásce a přírodě? Ani náhodou, vzkazuje Festival tanečních filmů
„Tanec a film jsou si souzeni,“ prohlašuje s jiskrou, nadšením a snad i dojetím v hlase Jana Návratová a vítá první publikum letošního devátého Festivalu tanečních filmů v Modrém sále pražského kina Atlas. Jako umělecká ředitelka malého, avšak perfektně zprodukovaného a vedeného festivalu se stává i jakousi průvodkyní, která umožňuje plynulý, klidný a poučený průlet světem, v němž se střetává umění filmové s tím tanečním. Slovo průlet sedí – v průběhu dvou dnů, které jsem na komorně laděném a příjemně nevelkém festiválku mohl strávit, jsem zhlédl přesně 24 tanečních snímků. Snímků krátkometrážních, celovečerních, čistě choreografických bez konkrétní narace i filmů s poselstvími a příběhy vetkanými do pohybů, záběrů a střihů tak zjevně, až z toho místy mrazilo. Snímků veselých, hravých i smutných, děsivých, tíživých i okouzlujících. Snímků, které dokazují sílu a atraktivitu propojení choreografie a tance s řemeslem filmového umu.
Takovým kombinacím se jediný obdobný festival v Česku věnuje od roku 2009 a po světě i v tuzemsku sbírá nejlepší a nejpoutavější filmy žánru dance for camera. Ty pak v podobě květnového bienále uvede každý druhý rok českému publiku. Od roku 2019 se festival etabluje jako mezinárodní a uděluje za pomoci mezinárodní poroty hlavní cenu za nejlepší titul. Návštěvníkům pak umožňuje rozhodnout obdobně v kategorii divácké ceny.
Nedívat se na tanec jen prismatem divadla – taneční filmy jsou osvobozující
Podle Jany Návratové se festival snaží o vystupování z čistě divadelního a scénického pohledu na tanec. Poetikou festivalu, jak zmiňuje jeho umělecká ředitelka na zahajovacím večeru ve Velkém sále karlínského kina, je tak symbiotická fúze dvou zdánlivě dosti odlišných přístupů. Možnosti střihu, různorodé práce s kamerou, bohatších časových dotací i postprodukčních procesů, tedy devízy filmového média, umožňují tanci a pohybu vyniknout ve zcela novém světle.
Kromě toho navíc nabízejí tvůrcům a tvůrkyním detailní a pečlivé zvolení a přenášení diváckého fokusu, který má být v daných dílech markantní tehdy a pak zase jindy. Ve zkratce – film jim možná mnohdy dovoluje více, než by umožnilo jeviště. Festival to ale neoznačuje jako slabinu tance, právě naopak usiluje o dočasnou změnu úhlu pohledu, který úspěšně a s atraktivní odlišností zviditelňuje taneční a pohybové umění. Nebere tanec na divadle jako nedostatečný, nebo snad neuspokojivý, jen obchází ono pověstné divadelní „tady a teď“, což je bezpochyby jeho neotřesitelnou předností.
Díky takovému obcházení však dance for camera snímky mají zcela novou přednost – možnost detailního pohledu, možnost bohaté zvukové a hudební postprodukce, a tedy i možnost zcela nového a jiného uměleckého sdělení. Pohyb lidského těla orámovaného prostorem pro hraní (jeviště) už zde není výlučným materiálem – je jím i filmová řeč, její formy a postupy.
Kulturní, vztahová, přírodní i témata smrti – taneční filmy jsou různorodé
První festivalový den českému obecenstvu přichystal jeden blok krátkometrážních dance for camera titulů z celého světa a jeden celovečerní snímek francouzské produkce. V Bloku soutěžních filmů I. se promítlo 9 filmů, které se nemohly více lišit. Od víceméně vágně pojatých snímků soustředících se na pouhé zachycení těla v pohybu, například ve vyloženě módně-designersky pojatých kulisách i kostýmech (AETERNA – Eternal Dance) přes komplikovanější vizuálně pohybové etudy hrající si se střihovým rozdělováním těla jedné tanečnice na šest různých postav (Shake Stew – Lila), až po vysoce stylizovaná díla čerpající z práce ikonických tvůrců fyzického divadla, jako jsou Pina Bausch či Jerzy Grotowski.
Právě Table for one, please ve mně zanechal i největší emocionální otisk a vyvolal silný divácký zážitek – nejen svou syrovostí a fyzickou intenzitou, ale i schopností propojit taneční pohyb s archetypálními obrazy, které ve své naléhavosti působily téměř rituálně. Snímek vzniklý na základě zkoušek taneční inscenace režisérky Samanthy Shay s názvem Life in this House is Over zachycuje prapodivný kar v přepychovém sále. Fyzické projevy hostů a hostek plné drásajících gest a až patologicky úzkostných projevů, jako jsou chytání se za obličej a vlasy, agresivní tvarování vlastní kůže a smutně procítěné pohledy, se postupně promění ve verbálně-pohybový monolog stárnoucí ženy. Se smutkem pozoruje a ukazuje své chabnoucí tělo a téměř odevzdaně přemítá o čase, který zatím na světě strávila. Ponurá, místy však i černohumorně komická atmosféra díla buduje zvláštně příjemné neurotické prostředí, v němž se prostě nedá nepřemýšlet o smrti a odcházení.
Podobně přívětivé pocity, avšak na zcela odlišném konci zážitkového spektra, ve mně vyvolal dokumentárně laděny kraťas WEST nizozemského breakdance kolektivu 155. Skupina mužů v něm na motorkách cestuje z Nizozemska do západoafrické Ghany. Své zážitky zachycují na telefony či ruční kamery, o přestávkách breakují na benzínkách a postupně se z jednoduše zábavné cesty pár sympatických mladíků stává, bezpochyby i záměrně, dokument reflektující střet dvou odlišných kultur.
První den festivalu zakončilo oficiální zahájení následované projekcí výpravného a na poměry daného žánru jistě i velkolepého francouzského tanečního snímku Seasons of Dance režiséra Tommyho Pascala, jenž dorazil uvést jeho producent Boris Berger. Celovečerní film sleduje na pozadí ročních období různé podoby lásky a pomáhá si metaforou cesty, kterou může milostný vztah projít. Na kompozici Maxe Richtera The New Four Seasons, v níž proslulý současný skladatel překomponoval Vivaldiho Čtvero ročních období, rozděluje snímek pouť lásky na čtyři kapitoly. Ty logicky vycházejí právě z cyklů přírody, film je ale pojímá jako mantinely pro zobrazení vývoje vztahu. Jaro je zde setkáním, léto vášní, podzim zkouškou a zima rozpadem. Citlivé, estetické a poetické dílo v každé z kapitol zachycuje jeden pár. V jarním setkání mladou dívku a muže v prostředí bujné džungle a mocného oceánu. Letní vášeň zobrazuje rovněž muže a ženu, tentokrát v písečných dunách nekonečné pouště. Podzim lásku zkouší v hlubokém lese, kde se setkávají dva muži. Láska posléze svou cestu končí na vrcholkách zasněžených hor, v němž se jedna z tanečnic tentokrát ženského duetu vymaňuje jak ze sevření té druhé, tak z vlastních šatů a odchází sněhem pryč.
O ženství, maskulinitě a žánrových přesazích – taneční filmy jsou inkluzivní
Sobota, tedy druhý festivalový den, se nesla ve znamení hned tří projekčních bloků. První Blok soutěžních filmů II. představil opět 9 krátkých titulů, v nichž se opakoval podobný vzorec, jako v těch pátečních. Některé snímky působily pouze jako zfilmované choreografie (Fitted Skin, Above the Clouds či Sneck-Rise), jiné si zas dovolily v rámci jemných nuancí sdělovat abstraktně zachycená témata. Fire Table tak prostřednictvím choreografie, vytvořené výlučně pro u dlouhého stolu sedící tanečnictvo, pracoval s tématem úzkostných a napjatě nevyrovnaných vztahů v rámci společenství či rodiny. You are also Us, pracující s velkou taneční skupinou (včetně tanečnice na invalidním vozíku), zase v prostředí lesa zachycoval téma identity a vztahu lidského těla s přírodou, která jej mnohdy převyšuje.
Jako diváka mě však opět nejvíce oslovily snímky nakládající s vysoce citlivými a komplexními tématy perfektně předanými choreografií, výkonem i filmovým médiem. Atraktivně zábavnou a promyšlenou podívanou nabídl Impossible Image, který svým dokumentárně-filosofickým rázem vypráví o postavení a poloze žen v černobílých snímcích první poloviny minulého století. Skupina performerek vytváří koláž, v níž otevírá dialog mezi vybranými gagy či scénkami z černobílých filmových grotesek a vlastní reakcí na ně v současnosti. Vedle příjemně a zábavně nostalgického kontaktu s minulostí nabádá i k myšlenkám na ženskou pospolitost. Odlišný, avšak rovněž dokumentárním pohledem ovlivněný zážitek, poskytl český kraťas Into Silence vycházející z inscenace Miřenky Čechové Invisible II. / Barbora Kaufmannová. V kulisách stísněného bytu sleduje bývalou primabalerínu, kterak vede monolog, v němž odtajňuje stinné stránky vrcholového baletu. Vypráví o svém stoupání na vrchol i o tvrdém dopadu, který následoval.
Sobotní program pokračoval celovečerním černobílým snímkem The Sea režiséra Douglase Rosenberga, který vznikal ve Švédsku na břehu Baltského moře. Rosenberg v něm pracoval se skupinou stárnoucích mužů, kteří v prostředí kamenitých pláží, rybářských chýší a travnatých větrných plání společně objevují a prozkoumávají vlastní maskulinitu a její podoby. Pomocí hudby hrané muži, jimi zpívanými písněmi, prvků mimických grotesek a zdánlivě vágních doteků či pohledů, v nich Rosenberg objevuje cestu k vyjádření vlastní až spirituální intimity.
Závěr večera pak patřil bloku Best of FTF, tedy kurátorované přehlídce toho nejlepšího z tvorby dance for camera snímků. Díky profesionalitě, zkušenostem a etablovanosti v něm mohli umělci a umělkyně ukázat až překvapivě vysokou žánrovou rozkročenost oboru. Akční film Two to Tango proměnil párové a vášnivé tango v tu nejvyšší politickou hru. V kulisách zvráceného politického summitu tak spolu státnické špičky tančily energií nabité duety, aby se v zápětí po doznění skladby navzájem postupně postřílely. Hororově laděná Bailaora je zas válečnou kritikou zosobněnou děsivým střetem maskovaných vojáků s nadpřirozeným zjevením mladé dívky, která brání svou již zcela rozbombardovanou a vyhlazenou vesnici. Syncope nesoucí se v žánru psychothrilleru pak s nábojem vlastním oceňovaným psychologickým celovečerním filmům, vypráví o nevšedních, neetických až patologických praktikách světoznámého fiktivního choreografa. Ten nejenže unese své tanečníky a tanečnice, ale ještě je pod podmínkou elektrických šoků vycházejících z jejich obojků nutí podat ty nejlepší výkony. Večerní blok uzavřel naprosto katarzní a meditativní zážitek ze snímku Navigation. V něm početná skupina performerstva a zpěváctva opanuje irské pobřeží a probouzí jej k životu sborovým a capella zpěvem a rytmickou choreografií, která rozehrává lidské tělo ve vší jeho kráse a možnostech. Vzdává tak hold přírodě a životu a snaží se alespoň v těch pár minutách učit k pokoře a úctě.
Taneční filmy jsou novým a svěžím pohledem na pohybové umění
První dva dny Festivalu tanečních filmů mě přesvědčily o důležitosti konání obdobných akcí, které se (v případě tohoto festivalu velmi úspěšně) pokoušejí o rozšiřování pohledů na tanec a pohybové umění. Nabízením odlišných perspektiv, s nimiž můžeme konzumovat tanec a jeho výsledné podoby, vytváří festival ideální místo, v němž může zdravě růst inkluzivní a přesahový přístup k pojímání umění jako takového. V době, kdy je jednou ze základních premis umělecké tvorby interdisciplinarita, je existence takové akce zcela na místě. Z čistě diváckého pohledu jde navíc o velice atraktivní formát, o nějž se festival a jeho vedení pečlivě stará a s citem jej opatruje. Já se jen těším, co bienále přinese za dva roky a zcela upřímně mu přeji více a více diváků.
Psáno z festivalového dění Festivalu tanečních filmů 15. a 16. května 2025.
