Třetí ročník Mime Festu Polička se rozmáchl

Festival Mime Fest se konal od 15. do 20. září 2014 ve východočeské Poličce. Zdá se, že už vyrostl ze svých dětských botiček, svědčí o tom jak převažující účast zahraničních umělců a souborů, tak každodenně naplněné hlediště. Poličský festival obsáhl deset představení odpoledních a večerních a šest různých, paralelně probíhajících workshopů pedagogů z Ekvádoru, Finska, Německa (2x), Polska a Ruska. Hrálo se na malé a velké scéně Tylova kulturního domu. Novinkou tohoto ročníku byli moderátoři všech představení – klauni Radek Pokorný a Ondřej Holba –, kteří se v improvizovaných česko-anglických předscénách starali o potřebné informace a dobrou náladu v publiku.  Pantomima z Egypta a Ekvádoru Radim Vizváry umí překvapovat, jako umělec vyhledává zvláštní, nevyužité situace a náměty pro svou tvorbu. Tentokrát si však troufl jako dramaturg festivalu i na jména a místa, se kterými se v oboru často nesetkáváme. Jeho odvaha se ale vyplatila. Početný egyptský soubor El-Ghaba, složený většinou ze studentů divadelní školy v Káhiře, vyjel na své první evropské hostování do Poličky! První den uvedl velkou revui, volně kombinující různá populární taneční čísla s mimickými výstupy, ve snaze ukázat kulturní současnost své země. Početnému souboru propůjčila své jméno sympatická režisérka Rewan El-Ghaba, která také v průběhu představení vystoupila jako tanečnice a herečka. Její mladí kolegové se představili prostřednictvím mimických výstupů inspirovaných tvorbou Claire Heggen ze slavného Théâtre du Mouvement (skvělá etuda Človíček a démon), Ladislava Fialky z Pantomimy Na zábradlí (cesta autem atp.) jako umělci dobře orientovaní v evropské podobě oboru. Vlastní kulturní život, oscilující mezi původním domácím a západním stylem života, uvedli v dynamické směsi kratších ukázek tanců jako break dance, belly dance, sufi dance. Zvlášť pěkné bylo jejich vystoupení v závěrečném galavečeru, v jehož sevřené kompozici vynikla také originální núbijská hudba a zpěv Mohameda Mounira. Dalším překvapením bylo představení vynikajícího ekvádorského souboru Teatro del Cielo, který vede někdejší žák Stevea Wasona a Corinne Soumové Martín Peňa. V jejich případě nešlo o jihoamerickou exotiku, jak bychom mohli očekávat, ale o stylově nejčistší podobu corporel Étienna Decrouxe, jakou jsem doposud mohla v živém provedení vidět. Kompozice večera se skládala z několika slavných etud (Tesař, Zlý duch, Pradlena, Továrna) a většího dramatického výjevu nazvaného Le Toucher, příbuzného svou režijní poetikou Wasonově tvorbě, avšak s patrným akcentem na poetičnost mizanscény. Představení Teatra del Cielo by měli vidět všichni příznivci fyzického divadla především pro čistotu podání a mimořádně vysoké technické provedení. Dílo však provokuje i k úvahám na téma rekonstrukce klasického stylu, jeho modernosti a trvalé originality. Ačkoli šlo v případě Decrouxových etud o výstupy z jeho laboratorních výzkumů z třicátých až šedesátých let minulého století, možná by i představitelé moderního tance našli pochopení pro tento zásadní proud mimického umění. Při této příležitosti si nemohu odpustit, abych nelitovala, že jsme výuku Stevea Wasona a Corinne Soumové při jejich nedávné návštěvě pražské HAMU výrazněji nepropagovali. Pantomima z Polska Festivalu v Poličce se tradičně účastní spřátelené polské soubory. Letos to byli čtyři někdejší členové pantomimy Henryka Tomaszewského, kteří se sdružili pod hlavičkou souboru Group X pod vedením Katarzyny Śniezka-Sobiszewské. Umělci poslední generace Tomaszewského mimů-tanečníků sáhli po docela běžném motivu z období němého filmu, na téma pokrytectví měšťanské domácnosti. Jejich němá groteska však přerostla díky ostře vykresleným komickým typům v takřka graficky načrtnutou satiru, paradoxně velmi čistou v přepjatém, ale současně i elegantním pohybu. Její aktéři ji pozdvihli životadárnou energií a rychlým rytmem přesné souhry do úrovně atraktivní divadelní podívané. Nad jejich vystoupením je dobré zavzpomínat na specifika zakladatelského období polské pantomimy, tak odlišné svým velkoformátovým tvarem a baletním základem od tvorby Ladislava Fialky. Také vedoucí souboru Group X má za sebou bohatou a úspěšnou baletní dráhu, kterou opustila na žádost Tomaszewského, jenž rozpoznal její dramatický talent. Na festivalu ještě vystoupila s Mariuszem Sikorským ve vážném němém rozhovoru o životě a smrti nazvaném Setkání na poušti. Použila jak prvky divadla , tak moderního fyzického divadla. V Poličce vedla rovněž workshopy, které praktikuje doma pod hlavičkou vratislavské instituce Fundacja Pantomima, současně píše a spolupracuje jako autorka s varšavskou televizí. Druhé polské představení mělo úplně jiný charakter. Klaunské duo z Gdaňsku pod názvem Pinezka Teater tvoří Przemysław Grządziela a neslyšící půvabná „tanečnice“ Iwona Cichoczová. Vcelku tradičního slohu – co se klaunské typologie týče – disponovalo jak prvky pantomimy, loutkoherectví, tak cirkusové akrobacie. Principál nadto velmi pěkně ovládal hru s malým publikem, které se ochotně zapojovalo do hry. Česká pantomima Třetí početně zastoupenou skupinu tvořily domácí soubory. Vedle absolventů a studentů HAMU – Kateřiny Janečkové, Anny Kukuczkové, Valérie Radzové, Antona Eliáše, Ondřeje Holby, Tomáše Kasprzyka, Radka Pokorného, Jakuba Urbana – se zde představil Boleslav Polívka se svým už letitým představením Pro dámu na balkoně. Ke cti populárního umělce je však třeba říci, že představení nikdy nehraje jako fixovanou záležitost. Tentokrát opět překvapil – v pozadí jeho výkonu se jakoby skrýval stín stárnoucího a odmítnutého Falstaffa. Zážitek zcela jiného rodu poskytla divákům mimická buffo operka Život na Měsíci, jak bychom mohli charakterizovat úpravu stejnojmenné loutkové opery Josepha Haydna. Nastudoval ji jako svůj třetí operní opus tandem Radim Vizváry a Valentina Šuklina se členy souboru Tichá opera včetně dvou mimů – Antona Eliáše a Anny Kukuczkové. Právě pantomimické scény dodávaly jinak statické inscenaci (vše se děje v jednom prostoru na světské a nebeské hostině) pohyb a osvěžovaly italsky zpívané pasáže. Režie tentokrát vsadila na jednoduchost a srozumitelnost představení, jimiž získalo půvab pohádkového snu. Problémem byl však stísněný prostor – z nepochopitelného rozhodnutí vedení kulturního domu se nesmělo hrát na velké scéně, a proto představení pozbylo efekt jinak krásně vyřešené měsíční scénografie. Třetí dílko nazvané Na plovárně z produkce souboru (bra)Tři v tricku přineslo jednu z nejzdařilejších ukázek soudobého „nového“ cirkusu. Zasloužila se o ně choreografka Veronika Riedlbauchová spolu s akrobaty Adamem Jarchovským, Václavem Jelínkem a Kristýnou Vlčkovou. Choreografka a současně režisérka vytvořila na jednoduché osnově drobné koketerie dvou mužů a jedné ženy humorně poetický žánrový obrázek, který plně odpovídal uvolněnému kouzlu letního odpoledne u vody. Krásná, na situaci vázaná akrobatická čísla plynula v nepřerušovaném řetězci a svou poetikou mimovolně připomněla zlatá léta našeho meziválečného avantgardního umění. Dramaturgie festivalu však nezapomněla ani na neslyšící. Pantomima S. I. z Brna vystoupila s představením Z českých luhů a hájů přinesli jsme vám vodu v režii Jindřicha Zemánka a Josefa Tichého. Soubor pracuje poněkud konzervativní herecko-mimickou metodou, má však mezi svými členy zkušené performery, kteří svým zaujetím povýšili „živočichopis českého filmu“ na inteligentní zábavu. Povaze titulu představení by však nejspíše odpovídala překrásná úvodní etuda, kterou bychom mohli nazvat Život matky, jako poetická kreace zasahující lidská srdce. Pedagogové na jevišti
Příjemné, takřka rodinné atmosféře festivalu přispěla i skutečnost, že se vedoucí pedagogové průběžně účastnili veškerého dění i mimo hodiny své výuky, nadto vystoupili na závěrečném galavečeru, který se také vymykal z běžných způsobů prezentace uměleckých hvězd. O jeho vskutku inovativní zahájení se postarala dvojice Veronika Riedlbauchová (jako klavíristka) a Oliver Pollak, jeden z nejlepších evropských učitelů čistého mimu. Oba nejprve improvizovali před rozsvíceným hledištěm na klavír až do chvíle, kdy se Oliver Pollak oddělil a téměř zatančil osobitou a na metodice vlastní výuky jen volně pojatou scénu, kterou bychom mohli charakterizovat jako „vzlet a pád“. První dáma německé pantomimy, pedagožka a původním posláním tanečnice Anke Gerber si získala srdce svých studentů promyšlenými hodinami pohybové průpravy k mimu – ne nadarmo je autorkou unikátní publikace Anatomie pantomimy. O závěrečném večeru se představila nečekaně jako klaunka velmi jemných výrazových prostředků, jimiž na scéně vytvořila obraz človíčka vrženého do víru politického klání – klaunům z něho nezbývá než uprchnout. Námětem mi její vystoupení připomnělo dávné časy Turbovy Deklaunizace. Jakkoli jde o téma všeobecně platné, ale pro obyvatele bývalé NDR stále palčivé, připomíná ještě i střední generaci sdílenou zkušenost NDR a Československa osmdesátých let. Protipólem Peňovy nesmírně precizní výuky dnes už klasického edukativního systému Étienna Decrouxe byly pro frekventanty studia rovněž velmi náročné hodiny Iriny Andreevy, především pro její snahu uvolnit mysl a pohyb ze zažitých pohybových modelů ve prospěch osobitého postižení vlastního emotivního života. Ve vystoupení finské klaunky Tainy Mäki-Iso jsme se setkali se specifickým genderovým humorem minimalistického ražení, záměrně kolísajícím mezi banalitou a nadsázkou. Oproti pedagogům festivalu vystoupili ještě bakaláři HAMU Anna Kukuczková a Anton Eliáš v sytě groteskním výstupu à la Pepek námořník, ve kterém se zaleskla jejich kvalitní technická průprava a ryze divadelní cítění, se kterým stvořili dva neodolatelné komické typy. Mime Fest se letos rozmáchl do značné žánrové šíře i hloubky pohledu na moderní mimus. Pokrývá tak oblast v posledním dvacetiletí poněkud opomíjenou, ale jeho kvalita signalizuje v připomínce vlastní tradice i v inovovaných tématech vzestup oboru. Ukazuje se jako velmi prospěšná pro všechny, kdož se chtějí věnovat pohybovým uměním. Denně nabitý divadelní sál pro více než čtyři sta diváků opravňuje i skutečnost, že se Mime Fest objeví o měsíc později v Praze. Pražské pokračování však bude mít odlišný program. Oba festivalové podniky spojuje hlavně touha jeho uměleckého vedoucího, známého mima, režiséra a pedagoga Radima Vizváryho, vrátit mimickému divadlu jeho někdejší naléhavost a popularitu. Mime Fest Polička 15.–20. září 2014

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: