Triptych

V dnešní době je divák současného tance zvyklý zhlédnout v průběhu večera více samostatných představení. Nejinak tomu bylo i v Divadle Duncan Centre, kde mělo ve středu 13.2.2008 premiéru představení Triptych z dílny Jana Komárka. Jak již sám název napovídá, jednalo se o sérii tří kratších inscenací. A ačkoli byla jejich tématika poměrně pestrá, právě společný námět, režie a design Jana Komárka byly tím zastřešujícím prvkem, díky němuž celý večer působil kompaktně, plynule a přesto zároveň svěže a neotřele. Na úvod se v Horizontálním tanci představila Andrea Miltnerová. Choreografie ve znamení jednoduchosti a čistých linií. Dojem pravidelnosti posiloval i zvuk metronomu, který z počátku doprovázel výkon tanečnice, vystřídán v zápětí zvonečkem či dokonce činely. Počáteční distingovanost až upnutost pohybu byla vystřídána animálností a až rituální opakovaností motivů v závěru. Postupně gradující hudba a přibližování se tanečnice k divákům podporovalo sílu a  naléhavost této niterné výpovědi. Nemalou úlohu na působivosti celého čísla sehrálo výstižné osvětlení, které v čistě geometrických útvarech osvětlovalo pouze úseky prostoru, v nichž se tanečnice právě pohybovala. Podobné světelné principy byly použity i v druhé choreografii DeRbrouk, v sólu, které je ve skutečnosti spíše originálním duetem tanečníka (Jana Malíka) a stolu, na němž, u nějž a pod nímž se celá choreografie odehrává. Právě prostor stolu determinuje pohybový slovník na pokroucené, bizardní pohyby, které ale bizardně vůbec nepůsobí. Je v nich dojemná křehkost, strach, zranitelnost sálající z těla charismatického Jana Malíka, jež podal v tomto díle přímo strhující výkon. Závěr patřil Tanci magnetické baleríny v prvém čísle již účinkující Andrey Miltnerové. Uzavřený svět balerín ohraničený opět geometricky vymezeným světelným prostorem ztvárnila spolu s Marcelou Zikmundovou a Johankou Víchovou. Každá opakovala vymezené pohybové sekvence než došlo k prolnutí a prohození úloh. Nicméně představení jako celek na sílu dvou předchozích nedosahovalo, ať už to bylo způsobeno právě nic neobjevujícím pohybovým slovníkem, rutinním opakováním či slabostí námětu. Celkově však večer v Duncan Centru vyzněl velmi uspokojivě a divákovi se jistě vyplatí vyrazit za kulturou, za současným tancem i do poněkud odlehlejších částí Prahy. Recenze je psána z představení ze dne 13.2.2008

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: