V dnešní době je divák současného tance zvyklý zhlédnout v průběhu večera více samostatných představení. Nejinak tomu bylo i v Divadle Duncan Centre, kde mělo ve středu 13.2.2008 premiéru představení Triptych z dílny Jana Komárka. Jak již sám název napovídá, jednalo se o sérii tří kratších inscenací. A ačkoli byla jejich tématika poměrně pestrá, právě společný námět, režie a design Jana Komárka byly tím zastřešujícím prvkem, díky němuž celý večer působil kompaktně, plynule a přesto zároveň svěže a neotřele.
Na úvod se v Horizontálním tanci představila Andrea Miltnerová. Choreografie ve znamení jednoduchosti a čistých linií. Dojem pravidelnosti posiloval i zvuk metronomu, který z počátku doprovázel výkon tanečnice, vystřídán v zápětí zvonečkem či dokonce činely. Počáteční distingovanost až upnutost pohybu byla vystřídána animálností a až rituální opakovaností motivů v závěru. Postupně gradující hudba a přibližování se tanečnice k divákům podporovalo sílu a naléhavost této niterné výpovědi. Nemalou úlohu na působivosti celého čísla sehrálo výstižné osvětlení, které v čistě geometrických útvarech osvětlovalo pouze úseky prostoru, v nichž se tanečnice právě pohybovala.
Podobné světelné principy byly použity i v druhé choreografii DeRbrouk, v sólu, které je ve skutečnosti spíše originálním duetem tanečníka (Jana Malíka) a stolu, na němž, u nějž a pod nímž se celá choreografie odehrává. Právě prostor stolu determinuje pohybový slovník na pokroucené, bizardní pohyby, které ale bizardně vůbec nepůsobí. Je v nich dojemná křehkost, strach, zranitelnost sálající z těla charismatického Jana Malíka, jež podal v tomto díle přímo strhující výkon.
Závěr patřil Tanci magnetické baleríny v prvém čísle již účinkující Andrey Miltnerové. Uzavřený svět balerín ohraničený opět geometricky vymezeným světelným prostorem ztvárnila spolu s Marcelou Zikmundovou a Johankou Víchovou. Každá opakovala vymezené pohybové sekvence než došlo k prolnutí a prohození úloh. Nicméně představení jako celek na sílu dvou předchozích nedosahovalo, ať už to bylo způsobeno právě nic neobjevujícím pohybovým slovníkem, rutinním opakováním či slabostí námětu.
Celkově však večer v Duncan Centru vyzněl velmi uspokojivě a divákovi se jistě vyplatí vyrazit za kulturou, za současným tancem i do poněkud odlehlejších částí Prahy.
Recenze je psána z představení ze dne 13.2.2008
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?