Za tancem do kina aneb Dárek z Londýna a Paříže

Louskáček z Londýna

Dobrého klasického repertoáru je v divadlech poskrovnu, a tak si milovníci tradice přišli na své alespoň v rámci přenosů, kterými se od září 2013 zabývají dvě společnosti. Kromě firmy Aerofilms začal filmové projekce zajišťovat také Cikánek management. První nabízí zážitky z různých divadelních koutů, druhá se více soustředí na produkce moskevského Velkého divadla a koncem roku 2013 vsadila na reprízování Spartaka, Korzára a Spící krasavice. Ti, kdo tedy dychtili po něčem novém, zavítali do pražského kina Bio Oko. V lavině Louskáčků, která se pravidelně na nás v období vánočních svátků valí, se zde promítala inscenace Královského baletu z Londýna (Birmingham Royal Ballet). Kdo se na ni dostal, jistě neprohloupil, neboť Louskáček v choreografii Petera Wrighta, bývalého ředitele tohoto významného britského souboru v letech 1970–1995, a v režii Christophera Carra je i po třiceti letech od premiéry stále zážitkem, který vám přiroste k srdci. Královský balet uvádí totiž idylickou verzi, která se vyhnula módnímu nutkání po neustálých obměnách, a tentokrát ji přenášelo 1700 kin po celém světě! Louskáček je prostě nepostradatelnou součástí Vánoc, děj se, co děj. Wrightova choreografie zohledňuje verzi Lva Ivanova z roku 1892, navazuje na akademickou tradici, ale oplývá navíc jiskrnou elegancí. Ocitáme se uvnitř měšťanského domu z viktoriánského období druhé poloviny 19. století, jehož interiér je vypracován do neodolatelného detailu. Wright situoval děj baletu do staré dobré Anglie, což mu svědčí. Kláru a Hanse-Petera (čili Louskáčka) tančí posluchači baletní školy Královského baletu, kteří procházejí celým dějem. Jeviště je od počátku zaplněno množstvím postaviček a příběh se odehrává v nekonečném víru tance. Na scéně je neustále živo a kouzlo fantazie spolu s vánoční atmosférou lze díky velkému plátnu naplno prožívat. Wright se striktně nedrží původní struktury baletu – Klárka je na jevišti stále přítomna a její interpretka se nemění, proto finální pas de deux závěrečného dějství netančí ona se svým idolem, ale Cukrová víla s Princem v podání sólistů Královského baletu Laury Moreraové a Federica Bonelliho. Nesmírně půvabná a po všech stránkách talentovaná Francesca Haywardová jako Klára a Alexander Campbell v roli Hanse-Petera zase vystupují místo sólových vloček, zapojují se do ruského, čínského a indického tance, vystavěných s velkou dávkou originality. Zvláště indický tanec je náležitě pikantní – tři muži přinášejí tanečnici, která sedí vysoko na vypjatých rukou jednoho z nich (tento tanečník má zlatavé široké kalhoty, dva zbývající pak jasně růžové). Množství zajímavých propojení, partnerské práce a kroků přináší vůni Orientu. Ústřední mladá dvojice je stále zapojena do poupraveného původního děje – kouzelník Drosselmeyer trpí pomstou Myší královny, která zaklela jeho synovce Hanse-Petera do nevábné loutky Louskáčka. Toho dává Drosselmeyer při oslavě Vánoc Kláře, když je pozván na vánoční oslavu do její rodiny. Louskáček pak ožívá v Klářině snu, aby se nakonec objevil v závěru na osvícené ulici, kde ho Klára po probuzení potkává – její sen se stává realitou. V Klářině snění krouží vznosní andělé s dlouhými rezavými kučerami a zlatavými křídly, kteří ožívají a sestupují z vánočního stromu. Jsou překrásní, když se zjevují na scéně s korunkami na hlavách v dlouhých vínových, bohatých šatech. Poněkud více však popustila uzdu své fantazii výtvarnice Julia Trevelyanová-Omanová, když Myšímu králi navrhla hřívu jako lvovi a tanečníkům v ruském tanci nasadila směšné kloboučky. I Princova pozlacená tvář dělá z přemíry barev v Cukrovém království až příliš sladkou pochoutku. Jinak je vše, jak má být, a tanečníci Královského baletu ukázali své vysoké kvality. Laura Moreraová tančila přesně a čistě. Vyšívala své variace jemně jako jehlou, a přestože nemá dlouhé nohy ani udivující rozsah, její tanec vyvolal iluzi důkladně vybroušeného krystalu, bez vad na kráse. Peter Wright se v úvodu záznamu zmínil, že nechtěl z Louskáčka udělat muzeum, a jeho verze jím vskutku není. Některé známé variace ponechal bez větších zásahů, pouze dodal výrazné a časté battus a soustředil se na drobnokresbu skoků u pánských sól. Nakonec i bývalá principal dancer Královského baletu Darcey Bussellová, která původním přenosem provázela ze zákulisí, vzpomínala, že Wrightova Louskáčka sama ráda tančila – dodala, že již před dvaceti lety, což se nechce věřit, neboť vypadala naprosto skvěle!

…a dárek z Paříže

Do vánočního času zapadal také přímý přenos Spící krasavice z pařížské Opery, který sliboval mnohé, leč očekávání nenaplnil. Marné bylo čekání na ohlašované hvězdy Eleonoru Abbagnatovou a Mathieua Gania, jejichž jména byla uvedena v programu. Ti, kdo tyto tanečníky znali, za chvíli museli zaznamenat, že se na jevišti vyskytuje někdo jiný… Ale kdo přesně? – Až ze závěrečných titulků bylo možné zjistit, že jsme po celou dobu sledovali jiné étoiles, a to Myriam Ould-Brahamovou a Mathiase Heymanna. No, chybička se vloudila, a nejenom tato. Spící krasavici nastudoval pro pařížskou Operu Rudolf Nurejev v roce 1989. Jeho verze slavných klasických titulů si Francouzi uchovávají jako klenot. Většinou je uvádějí v moderní budově L’Opéra Bastille, kde je rozlehlé jeviště, na němž může vyniknout krása klasických formací a variací. Nurejev tancem žil. Velké zanícení tohoto výjimečného tanečníka a choreografa je z jeho baletů cítit dodnes. Spící krasavici pojal jako velkolepou podívanou, s přemírou barev, s bohatými kostýmy, bílými parukami a v trochu příliš zlatavé zdobnosti, která ale nakonec k tomuto baletu patří. Dvě hlavní hybatelky děje – víla Carabosse a Šeříková víla – se promenádují po scéně v krinolínách a jejich projev spočívá víceméně v pantomimické gestice a občas změněném výrazu silně nalíčené tváře. Nurejev zachoval zásadní atributy původní petipovské inscenace, ale do originálu přimíchal nové prvky. Nelze však říci, že Nurejevovo je lepší než Petipovo. Přebít Petipu není prostě tak lehké. A pokud srovnáme nastudování Jurije Grigoroviče ve Velkém divadle s Paříží, moskevská verze je bezesporu lepší. Vypadá to, že ruští tanečníci mají Petipu asi „v genech“, což je dáno udržovaným a předávaným materiálem, a tanečníci školení po francouzsku nejsou s Petipou až tak sžiti. Kromě toho Nurejev vystavěl velmi náročné kombinace a množství drobných krokových okras vkládaných do náročných vazeb je překotné a zadýchává nejen tanečníky, ale i diváka. Nurejev vytvořil řadu rafinovaných momentů, vyhrál si s valčíkem prvního jednání, především v prostoru, jindy se soustředí spíše na pózy a v těchto momentech pak působí inscenace poněkud ploše. Spící krasavice je výtvarně přebujelá, té nádhery je až trochu příliš a přitom taneční výkony v tomto případě nevyvolávaly dojem něčeho výjimečného. Taneční entrée se střídala, aniž by zanechala hlubší dojem, a výkon hlavní představitelky Myriam Ouldové-Brahamové nebyl zcela comme il faut. Vypadalo to, že do přenosu vstoupila skutečně neplánovaně, což se projevilo na jejím rozpačitém výrazu, který nabyl na jistotě až v druhé polovině představení. Balerína jinak vystačila s mírným úsměvem a soustředila se spíše na provedení nežli na procítění a nuance své Aurory. Podstatně uvolněněji a klidněji působil její partner Mathias Heymann jako Princ Désiré, který ladně a měkce prováděl variace plné elegantních zastavení, piruet a velkých skoků. Spící krasavice v podání baletu pařížské Opery zanechala, asi nejenom ve mně, rozpačitý dojem. Ale, jak Francouzi říkají: C’est la vie… Psáno z projekcí cyklu Balet v kině 13. a 16. prosince 2013, Bio Oko a Světozor.  Balet v kině Louskáček (záznam)
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Choreografie: Peter Wright
Světová premiéra: 1984 Spící krasavice (přímý přenos)
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Choreografie: Rudolf Nurejev
Světová premiéra: 1989