Jarek Cemerek, foto: Michal Kostal
Jarek Cemerek
Po delší době uvádíte novou choreografii na české scéně, tentokrát pro soubor Taneční konzervatoře hl. m. Prahy Bohemia Balet. Co bylo inspirací k vytvoření tohoto nového díla s názvem Slova z jantaru?
Hned musím upozornit, že se jedná jen o drobnou choreografickou věc: o duet a na něj navazující společný výstup všech tanečníků. Choreografie vznikla na podnět ředitele konzervatoře Jaroslava Slavického, který mě nejprve pozval na svůj trénink s Bohemia Baletem, abych se mohl seznámit s tanečníky. Hned jsem zaregistroval, že někteří jsou zaměřeni na klasiku, jiní více na modernu. Inspirací pro mě tedy byla chuť najít způsob, jak je všechny sjednotit do stylu současného tance. Bylo to zrovna v době, kdy jsem se vrátil z Reykjavíku, kde jsem učil na univerzitě, tvořil pro Island Dance Company a kde jsem poznal skladatele Ólafura Arnaldse, jehož hudba mě pro práci s Bohemia Baletem inspirovala.
Jak se vám pracovalo se studenty taneční konzervatoře? Jsou mladí konzervatoristé zvyklí „chytat“ současné taneční techniky?
Práce se studenty byla fajn. Předpokládal jsem, že pro ty, kteří jsou více zaměřeni na klasiku, bude „chytání“ současné taneční techniky náročné. Ale bylo na nich vidět, že je každé naše setkání rozvíjí a že mají chuť se s tím porvat, což se nakonec údajně projevilo na výsledku při přehlídce na Nové scéně, které jsem už nebyl přítomen.
Ví se o vás, že učíte a tvoříte převážně v zahraničí… Jaké jsou vaše aktuální projekty a co považujete za svůj největší úspěch?
Poslední ukončený projekt proběhl před několika týdny v Paříži premiérou mé choreografie, kterou jsem vytvořil pro Conservatoire national supérieur a její Junior Ballet. Momentálně jsem v norském Stavangeru, kde stavím další choreografii a učím, v dubnu se chystám do Londýna učit v DV8 a London Contemporary Dance School a v The Place. V květnu mě čekají master classes pro Centre chorégraphique national v Rillieux-la-Pape a následně v Grenoblu. Další choreografii plánuji v červnu pro Norrdans ve Švédsku. Na otázku, co je pro mne největší úspěch, se mi těžko hledá odpověď, protože každá pracovní nabídka přináší něco nového, obohacujícího i radostného. A v tom vidím úspěch. Pokud máte na mysli nějakou prestižní záležitost, tak v tuto chvíli mě těší pozvání od Lloyda Newsona do DV8. Jinak jako významné profesní ocenění považuji asi choreografování a učení v Juilliard School v New Yorku. 
Milan Odstrčil
O vaší choreografii s názvem Inside víme velmi málo. Můžete prozradit něco bližšího o jejím obsahu, stylu a hudbě, na kterou tvoříte?
Představení je inspirováno dětskou naivitou a touhami po dospělém světě. Celá choreografie se snaží o pohybové ztvárnění myšlenek a představ dospívajícího dítěte. „Hranice mezi naivitou a realitou je často tenčí, než si myslíme.“ Pohybový, chcete-li taneční styl, který jsem použil, je work in progres, kdy jsme s tanečníky Bohemia Baletu hledali a nacházeli cestu k charakteru a způsobu, jak vyjádřit představy a touhy malé holky, která se právě „zasekla“ u klavíru. Bez inspirace tanečníků Bohemia Baletu by se toto dílko nemohlo uskutečnit, tak mi, prosím, dovolte jim touto formou velice poděkovat. Hudba je autorská – od dua Jiří Lejček a Miroslav Hájek, s těmito pány spolupracuji už tři roky. Jsou neuvěřitelně talentovaní a inspirativní. Dokážou vnímat potřeby tvůrce, ale i interpreta, což tvůrci dává jistotu, že se nesemele vlastním egem či přesvědčením.
Dalším důležitým aspektem choreografie je vizualizace, s níž si velice rád hraji. Video label Lunchmeat, jejž jsem přizval ke spolupráci, bude zaštiťovat během představení zajímavý a interaktivní způsob projekcí. (Nechte se překvapit). :-)
Když pracujete se současným slovníkem, jak dalece jsou pro něj tanečníci Bohemia Baletu vybaveni? Plánujete další pedagogickou spolupráci? Pracoval jste už se studenty Taneční konzervatoře hl. m. Prahy?
Tanečníci Bohemia Baletu jsou vybaveni precizní klasickou technikou baletu, na čemž se dá stavět a tvořit. Nicméně styl work in progres byl pro ně novým, neosahaným způsobem práce. Vycházel jsem z jednotlivých charakterů tanečníků, to jim umožnilo se vyjadřovat a pracovat bez jakéhokoli přesvědčování z mé strany. Jsem moc hrdý na jejich nasazení i přístup k naší choreografii. „Naši choreografii“ používám záměrně, jelikož jsem mohl pracovat se všemi jednotlivci jen v rovině navádění, doporučení a dodržování směru dramaturgie. Veškerý pohyb, který jsem jim vytvořil, si každý mohl přizpůsobit dle vlastního charakteru a možností. Vyšlo z toho velmi zajímavé a inspirativní schéma, které jsme posléze komponovali do jednotlivých scén choreografie.
O další pedagogické spolupráci jsem zatím neuvažoval. To nechám posoudit ředitele konzervatoře Jaroslava Slavického, ale i studenty či tanečníky Bohemia Baletu. Nerad dělám něco, co by bylo jakýmkoli způsobem myšleno jen z mé strany, pokud to ovlivňuje ostatní. Zatím jsem pro TKP vytvořil jedno sólo, pro Eurovizi soutěž mladých tanečníků, v níž tančil Vojtěch Rak.
Je pravda, že jste již ukončil aktivní taneční kariéru? Čemu se nyní nejvíc věnujete – pedagogice, vlastní tvorbě?
Ano, snažím se pomalu ukončit mé působení na jevišti. Vedu na Nové scéně ND taneční studio. Ukončil jsem spolupráci s Laternou magikou, kde jsem působil bezmála deset let. (Jak se říká: „…v nejlepším přestat.“) V Laterně magice jsem mohl poznat, co chci a kam mám jít (za což jí dávám velký dík). Laterna magika je otevřené a svobodné místo, kde tanečník může pracovat na sobě samém. Vedení souboru je osvícené a uvědomuje si, že tanečník, který stojí (tančí) jen pro jeden soubor, nemá možnost příliš rozvíjet svůj um a schopnosti. Tudíž dávají možnost tanečníkům pracovat i na jiných projektech, které se netýkají jejich závazků v ansámbl. To tanečníka udržuje ve stoprocentním nasazení, ale i loajalitě k souboru. Bez osvíceného vedení Pavla Knolleho a jeho týmu by to dnes už byl asi mrtvý soubor bez možnosti cokoli nabídnout a říct divákovi. V tuto chvíli spolupracuji pouze se souborem 420PEOPLE, kde hraji jen už hotové choreografie a na nových představeních se již nepodílím.
Snažím se naplno pracovat na projektu Unie tanečníků a performerů, který jsem započal před rokem. Snažíme se po vzoru západních systémů zabezpečit taneční profesi a tanečníkům zprostředkovat pro jejich tvorbu zázemí, které v naší malé zemi chybí. Dnes je tanečník v ČR odkázán jen sám na sebe, nemá možnost se nikde informovat, ale ani konkrétně obrátit na určitou pomoc či zabezpečení pro svou tvorbu. Tak jsem se rozhodl vytvořit profesní odbor, který tanečníkovi dá tyto možnosti k vlastnímu klidu na práci, ale i rozvoji. Kde se může obrátit pro radu, ale i pro konkrétní zabezpečení od pojistky až po právní pomoc. Mám s uměleckým systémem v ČR velký problém, tak jsem se rozhodl ho trochu narušit a navést směrem, který bude prospěšný nejen pro zaměstnavatele, ale i zaměstnance.
V tuto chvíli se staráme o bezmála 25 tanečníků a tři baletní soubory v ČR. Snažíme se jim pomáhat v různých směrech naší profese – od hledání nových příležitostí po zabezpečení stávající práce, které se věnují. Tanečník v ČR dnes nemá možnost se obrátit na žádnou organizaci, která by jej zabezpečila po formální stránce. Nezná cenu svého zaměstnání, netuší, co vše by mělo být ve smlouvě, kterou mu předkládají, je nucen podepisovat a přijímat nabídky práce, které jsou v různých rozporech hlavně v rovině smluvních podmínek a přístupu k profesi. Tanečník je dnes odkázán jen sám na sebe a své známé, což je pro naši profesi významně dehonestující. V unii dnes spolupracují právníci, pojišťovny, velkou devízou pro ni je Vize tance, s níž úzce kooperujeme, ale i významné taneční osobnosti a vedoucí uměleckých souborů divadel, se kterými se radíme, aby vše bylo v souladu s platnými zákony a dobrými vztahy, z obou stran. Na druhou stranu jim zabezpečujeme tanečníky, pomáháme s propagací i hledáním dalších příležitostí, které tanečníka udrží v daném souboru a neubije ho stereotyp.
Pro příklad – v libereckém divadle připravujeme ve spolupráci se souborem 420PEOPLE taneční studio, po vzoru Studia Nové scény, kde vyškolíme zdejší tanečníky, aby mohli učit, něco si přivydělat a posunout sebe i ostatní.
Přál bych si jedno, aby taneční profese byla plnohodnotnou prací nejen pro společnost, ale i pro ty, kteří tuto profesi nabízejí a vytvářejí. Tak po tom jdu – a tvrdě. :-) 
Ivanka Kubicová
Choreografie Sonatina Drammatica je znázorněním stejnojmenné skladby brněnského moderního skladatele Alexeje Frieda, na jehož hudbu jste vytvořila již několik choreografií. Jak tato díla vznikala?
Nad Sonatinou jsem přemýšlela strašně dlouho, již někdy od roku 1984/1985. První skicu jsem dělala ve Spojených státech, jako účastnice projektu International Choreographers in Residence v rámci American Dance Festival (1985). Tehdy jsem dostala příležitost vytvořit choreografii s tanečníky, účastníky přehlídky, a dílo prezentovat na konci festivalu. Použila jsem druhou větu Sonatiny a vytvořila duet pro dvě tanečnice. Znovu jsem zpracovala druhou větu Sonatiny jako sólo pro taneční konzervatoř (a po mnoha letech opět jako duet pro Japonsko). Nakonec přišla nabídka tehdejšího šéfa baletu Národního divadla Vlastimila Harapese – jeho představa byla prezentovat české choreografy, kteří tvoří mimo oficiální kamenné scény. Tak vznikl složený večer Benoniová, Prokeš, Kubicová (premiéra v roce 1990, pozn. red.). Tehdy kompletní Sonatina spatřila světlo světa. Celá základní dramaturgická myšlenka Sonatiny byla konzultována s autorem hudby Alexejem Friedem, kterému se velmi zamlouvala. Na jeho hudbu jsem vytvořila více choreografií, např. Akt – skladba inspirovaná Picassovým obrazem… A pak Trojkoncertino, které mělo světovou premiéru v Londýně s VUS (Vysokoškolský umělecký soubor; premiéra roku 1983, pozn. red). K tomu se váže vtipná historka: nás tehdy jezdili kontrolovat pracovníci Kulturního střediska hl. m. Prahy a jeden z nich po zhlédnutí díla úplně nadšeně pronesl: „To je úžasný! To je vlastně proti všem totalitním režimům!“ Netušil, že to skutečně tak je, jen nepochopil, o který režim se jedná. V choreografii vystupuje jeden manipulátor a tři postavy (každá postava znázorňovala jeden dechový nástroj v hudební předloze). Postavy jsou zavěšeny v lanech a ovládány manipulátorem, pak se situace otočí, postavy se vzbouří a do lan uvězní manipulátora. Nakonec si s nabytou svobodou nevědí rady a skončí, sice bez provazů, ale ve stejném pohybovém schématu jako na začátku. Dnes mám pocit, že jsme v téže situaci – svrhli jsme totalitu, ale s nabytou svobodou si nevíme rady… Dále jsem choreograficky ztvárnila Friedův Slunovrat pro AUS (Armádní umělecký soubor, pozn. red.) a pak ještě jeden duet (Dialog, pozn. red.), takže poměrně dost z jeho muziky. Měli jsme velmi dobrý vztah na přátelské úrovni, vždy jsem s ním konzultovala svůj záměr choreografického zpracování a vždy se s ním ztotožnil. Když jsem mu popisovala svou představu o Trojkoncertinu, po jeho zhlédnutí prohlásil: „To je o naší rodině! Vy jste to úplně přesně vystihla.“ To jsem vůbec netušila, ale jeho hudba mě tím směrem vedla. Takže něco podobného bylo i se Sonatinou.
Sonatina Drammatica má tedy také nějaký konkrétní příběh?
Příběh je klasický trojúhelník, dvě ženy a jeden muž. Jedná se tedy o komorní dílo, k té hudbě, která je úžasně dramatická, ani nic jiného nejde. Máme Marii, milující a něžnou, která se snaží udržet si svého partnera, a pak Martu, chladnou a racionální, která má všechno, ale chybí jí ten vztah. A ona by ho chtěla, ale její ambicióznost, sledování jejího cíle, ji omezuje v navázání plnohodnotného vztahu. Pak je tam ON, který se potácí mezi něžnou Marií a strohou Martou, jež ho přitahuje svou tajemností.
Došlo v novém nastudování s tanečníky Bohemia Baletu k dalším změnám oproti inscenaci pro Národní divadlo?
Ne, zásadní koncepce je stejná. Rozdíl je ale v tom, že tehdy to tančili zkušení tanečníci, nejen tanečně, ale i lidsky, a tohle jsou „mláďata“, která skončila před rokem školu. Pracujeme hodně na pochopení a ztvárnění jednotlivých postav, na detailech, které dotvářejí vztahy a situace… Když Jaroslav Slavický vybral Sonatinu do repertoáru Bohemia Baletu, navrhla jsem mu, aby byla věnována památce Taťány Juřicové, která tančila roli Marty. Byla pro tu roli typově ideální interpretkou, byla sošná, vysoká, a jak sama říkala – byla to její životní role.
Anonym
A Vy jste měl to štěstí obě premiéry také shlédnout?La Sylphide rozpačitá i roztomilá