Co je pro vás ve výuce na ZUŠ nejdůležitější?
Vytvořit prostředí, ve kterém se děti cítí dobře, kam se rády vracejí, kde si najdou kamarády a kde se postupně učí důvěře, empatii a vzájemnému respektu. Zároveň ale potřebují hranice. Bez nich bychom se neposouvali dál a všechno by se mohlo snadno podřídit jen jejich momentálním představám o tanci. Často přicházejí s představou, že tanec znamená především klasický balet. Snažím se jim ukázat, že balet je pouze jedna z cest a že nejprve potřebujeme vybudovat širší základ, ze kterého můžeme vycházet.
Do základní umělecké školy přicházejí i děti předškolního věku a u nich je krásné, že jsou ještě relativně nezatížené tlakem na výkon tak, jak to teď často vnímám u starších. Jsou hravé, otevřené a přirozeně kreativní. V tomto věku nejde o velkou techniku. Důležité je poznávání vlastního těla – jak funguje, kde pohyb začíná, kam pokračuje, jak souvisí s dechem. Především jim chci nabídnout prostor pro tvorbu a svobodné vyjádření pohybem. Když se jim tento přístup dostane pod kůži už na začátku, nevnímají tanec jen jako dril a techniku, ale jsou otevřenější a vnímavější.
U starších dětí už se dostáváme více k různým tanečním technikám. U nejstarších ročníků se můj vztah s nimi přirozeně posouvá. Stávám se spíš jejich parťačkou nebo kamarádkou. Až do dospělosti u mě zůstávají převážně dívky a náš vztah je oboustranně obohacující. Přinášejí mi spoustu podnětů. Mám velkou radost, když děti vydrží a člověk může sledovat jejich cestu. Nejsou potom jen tanečnicemi. Snažím se rozvíjet i jejich vztah k výtvarnému umění, literatuře a kultuře obecně. A když z nich postupně vyrůstají vzdělané, vnímavé mladé ženy, je to pro mě velká radost.