S Plzní je také spojena vaše kariéra tanečnice – ať už jako členky souboru, či stálého hosta –, v minulosti jste pro tamní soubor vytvořila několik baletů. Jak na své dřívější spolupráce vzpomínáte?
Vlastně ani nevzpomínám, nemám pocit, že by se to přerušilo. Do Plzně jsem nastoupila hned po škole, dostala jsem mnoho krásných příležitostí. Ve spolupráci jsem pokračovala i poté, co jsem se rozhodla odejít na volnou nohu. A především jsem tam začala tvořit choreografie, zpočátku menší, pro operní soubor či muzikály…, a nakonec i své první celovečerní balety.
Které role či inscenace pro vás byly přelomové?
Co se týká rolí, pak určitě Dáma s kaméliemi, Lady Macbeth či Frederika v Malém panu Friedemannovi. Založili jsme zde nezávislé taneční sdružení Post Festum, které se věnovalo tvorbě i mimo divadlo. První celovečerní balet, který považuji skutečně za svůj, byla Maryša. Předtím jsem dělala ještě Trnkovu Zahradu, ale to režíroval pan Středa a libreto bylo již napsané. V Maryše jsem to měla celé ve svých rukou.
Kdo měl na vás jako na choreografku největší vliv?
Nelze popřít, že největší vliv na mě jako na tanečnici měl Libor Vaculík. Jako choreografka jsem pak z toho měla trochu mindrák, neboť jsem se nedokázala zbavit jeho pohybů – svalová paměť je něco šíleného! Sama se sebou jsem musela absolvovat několik workshopů, abych se toho zbavila a dokázala nalézt vlastní slovník. Co se týká mých vzorů, beru si inspiraci spíš z netanečních sfér – výtvarného umění, filmu, literatury.