„Moc chceš, málo získáš,“ říká Jiří Horák, který slaví šedesáté narozeniny. Výrazná osobnost naší taneční scény bilancuje svou kariéru, která vedla z ostravské konzervatoře přes slavnou „Vaganovku“ až po všechna tři česká Národní divadla. Pojmenovává úskalí dnešního baletního světa, od ztráty divadelního klidu přes problémy choreografické tvorby až po realitu nároků dnešních baletních souborů. Dnešní tanečníci jsou podle něj pod obrovským tlakem, scény chrlí jednu premiéru za druhou a na hluboké prožití role už nezbývá čas. Zažil zlatou éru českého baletu 80. a 90. let, oslňoval publikum snad ve všech rolích klasického repertoáru a dnes své zkušenosti předává nastupujícím generacím tanečníků a tanečnic. Jedno dusné červencové odpoledne jsme spolu v jeho bytě mluvili přes dvě hodiny. U skleničky brandy jsme kromě témat z rozhovoru možná trochu nostalgicky vzpomínali i na léta, kdy jsme se nescházeli coby redaktor a respondent, ale pedagog a student na sálech Taneční konzervatoře hlavního města Prahy.
Jiří Horák. Foto: zdroj osobní archiv JH.
Před deseti lety jste v rozhovoru s Andreou Helander Kramešovou při otázce, kde byste se chtěl vidět za deset let, vyslovil přání, aby vše zůstalo při starém a aby vám zdraví sloužilo. Podařilo se?
Čím víc člověk stárne, tím čas běží rychleji, přestává se proto honit za sny, zpohodlní a čeká, co život přinese. Je ale rád, že stárne úspěšně a v klidu. Ačkoli jsem prožil i nepříjemné věci a přišly zdravotní problémy.
Tělo chátrá a člověk zvyklý se prezentovat ve špičkové formě to prožívá. Mám ale příležitosti se realizovat choreograficky, jezdím s taneční komisí Cen Thálie. Baví mě sledovat dění na pražských i mimopražských scénách.
