Barbora Kohoutková: „Jako baletní mistryně jsem i trochu psycholožka.“

Barbora Kohoutková. Foto: archiv.

Autor: Marie Niček

Jak došlo k nabídce stát se mistryní Baletu Národního divadla?
V Baletu ND mám externí smlouvu už od roku 2009, od minulého roku jsem ale začala vést častěji tréninky a Filip Barankiewicz měl zájem rozšířit spolupráci. Tak jsme se na konci roku 2020 dohodli, že bych vedla i zkoušky.

Jaká je nyní v divadle atmosféra, když se stále nemůže hrát naživo?
Zvláštní. I když se nehraje, paradoxně se zkouší víc. Pro tanečníky je nejhorší, když nemají co dělat, takže zkoušky běží dál. Někdy ale atmosféra zhoustne. Chybí představení a diváci. Je těžké udržet si motivaci. Pracovní proces byl vždy završený představením, to byla odměna. Nyní se nazkoušela spousta premiér, které se ovšem neodehrály, a tak natáčíme alespoň pro televizi. Odvysílal se komponovaný večer Phoenix a teď jsme natočili Spící krasavici.

Když trénujete tanečníky, cítíte nostalgii, že jste kdysi také stála na jevišti?
Necítím, toto období už mám za sebou. Samozřejmě ale vyplouvá hodně vzpomínek. Obzvlášť nyní u Spící krasavice, ta mě provázela celou kariéru. Tančila jsem různé verze v různých divadlech.

Jakou baletní mistryní byste chtěla být?
Není to jednoduchá pozice. Za svou kariéru jsem cestovala po celém světě, měla štěstí pracovat s úžasnými osobnostmi z tanečního světa a nasbírala jsem hodně zkušeností. Předat je ostatním je ale něco úplně jiného. Záleží na tanečníkovi, co si z nich vezme, zodpovědnost už je jen na něm a vy nad tím nemáte kontrolu.

Jako tanečnice máte s baletními mistry bohaté zkušenosti. Je něco, co byste chtěla dělat jinak, než s čím jste se sama setkala?
Zažila jsem i extrémní situace. Když se setkáte s výjimečnou tvůrčí osobností, často si to vybere daň jinde. Můžou to být cholerici, kteří nedokážou kontrolovat emoce nebo potřebují dokazovat svoji moc a autoritu. Ne vždy jsem se setkala s podporujícím přístupem, to bych chtěla dělat jinak. I když jsem možná přísná, tak chci, aby zkoušky probíhaly na pozitivní vlně. Být tanečníkem je ohromně náročná profese. Nevybrali si ji kvůli penězům, ale protože ji milují, věří v ni, a to se snažím mít na paměti. A když to třeba někdy nejde, nechci je ponižovat a dostávat z nich to nejlepší tím, že je nejprve dostanu na úplné dno. Tím jsem si prošla a ničilo mě to. Byla jsem pak akorát ve stresu a podepsalo se to i na výkonu. Touto cestou jako baletní mistryně jít nechci.

S tanečníky to ale také nemusí být vždy jednoduché, ne? Jsou citliví, mají svá ega…
V této pozici musíte být tak trochu psycholog, na každého funguje něco jiného. Někomu svědčí tvrdší ruka, někdo potřebuje více podpory. Není vždy jednoduché to rozklíčovat. Tanečníci někdy schovávají svoji nejistotu za extrémní sebevědomí. Na první pohled by člověk řekl, jaký je to suverén, a přitom je to převlečený strach. 

Věnujete se metodám Gyrotonic a Gyrokinesis. Uplatňujete je i v pozici baletní mistryně?
Určitě, nejde je nevyužívat. Gyro mě naučilo poznat moje tělo a rozumět pohybu, tudíž lépe vidím i chyby u druhých. Málo se mluví o zcela základních principech pohybu, které platí pro všechny, ať už jde o sport, nebo o tanec. Tělo funguje na základě určitých vzorců, a když jim porozumíte, můžete tanečníkům pomáhat v technice. Klasická taneční technika je jedna z nejdokonalejších forem pohybu, je založená na základech – koordinaci, práci s těžištěm, propojením dechu s pohybem. Metodika, tak jak se učí u nás na školách, se tímto nezabývá. Nesleduje nové trendy a poznatky o lidském těle. Metoda Vaganovové je podle mě stále funkční, ale musí se učit jinak, ne jako před padesáti lety. Vše se vyvíjí.

Jaký mají tanečníci přístup ke svému tělu? Znají tyto základní principy?
Málo. Je velký rozdíl mezi českými a zahraničními tanečníky. Ti, kteří přijíždějí z ciziny, a těch je v Národním divadle momentálně většina, mají jiný přístup k pohybu. Je to vidět na tom, jak se starají o své tělo nebo jak dokážou pracovat s připomínkami. Mají silnější základy. Ty našim tanečníkům chybějí. Samozřejmě to není jejich chyba, ale chyba systému. Když už jsou ale na profesionální úrovni v souboru, je těžké opravovat základy a měnit celý přístup.

Na co by se tedy v tanečním vzdělání měl klást větší důraz?
Na mechaniku pohybu. Úplně od začátku žákům vysvětlit, jak funguje tělo, jak pracují svaly, překládat jim to do pocitů, co by při pohybu měli cítit. Soukromě učím i děti a všímám si, že tyto základy nemají.

Když jsem s vámi dělala rozhovor před dvěma lety, byla jste jedinou instruktorkou, která se Gyrotonic a Gyrokinesis v Česku věnovala. Došlo od té doby k nějakým změnám?
Na to, jakým tempem se tyto techniky vyvíjejí ve světě, to u nás jde neskutečně pomalu. Další instruktorkou je Aya Watanabe z Baletu ND. Začala jsem teď spolupracovat s Českým hokejovým svazem a tam se dověděla, že se Gyru věnuje ještě jedna choreografka působící v Jihlavě.

Na čem pracujete s hokejisty?
Jsem u dorostu jako pohybový kouč. Snažím se jim trochu upravit výukový plán. Hokejisté v posledních letech nepřivážejí ze zápasů uspokojivé výsledky, zaostávají za světem. Jinde jsou hráči rychlejší, pružnější, tak se snaží najít řešení. Ve světě je zcela běžné, že jakémukoli vrcholovému sportu se věnujete, děláte k tomu ještě i kompenzační cvičení. Sport tělo zatěžuje jednostranně a pak se vytvářejí dysbalance.

Co je učíte?
Paradoxně to v hokeji funguje podobně jako v baletu. Také v něm potřebujete pružnost a rychlost. Jejich dosavadní výukový plán je založený na silovém tréninku. Čím víc ale půjdou na sílu, tím budou pomalejší. Musejí rozvíjet koordinaci a pracovat s těžištěm a vnitřním stabilizačním systémem. Společně se snažíme, aby k výkonu docházelo s minimálním zatížením pro tělo. Hokejisté například vůbec nepracují s chodidly. Zavřou je do brusle, jako tanečníci do špiček. Pokud ale neznají rozložení váhy chodidla, ztrácejí kontakt s celým tělem. Provádíme proto cviky, aby byla chodidla pružnější a citlivější. Je to důležité pro stabilitu těla. Když nezapojí chodidlo, přijdou o vnitřní oporu a neudrží se v rovnováze. Nebo se učíme, jak vyrovnávat náraz.

Zmínila jste, že rozvoj těchto technik je v Česku mnohem pomalejší než ve světě. Čím si to vysvětlujete?
Je to naší českou povahou. Pro Čechy je těžké přijmout něco nového a není jednoduché je přesvědčit, že by bylo třeba něco změnit. Zarytě se drží zažitých starých struktur a systémů. Vidím to v baletu, a teď i u hokejistů. V zahraničí jsou lidé mnohem otevřenější. Nebojí se experimentovat, rádi se učí a přejímají informace od expertů.

Mění se náš přístup k tělu?
Mění, ale velice pomalu. Ve světě jsou lidé zvyklí starat se o něj. Je pro ně přirozené sportovat nebo si zajít na masáž. Chtěla jsem tu založit holistické centrum, kde by se klientovi dostalo komplexního přístupu k jeho tělu. Tým odborníků by mu vytvořil plán na míru z hlediska pohybu, výživy, terapie... Problém nikdy není pouze fyzický, nebo psychický. Vše je propojené. Lidé tady ale na něco takového nebyli připravení. I ve své praxi jsem se setkala s klienty, kteří měli velké bolesti, mysleli si, že bude stačit přijít ke mně jednou a vše se vyřeší. Nedokázali pochopit, že to bude trvat měsíce nebo třeba i rok a že nestačí cvičit jen se mnou, ale musí cvičit i sami doma.   

Dnes je velmi v módě jóga, všemožné kurzy seberozvoje a psychoterapie už také není tabu, tak jsem doufala, že se situace mění k lepšímu…  
Problém je, že Češi nejdou po kvalitě, a často ji ani nepoznají. Stává se, že si pořídí nejmódnější jógamatku, ne ale nejkvalitnější služby. Kloužeme hodně po povrchu a nejdeme tolik do hloubky.

Hodně lidí má sedavé zaměstnání a v době koronavirové krize, kdy navíc často pracujeme z domova, pohyb z našeho života mizí. Co byste poradila, abychom tělu neubližovali, i když velkou část dne strávíme za počítačem?
Zrovna Gyrokinesis je metoda, která se cvičí na židli. Vymyslel ji Juliu Horvath, když trpěl velkými bolestmi. Sedět dokáže každý a tělo je vsedě nejméně zatížené. Není ale přizpůsobené tomu, abychom setrvali dlouhou dobu v jedné pozici. Stačí si ale zadýchat do břicha, zakroužit tělem, sevřít a uvolnit svaly, a už se pohybujete. V Gyru jde o pohyby do sedmi směrů. Rozproudíte jimi cirkulaci, a tak nedochází k degenerativním procesům, jako když se nehýbete. Jde o docela jednoduché věci. Nemusíte tělo vysilovat a poškozovat ho. Stačí jen rozumět základním principům.

Barbora Kohoutková (1978)

Narodila se v Praze. Její taneční kariéra začala v přípravce Národního divadla, kam se dostala ve svých čtyřech letech po konkurzu. V deseti letech začala studovat na Taneční konzervatoři Praha a během studia získala mnohá ocenění na mezinárodních baletních soutěžích jako např. Grand Prix na mezinárodní soutěži v Paříži, Zlatou medaili a Grand Prix na mezinárodní baletní soutěži v Helsinkách, Grand Prix na soutěži v New Yorku a další. V sedmnácti letech získala angažmá jako první sólistka baletu ve Finském národním baletu, kde působila šest let. Ztvárnila mnoho rolí klasického i neoklasického repertoáru, např. Auroru v Šípkové Růžence, Odettu-Odilii v Labutím jezeře, Popelku, Giselle, Modrou Balerinu v Ballet Pathétique. Tančila na mnoha světových scénách a hostovala např. se soubory milánské La Scaly nebo na Světovém baletním festivalu v Tokiu. V roce 2002 získala roční angažmá v Bayerisches Staatsballett, pak následovalo roční působení v Boston Ballet a čtyřleté angažmá v Hamburg Ballett, kde působila do roku 2008. V roce 2008 se stala certifikovanou instruktorkou GYROTONIC® a GYROKINESIS®. V Praze založila studio Art of Movement, kde tyto metody vyučuje. Mimoto působí též jako pedagog klasického tance ve školách a souborech, jako je Finský národní balet, Národní divadlo v Praze, The Royal Ballet School v Londýně nebo Beijing Dance Academy. Od konce roku 2020 je baletní mistryní Baletu Národního divadla.

Zdroj: http://artofmovement.cz/index.php/barbora-kohoutkova/