Zkouška Svěcení jara - Bronwen Curry. Foto: Martin Divíšek
Právě jste skončila zkoušku Svěcení jara se souborem Baletu Národního divadla. Jak se vám s nimi pracovalo?
Tanečníci pracují velmi tvrdě. Nezkouším zde poprvé. Před patnácti lety jsem tady inscenovala dílo Glena Tetleyho Sphinx. Vlastimil Harapes v něm totiž sám předtím v Düsseldorfu tančil a tam jsme se spolu sešli. Proto mě pak pozval k jeho nastudování do Prahy. Jedná se o choreografii pro tři tanečníky.
Pamatuji si Dariu Klimentovou, která tehdy ve Sphinx hostovala. Byla úžasná.
Ano, byla skutečně báječná. Znala jsem ji jako sólistku English National Ballet, kde jsem tehdy působila jako choreoložka. Tančila roli Sfingy nejprve v Londýně a pak také v Praze. Ale nyní pracuji na jiném titulu, se zcela jiným souborem, s novou generací tanečníků.
Batkhurel Bold, sólista Pacific Northwest Ballet, o tomto pojetí Svěcení jara řekl: „Je to nejtěžší věc, co jsem kdy tančil. Myslím, že omdlím.“ A Glen Tetley, který ho v roce 2002 zde zkoušel, mu odpověděl: „Ale to samé mi řekl Baryšnikov!“ Jaká je vaše zkušenost a názor na tuto choreografii?
Všechny Tetleyho balety jsou těžké. Jsou velmi fyzicky náročné. Ale když do nich jednou proniknete, zatančíte jeden z nich, pak ty další jsou oukej.
A v čem jsou tak náročné?
V absolutním propojení s hudbou, pohyb s ní musí souznít, skrze něj ji vnímáte ještě intenzivněji. A také Tetleyho frázování pohybu je zajímavé, velmi promyšlené. Obsahuje hodně zlomových okamžiků. Když Baryšnikov tančil sólo ve Svěcení jara v roce 1974 v American Ballet Theatre, byla jsem u toho, protože jsem tehdy balet zapisovala. Viděla jsem, jak se vypořádává s některými obzvláště těžkými místy, byl absolutně vyčerpaný. Svěcení jara jsem nastudovala také například v milánské La Scale, rovněž s vynikajícími sólisty. Tady Praze jsou také velmi dobří.
Svěcení jara je signifikantní choreografie počátku moderního tance…
Ano. Jeho premiéra v roce 1913 Paříži vyvolala obrovský skandál. Bylo to velké drama, diváci balet vypískali.
Choreografie Nižinského vyvolala tehdy umělecké zemětřesení…
Diváky zaskočila Stravinského hudba, odcházeli velmi rozhořčení.
Ovlivnila nějakým způsobem tato verze Glena Tetleyho?
Ne. Jeho Svěcení jara je zcela jiné. V Nižinského verzi je obětí žena, u Tetleyho je to mladý muž. Jeho balet je o životě, smrti, vzepření se a oběti. Má jiné libreto. Jde o Tetleyho vlastní vizi.
Vystudovala jste The Legat School v Sussexu, prošla jste tréninky ruské baletní školy. Jaké rozdíly vnímáte mezi ruskou a anglickou školou?
V tomto ohledu nejsem odborník. Nikdy jsem se nezabývala výukou tance. Důvod, proč jsem šla do ruské školy v Sussexu, byl prozaický. V padesátých letech to byla jediná škola v Anglii, která poskytovala studentům ubytování. English Royal Ballet měl pouze denní školu. Moji rodiče se však nemohli do Londýna přestěhovat, proto vybrali The Legat School. Jsem moc ráda, že jsem ji mohla navštěvovat. Tréninky byly velmi kvalitní. Myslím, že ruská škola je rytmicky zajímavější, má více druhů épaulements, anglická škola je tak trochu suchá (směje se)… Ale samozřejmě, že Royal Ballet School měla a má vynikající tanečníky a baleríny.
Vystudovala jste také choreologii a stala jste se první britskou choreoložkou. V té době nebylo zvykem zapisovat tanec.
Studovala jsem Beneshovu notaci. K ní mě přivedl Peter Darrell, tehdejší ředitel Western Theatre Ballet. V té době neexistovalo video a Darrell potřeboval uchovat jeden ze svých baletů, a tak mě upozornil na možnost studia taneční notace. Když pak dostal nabídku z Glasgow, kde měl k dispozici divadlo a peníze na soubor, založil Scottish Ballet a já jsem s ním z Londýna odešla. Asi od roku 1963 až do roku 1966 jsem u něho tančila a zároveň studovala notaci.
Notace přesně registruje kroky, pozice a pohyby paží. Lze ale zaznamenat emoce, prožitky, spojené v daný moment s tancem?
Do záznamu vkládáte i dynamiku, akcenty. A ty si lze představit a uvědomit skrze dech. Emoce zachytit nelze. Ale jak Tetley říkal: „Emoce přichází samy skrze pohyb.“ Jiné to je ve slavných klasických baletech, kdy každá primabalerína zná příběh, ví, jak může roli interpretovat. Když studuji Tetleyho balety, nechávám tanečníkům prostor, aby mohli při zadání pohybu vycházet sami ze sebe – každý jsme jiný, zvláště tanečníci jsou velmi citliví. Jde přeci o umění, ne o robotickou práci.
Vy jste pracovala také s Rudolfem Nurejevem. Zapsala jste řadu jeho baletů včetně Romea a Julie, Raymondy. Musela to být zajímavá práce.
Pracovala jsem s ním deset let. Někteří ho považovali za komplikovaného člověka, ale mně se s ním pracovalo dobře. Nurejev byl velkým vyznavačem notace. Nastudovala jsem jeho verzi Spící krasavice uvedené při velkém zahajovacím představení London Festival Ballet. Nejdříve ji inscenoval v Torontu pro National Ballet a pak mě požádal o pomoc, když ji přenášel mimo Kanadu. A tak jsme začali spolupracovat. Jeho Romea a Julii jsem inscenovala v Austrálii i Americe. Pravidelně jsme se s Nurejevem vídali od roku 1973 až do 1983, kdy odešel do Pařížské opery. Někteří ho i nenáviděli, to je úděl slavných…
A kolik času jste strávila například nad zápisem jednoho Nurejevova baletu?
Když jsem zapisovala některé jeho balety, měla jsem k dispozici jen tmavé filmové záznamy a musela jsem je milimetr po milimetru projíždět a zapisovat. Není totiž možné vše registrovat po jednom zhlédnutí. S každým dalším baletem jsem pak nabírala zkušenosti. Vzpomínám, když jsem zapisovala Glenovy choreografie z 60. let, kdy působil v Amsterdamu a filmy byly ve velmi špatném stavu… To bylo velmi těžké, ale poradila jsem si s tím.
Jak postupujete při nastudování určitého baletu?
Nejsem zvyklá používat video. Mám knihu se svými zápisy, k nim se během repetic v případě nutnosti vracím a používám je při zkouškách. Stejně jako teď, když mě Filip Barankiewicz požádal o inscenování Tetleyho Svěcení jara pro Balet Národního divadla. Nastudování baletu je vždy dlouhodobý, tvůrčí proces, nejde o sterilní záležitost.
Když studujete Tetleyho balet v zahraničí, nyní konkrétně v Praze, můžete mluvit do obsazení?
Ano, mohu, jsem umělecká ředitelka Glen Tetley Legacy. Do hlavní role jsem vybrala Ondřeje Vinkláta, Youn Sik Kima. Nikolu Márovou s Michalem Štípou pak pro sólový part.
Pracovala jste s Glenem Tetleym velmi dlouhou dobu. Jistě jste ho poznala nejen jako choreografa, ale také jako člověka. Během zkoušek na sále se projevují emoce. Jaký Tetley byl?
Protože jsme byli každý jiná generace, nemohu říci, že bych ho znala důvěrně. Když jsem repetovala jeho díla, upřednostňovala jsem, abych začínala zkoušet sama. S Tetleym jsem spolupracovala intenzivně dvacet let. A čím déle jsem jeho balety zkoušela, tím později na zkoušky přicházel. Nakonec chodil deset dní před premiérou, kdy mluvil do finálního nastudování. A asi jako každý choreograf byl na zkouškách někdy trochu podivínský. Na každém můžete najít něco, co se dá kritizovat. Glen si jinak velmi rád povídal po telefonu – to miloval.
Jak dlouho vydržel volat?
Hodně dlouho. Probírali jsme jeho připomínky a názory na finální nastudování baletů. Chodili jsme také na společné večeře a velmi dobře vycházel s mým manželem Francem Benettim.
Byl příjemný člověk?
Ano, byl. Řekla bych, že lépe vycházel s muži než se ženami.
Váš život je spojen s tancem. Umíte si představit, že byste si zvolila jinou profesi, která by vás stejně naplňovala?
Od svých tří let jsem věděla, že chci tančit. Teď už je pro mě příliš pozdě o tom přemýšlet. Kdybych měla žít jiný život, tak bych možná chtěla být archeoložkou, v žádném případě žádná kancelář nebo byznys. Balet miluji od malička a nikdy bych svůj názor neměnila.
Když jsem skončila jako tanečnice, začala má druhá kariéra a já se stále věnuji taneční notaci, repeticím Tetleyho baletů. Ve středním věku jsem začínala jako zamlada. A to mě naplnilo – získala jsem novou energii a pracovala s choreografy velkých jmen. Zápisu baletů se věnuji od 60. let, to je dlouhá doba. Zapsala jsem jich více jak padesát. Mé zápisy klasických titulů dosud používá Scottish Ballet. O notaci svých baletů mě požádal i Antony Tudor, ale jsem ráda, že jsem si vybrala Tetleyho. Jeho díla déle přežívají a jsou stále uváděna. Glen totiž nikdy v ničem nepodléhal módním trendům.
Bronwen Curry je britská tanečnice, choreoložka, repetitorka. Vystudovala The Legat School. Poté působila ve Western Theatre Ballet a The Scottish Ballet. V 60. letech absolvovala studium Beneshovy notace. Od roku 1966 se tak věnuje zápisu baletních děl, spolupracovala s řadou významných světových choreografů (Johnem Neumeierem, Rudolfem Nurejevem, Glenem Tetleym atd). Od roku 1990 se zabývá výhradně nastudováním choreografií Glena Tetleyho, které také zapsala v Beneshově notaci. Bronwen Curry je uměleckou ředitelkou Glen Tetley Legacy. V současné době žije v Itálii.
Aleanora
Dobrý den, musím s Vámi naprosto souhlasit a děkuji za Váš článek. Velmi mne potěšil a nadchl! Na věc se dívám zcela…Zlatá Praha – Smutný obraz českého tance