Performerku a tanečnici Cécile Da Costa jsme zastihli těsně před premiérou jejího sólového představení Vypravěč, které má v režii Petra Boháče (Spitfire Company) premiéru 29. a 30. března 2016 v Paláci Akropolis. Podělila se s námi o několik myšlenek o svém novém projektu a rozpoložení, ve kterém se nyní nachází.
Jste hlavní aktérkou, vlastně vypravěčkou sólového projektu Vypravěč. Kolik ze svého skutečného já vkládáte do tohoto představení? Je obtížné o sobě odhalit některé osobní věci? Kde je hranice toho, co sdílíte s publikem, a toho, co zůstává uzavřeno?Když vystupuji, snažím se být pouze sama sebou, co nejblíže ke svým emocím a pocitům v okamžiku, přímo při akci. Příběh, který vyprávím, je spojen s intimními a obtížnými situacemi mého života, ale je spíše uveden jako odraz a zrcadlení příběhů jiných žen. Snažím se vytvořit most mezi tím, co je osobní a co je univerzální.
My – hudebníci, režisér a já – používáme skladby a zvuky, tělo, hudbu a scénografii tak, abychom co nejvíce hlasy mohli vyprávět příběh takovým způsobem, že se diváci musejí přiblížit, aby mu naslouchali. Zároveň se domnívám, že dobrý vypravěč vždy udržuje část tajemství, část ticha.
Někdy příběh říkám, někdy jen naznačuji a někdy mlčím. Je důležité, aby divák byl aktivní a hledal prostor pro svůj vlastní příběh či představivost. Takže hranice toho, co sdílím, a toho, co si držím v sobě, je propojena s prostorem, který dávám sama sobě, a prostorem, který dávám publiku.
Mohu sdílet s publikem to, co mohu sama pochopit. Nepoužívám však jeviště pro psychoterapii, i když to funguje i takhle. Jak tedy práce na tomto představení ovlivňuje váš každodenní život a také vaši psychologickou a emocionální stránku?
Funguje to jako proces očištění. Také se ukazuje, jak moc jsem vázaná na některé své vzpomínky a emoce, které jsou s nimi spojeny. Nechat je jít není vždy snadné. Ale pak se podívám do zrcadla (stejně jako při představení) a mohu říci: „Ano, to jsem já.“ Proč nebo kdy jste se rozhodla otevřít a říct svůj příběh? Byla kniha Kouzelný kámen (The Patience Stone) afghánského spisovatele žijícího v Paříži Atiqa Rahimiho tím hlavním podnětem?
Zpočátku jsem chtěla vytvořit sólo, nijak zvlášť proto, abych mluvila o sobě, ale proto, že pro mě představovalo výzvu. Jaké by to bylo pracovat samostatně a být sama na jevišti?
Pak jsem si přečetla knihu, a to byl impulz, který mě nakopl a donutil mě o tom promluvit s Petrem Boháčem.
Spolupracujete s dvěma živými hudebníky na jevišti – jak důležití jsou pro vaše vystoupení a jak je ovlivňují?Hudebníci jsou moji silní partneři. Podporují sílu a smysl příběhu a zároveň jsou mojí oporou, když mám pocit, že už nemohu. V tomto představení jde hudba se mnou, a ne proti mně.
Tento sólový projekt jistě klade velkou emocionální a fyzickou zátěž na vás a vaše tělo i hlas. Jak se udržujete v kondici? Jak relaxujete?Je to stejné jako s mými ostatními představeními. Čím více do něj dávám, tím víc se mi vrací. Čím více jsem schopna se otevřít a sdílet s publikem, tím více mi vrátí zpět. Pro tuto chvíli, protože se jedná o projekt ve stadiu zrození, je pro mě těžké se v něm uvolnit. Ale Petr mi neustále opakuje, abych dýchala a používala svůj hlas k zabránění napětí, které není nutné. Ale musím říci, že těsně před premiérou tedy nejsem uvolněná vůbec.
Hana Polanská
Skvělá knížky Viktora Čecha a výborná recenze Zuzany Žabkové. Moc díky oběma a taky TA za zveveřejnění.Choreografický moment – Viac ako moment pre choreografiu