Toto dílo získalo značný ohlas v zahraničí. Jakým způsobem se vám to podařilo a co vám to přineslo?
Ano, byli jsme vybráni mezi 20 Priority Companies mezinárodní sítě současného tance Aerowaves. Do té sítě se člověk musí přihlásit, poslat nahrávku představení. V dubnu pojedeme na festival do švédského Umeå, kde se představí všechny vybrané skupiny. Tam budou zahraniční promotéři a pak se uvidí. Už jen to, že tam jedeme, je důležité, beru to tak, že se o nás ví, a i kdyby z toho do budoucna nic nebylo, člověk pomalu získává důležité kontakty. Také jsme na základě Aerowaves dostali rezidenci v Itálii, kde spolu budeme týden pracovat na tomto představení, buď ho ještě dál rozpracujeme, anebo třeba najdeme i něco jiného. Neřekli jsme si přímo, že vytvoříme nějaký další projekt, spíš budeme společně hledat – a možná z toho něco vzejde.
Česká taneční platforma: Několik otázek pro Terezu Ondrovou o představení Boys who like to play with dolls
Představení Boys who like to play with dolls je tvé společné dílo se slovenským choreografem a tanečníkem Peterem Šavelem. Jak vaše spolupráce vznikla?
Ona to byla vlastně tak trochu náhoda. S nápadem přišla Karolína Hejnová (produkční VerTeDance a tanečnice skupiny ME-SA, pozn. red.). S Peterem jsme se potkali při choreografii Much more than nothing a Karolíně přišlo, že jsme si s Peterem něčím hodně podobní, a tak nám navrhla, abychom spolu zkusili něco udělat. Nejdřív jsme začali přemýšlet, co máme společného: přišlo mi, že Peter má v sobě hodně energii ženskou a já zase někdy víc mužskou, občas si mě dokonce lidé pletou s chlapem. Pak se to téma začalo posouvat dál, ale prvotně to vychází především z nás dvou. Mám pocit, že si hodně rozumíme i fyzicky, což pro mne bylo na začátku fascinující. I když jsem Petera předtím moc neznala, fungovala tam nějaká chemie, pracovalo se nám spolu opravdu jednoduše, nemuseli jsme se vůbec nějak trápit. V tom představení jsme se snažili mimo jiné poukázat na to, že když se člověk narodí jako holka nebo kluk, tak je předem diktované, jak by se měl chovat, role jsou předem určeny. A kdyby se proti tomu člověk postavil, tak bude pořád v té společnosti vnímán jako „ten divný“, protože nezapadá do těch vymezených škatulek. Peter je takový hodně analytický typ, takže si na tohle téma přečetl hodně studií, jak se dělají pokusy, jak dětem jsou – nebo nejsou – odmalička podsouvány různé věci, že když se to nechá být, tak si přirozeně vyberou něco úplně jiného. Ale, bohužel, už je to tak zakořeněné, že už je to jasně dané a nalinkované. Tohle mi vždycky trochu vadilo, prostě jsi člověk, bytost a je jedno, jestli vypadáš víc takhle nebo takhle, přijde mi, že to lidé příliš řeší.