Česká taneční platforma: Rozhovor s Martinou Hajdyla Lacovou

Česká taneční platforma: Rozhovor s Martinou Hajdyla Lacovou

Česká taneční platforma: Rozhovor s Martinou Hajdyla Lacovou

Tanečnice, pedagožka tance a začínající choreografka Martina Hajdyla Lacová je autorkou sólové choreografie SoloS/Part III., která byla uvedena ve složeném večeru nezávislé taneční skupiny ME-SA. Její číslo bylo vybráno porotou České taneční platformy, aby prezentovalo český současný tanec vrámci tohoto významného tanečního festivalu, na který se sjednou hosté z celé Evropy. SoloS/Part III., choreografie která byla vybrána na Českou taneční platformu, je tvojí první samostatnou prací, nebo jsi již něco dříve tvořila?
Ano. I když zkoušela jsem choreografovat již na škole. Na konzervatoři jsme dělali studentské choreografie, nic velkého, a vždy jsme pracovali v týmu. Nebyla jsem tedy úplně v roli choreografky. Potom poprvé, co jsem zkoušela skutečně choreografovat, tak to bylo na studijním pobytu v Belgii. Zvolila jsem si tam totiž předmět základy choreografie. Pedagog nám zadal, kolik lidí můžeme k choreografii použít, a jinak jsme si mohli dělat, co jsme chtěli. Takže místo toho, abych se teoreticky  dozvěděla, jak k choreografické tvorbě přistupovat, byla jsem hozená přímo do vody. Vybrala jsem si tedy pět studentů z nižšího ročníku a vytvořili jsme asi šestiminutové dílo, jehož tématem byl člověk a jeho historie, kterou si s sebou nosí, a také motiv jednotlivce a skupiny.

Jak se ti tehdy s nimi pracovalo?
Dobře. Tanečníci byli mladí a nadšení, každý z nich velmi osobitý. Hodně jsem brala z nich, z toho jací byli a co uměli. Nedávala jsem jim svůj materiál, spíš se je snažila motivovat skrz různá cvičení a zadání k tomu, aby vytvářeli pohybový materiál sami. Ten jsme potom dál rozvíjeli, modifikovali, hráli si s ním. Konečné představení jsem koncipovala do dvou odlišných částí – první byla pohybově čistá a geometrická, druhá minimalističtější, víc koncentrovaná na individualitu tanečníka.

A jakým způsobem vznikalo tvé sólo? Měla jsi zprvu dané i téma, či to začalo vznikat hlavně na bázi spolupráce s hudebníkem?
Konkrétní téma jsem neměla. V létě jsme se poprvé sešli s Ivem (Sedláčkem, hudebníkem spolupracujícím na díle, pozn.red.) na dva týdny, abychom na choreografii mohli intenzivně pracovat. Hned na začátku jsem řekla, že nemám téma, že chci nejprve zjistit, co všechno jde či nejde. Společně jsme improvizovali, bavili se o tom a na základě spontánních, nečekaných situací se nám začal rodit základní materiál k choreografii našeho představení.
V té chvíli jsem taky četla knihu Tomáše Halíka Stromu zbývá naděje, z níž také v představení cituji. Tato kniha mě zaujala a ovlivňovala při tvorbě. Nechtěla jsem se vrhat do velkých filozofických témat, které Tomáš Halík rozebírá, ale text z té knihy si cestu do představení našel nějak sám, vše se najednou začalo spojovat. Hráli jsme si a zkoušeli určité extrémnější polohy svého projevu, pracovali s bicími, které mě jako hudební nástroj fascinují. Snažili jsme se je víc vtáhnout do situací, posunout jejich významový rozměr.

Na režijní spolupráci představení se podílel i tvůj manžel Jiří Hajdyla. Kdy do tvůrčího procesu vstoupil a jakým způsobem?
Vstoupil do toho ve chvíli, kdy jsme měli vytvořený základní materiál. Přizvala jsem ho na zkoušku, aby řekl, co si o tom myslí. Dával nám konstruktivní připomínky, návrhy a nápady. Velmi nám pomohl v dramaturgii, jak z těch jednotlivých obrazů vytvořit celek. Kromě manžela nám v tom pomohla i Lucia Kašiarová, která byla přizvána jako pomocné oko všech tří sól.

Jaká byla choreografická práce, když jsi byla sama se sebou?
Těžká, hrozně těžká. Jen zorganizovat sama sebe a hudebníka, jít na sál, zkoušet... pořád jsem o tom musela přemýšlet, nedalo mi to pokoj a stále nedá :-).  Jako tvůrce jsi to ty, co děláš ta rozhodnutí a nekoncentruješ se jenom na sebe a svůj výkon, ale máš zodpovědnost za celé představení, takže ti to pořád běhá hlavou. To byla pro mě zcela nová zkušenost. Ale skvělé bylo, že jsem spolupracovala právě s Ivem, protože kdybych pracovala opravdu sama, tak si to nedovedu představit. Ivo, kromě toho že je hudebník, také studuje herectví na katedře alternativního divadla DAMU a je velmi tvořivý, nemá problém se k věcem vyjadřovat a přinášet svoje nápady.

Dá se tedy říci, že se na představení podílel velkou měrou. Vymýšlel například i nějaké dramatické akce?
My jsme se spíše inspirovali navzájem. Ptala jsem se ho, co ho zajímá na poli hudby, co ho momentálně baví a co by chtěl rozvíjet. Tak mi například ukázal dub step, hudební i taneční styl, který nás hodně inspiroval k vytvoření prvního dynamického obrazu představení - počítačové „hrdinky“ ovládané a manipulované člověkem. Potom jsme hledali způsob, jak využít bicí pro fyzickou akci, a objevovali další možnosti tohoto hudebního nástroje.

Chtěla bys pokračovat v choreografii v budoucnu?
Začala jsem nad tím uvažovat čím dál, tím víc. Chtěla bych dál pracovat, už nejen sama se sebou, ale také s dalšími tanečníky, případně herci. Lákalo by mě to zkusit, vrhnout se do toho. Ráda tvořím, ráda hledám, a když má člověk k dispozici kolektiv inspirativních lidí, může to být skvělá zkušenost. Nejtěžší ale je vždy přijít s nějakým zajímavým a inspirativním tématem, konceptem. Ale pro začátek bych asi nejraději dělala asistenturu choreografovi, necítím se být hotovou choreografkou…

Jaké jsou tvé další plány, v rámci skupiny ME-SA nebo jinak?
Plány skupiny ME-SA se poněkud zkomplikovaly tím, že jsme nedostaly žádnou finanční podporu na nový projekt, pouze na taneční workshopy v Altě. Přesto, pokud vše dopadne tak, jak má, chceme v červnu prezentovat projekt, který chceme vytvořit s tanečníky z Bruselu Petrom Šavelom a Stanom Dopákom (slovenští tanečníci, absolventi prestižní belgické taneční školy P.A.R.T.S., pozn.red.). Nakonec jsme spolupráci zúžili na deset dní takového výzkumu, který bude končit prezentací work in progress, toho, co vznikne za těch deset dní intenzivní práce. Je to tedy zmenšená varianta, s minimálními náklady. Kluci zde budou v pozici choreografů a plánujeme přizvat ještě další tanečnice.
Dále na Slovensku tančím v představení Jablko skupiny Elledanse, ve škole elledanse také občas učím, s Debris Company vystupuji ve dvou představeních Mono a Hexen. Kromě toho mě opět přizvala ke spolupráci na projektu švýcarská skupina Da Motus! ve Fribourku.
Snad také vyjde nový projekt s norskou choreografkou Karen Foss, ale zatím čeká na to, jak dopadnou granty. Právě jsem se vrátila z týdenní rezidence v Litvě, kde jsme právě s touto choreografkou, skladatelem Jørgenem Knudsem a s tanečníkem Danielem Račkem začali pracovat na zajímavém konceptu nového představení.

Život umělce na volné noze je tedy...
Těžký... I když, já si nemám moc na co stěžovat, jelikož loňský rok byl celkem vydařený, zejména díky zahraničním spolupracím. Bylo to takové plodné a profesně velmi zajímavé období. Na druhou stranu si nedokážu představit život na volné noze pouze v Čechách. Oproti zahraničí to tady mají tanečníci na volné noze daleko těžší. Každopádně je to vždy a všude riziko a to vás buď baví, nebo toho musíte nechat. Je to součást této práce, a je to taky o štěstí. Chvíli je to super a potom pár měsíců bída. Nahoru dolů. MARTINA HAJDYLA LACOVÁ (*1986 - Slovenská republika) Vystudovala konzervatoř J.L.Bellu v Banské Bystrici a HAMU v Praze, obor Pedagogika klasického tance. V roce 2008 byla na půlročním studijním pobytu v Hoger Instituut voor Dans v Antverpách, v rámci kterého spolupracovala s významnou belgickou choreografkou Ann van den Broek. Od roku 2006 spolupracuje s choreografkami Martou Polákovou a Mirkou Eliášovou. Je zakládající členkou nezávislé skupiny ME-SA (2008), která se mimo jiné prezentovala choreografií korejské autorky Ji-Eun Lee Objekty a zrnka na Fringe Festivalu v Edinburghu (UK). Od roku 2009 spolupracuje se slovenskou divadelní společností Debris, s norskou choreografkou Karen Foss a s českým souborem tanečního divadla NANOHACH. Účinkuje v inscenaci alternativního divadla elledanse Jablko choreografky Šárky Ondrišové (2009), v představení Transforma izraelské choreografky Mayi Lipsker (2010) a THINK FISH rakouské choreografky Helene Weinzierl (2010). Od února 2010 spolupracuje se švýcarskou skupinou DA MOTUS !. Jako pedagožka klasického a současného tance působí v taneční škole elledanse a L.A.B. v Bratislavě a spolupracuje s Pohybovým studiem H a Studiem ALTA v Praze. Foto z představení: Vojtěch Brtnický
Portrétní fotografie: Katarína Križanovičová

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: