Česká taneční platforma: Tři otázky pro Lucii Kašiarovou

Čím vás text Carla Gustava Junga zaujal natolik, že jste se rozhodla převést jeho myšlenky do tance? Jaké motivy můžeme v Imagu nalézt?
Text Carla Junga jsem si nevybrala sama. Do již rozběhnutého projektu mě oslovila Soňa Ferienčíková, která měla vybraný text i téma a hledala choreografa. Byla to pro mě výzva, nikdy před tím jsem na zakázku nepracovala. Po přečtení textu Animus a Anima mě zaujalo, jak moc to souvisí s principem umění jako takovým. Tento text v zásadě pojednává o tom, že každý z nás má v sobě druhou tvář, ke které více či méně promlouvá, která ho ovlivňuje a které hlas často nechceme slyšet, protože ve společnosti hrajeme jinou námi vybranou roli, která se neztotožňuje s postavou uvnitř nás. Je to jako sochař, který má velmi jasnou osobnost, ale v momentu, když naslouchá svému nitru, vytesá z chladného kamene krásnou sochu, plnou zcela jiného života. Je to, jako když se s někým milujete, děláte při tom hrozně moc směšných pohybů, které vůbec nereprezentují to, co zažíváte uvnitř. Imago je snahou o propojení světů vnějších projevů a vnitřních stavů, o provokaci svým vlastním obrazem, na který se tanečníci skrze sebe na sebe dívají. Já osobně mám nejradši závěrečných deset minut představení, které někoho mohou svojí pomalostí znervózňovat. Pro mě je to nádherné pozastavení času, jako by se celý svět smrskl do každého milimetru pohybu tanečníků, který postupně zkamení… a právě tam vstupuje zcela nový element. Život mimo divadlo.