Před pěti lety jsme spolu dělaly profilový rozhovor pro publikaci Český tanec v datech: Taneční kariéry – kontexty a příklady (vyd. Institut umění – Divadelní ústav, 2022). Tehdy vám bylo čtyřicet, teď o pět let víc. V jakém období se nyní potkáváme?
Setkáváme se po premiéře Ztracených pohybů. Šlo o projekt pro děti v Českých Budějovicích, které budou v roce 2028 Evropským hlavním městem kultury. Byl pro nás, tedy pro nezávislou uměleckou platformu Temporary Collective, hodně zajímavý a naplňující.
Čím ještě žije Temporary Collective, jehož základ tvoříte vy a režisérka Petra Tejnorová?
Když budeme mluvit o posledních pěti letech, stalo se toho hodně. Nejdřív probíhal covid, což ovlivnilo naši tvorbu. Museli jsme hledat způsoby, jak se adaptovat, jak pokračovat, což pro nás byla velká výzva, a to je něco, co člověka posouvá dál.
Staly se mezitím i dvě důležité osobní věci. Přály jsme si s Petrou miminko, chtěla jsem otěhotnět, ale v tu dobu jsem onemocněla se štítnou žlázou, což také zasáhlo do naší tvorby. Tehdy, v roce 2023, vznikla inscenace GEO pro divadlo PONEC, i když jsme vůbec nevěděli, jestli s ohledem na můj zdravotní stav premiéra proběhne v určeném termínu. A i když to bylo moje sólo, museli jsme ke zkouškám přizvat další tanečníky. Uvědomila jsem si, že nejsem nesmrtelná. Do té doby jsem se mohla opřít o své tělo a nikdy jsem neřešila, kde má hranice a limity. A najednou jsem viděla, že všechno může být jinak. GEO byl mezník, kdy jsme začali v týmu přemýšlet, jak pracovat udržitelně a práce se nám rozdělila na dva směry – na práci se zralou taneční generací a s tou nejmladší.