Martine, popiš nám v krátkosti svoje kořeny, jak ses dostal k tanci a co pro tebe hrálo největší roli?
Asi zásadní, jako u většiny Slováků, bylo Štúdio tanca. Potom samozřejmě ZUŠka, konzervatoř, a folklor. Ačkoli tehdy jsem folklor bytostně nesnášel. Připadalo mi, že už je dávno za zenitem. Vadila mi vyhraněná genderová struktura, striktní rozdělení na muže, ženy a jejich role. Nedokázal jsem se s tím vůbec ztotožnit. Až po letech, když jsem odešel do Prahy, jsem se k folkloru znovu vrátil, byť to bylo skrze hudbu. Následovalo ne úplně šťastné studium na konzervatoři v Košicích a radostnější studium na HAMU v Praze.
Po studiu na HAMU ses rychle dostal do profesionálního světa. Ale ještě předtím jsi odjel do Londýna, že?
Ano, konzervatoř jsem vlastně ani nedokončil, nenaplňovalo mě to. Když mi zbývalo půl roku do nástupu na HAMU, odjel jsem do Londýna. Živil jsem se v baru jako číšník a zároveň jsem chodil na Laban Trinity – na tříměsíční choreografický kurz – a taky jsem absolvoval nějaké kurzy v London Contemporary Dance School. To bylo výborné, veřejnosti přístupné otevřené hodiny, skvělá zkušenost.
Já jsem tě poprvé poznala na choreografickém workshopu s Jeanem-Christophem Paré. Zaujal jsi mě už tehdy svým konceptuálním přístupem. Kde se to v tobě vzalo?
Z výtvarného umění, celý život jsem maloval. Přemýšlel jsem o tom, že bych byl výtvarník, ale zároveň mi to přišlo nereálné. Od pěti let jsem se zcela ponořil do vizuálního vnímání světa. Nejspíš se to do mé tvorby později přelilo. Bavila mě tvorba pro galerie a konceptuální práce. Myslím, že tohle zaujetí ve mně bylo vždy – jen jsem netušil, že i tanec se může vydat tímto směrem. Díky pražskému zázemí, což znamená díky SESTě, jsem pochopil, že to tanec udělat může. A našel jsem se v tom.
Začal ses věnovat tématům jako maskulinita – třeba v inscenacích BOI a Soma. Jak ses k tomuto tématu dostal?
Maskulinita je moje dlouhodobé téma, stále se k němu vracím. Ostatně, PiNKBUS se genderem přímo zabývá – je to asi moje věčná otázka. Vychází to ze mě, z mých komplexů a bolístek – co je mužské tělo zač, jaké to je být mužem. Byl jsem ze svého těla dlouho frustrovaný a skrze tvorbu jsem si k němu hledal cestu.
Jedním z hlavních důvodů, proč jsme se spolu sešli, je výročí PiNKBUSu. Pojďme si chvíli povídat o něm. Ty jsi ho založil, je to tak? Co je to vlastně PiNKBUS?
Začali jsme s komponovaným večerem queer umění. Chtěli jsme propojit drag queens a queer umělce s dalšími současnými tvůrci, kteří se primárně jako queer nebo drag neprofilují, ale zajímá je klubová scéna. Proto v prvním PiNKBUSu vystupovali například Katarzia nebo Jakub Čermák. Neměla to být jen „hezká show“, ale prostor, kde se potkávají různé formy umění a kde se navzájem inspirují umělci i diváci.
Mé další představení Total Eclipse of the Heart tehdy pobouřilo přítomné publikum v Ponci a stalo se předobrazem PiNKBUSu. Bylo to v období po Somě a Faunovi – pořád jsem ještě dělal hezká představení, ale cítil jsem, že už v tom nemůžu dál pokračovat. Například Soma má už devadesát repríz, což je skvělé. A mám ji pořád rád. Ale byl jsem z toho vyčerpaný. Cítil jsem, že potřebuji něco jiného.
V Eclipse jsme zašli daleko za hranice běžné tvorby, a právě proto mě to začalo bavit. Byl to pro mě symbol propojení drag kultury, radikální tělesnosti a nahoty, tedy všeho, co mě zajímá. A poskládáním všech těchto prvků do jednoho večera vznikl PiNKBUS.
V té době jsem měl pocit, že pro podobné věci není nikde místo. Instituce nás s tím odmítaly. Cítil jsem potřebu vytvořit vlastní „bezpečný prostor“, kde mohou lidé experimentovat a vyjadřovat se bez obav z odsouzení. Nahota, drag a další žánry jsou pořád na hraně, lidé je často vnímají jako kontroverzní nebo šokující. A přitom to může být plnohodnotný umělecký výraz, jen tomu musíš dát šanci a čas.
PiNKBUS je queer způsob fungování, které se ale netýká pouze identity. Nezabýváte se jen tím, kdo jste, ale i tím, jak existujete. Zpochybňujete normy, přetváříte tělo, ohýbáte performativitu i sociální prostor.
S produkční celé platformy PiNKBUS Adrianou Spišákovou jsme viděli spoustu drag umělců v klubech, třeba ve Friends a podobně. Naším hlavním cíle se tak stalo dostat drag zpět do divadelního prostředí, odkud původně vzešel. Chtěli jsme ho vrátit zpět na jeviště se světly, sedícími diváky, s produkcí. Vytvořit prostor, kde se drag umělci mohou potkat se zpěváky, herci, tanečníky a navzájem se ovlivňovat. A i když tehdy drag spousta lidí odmítala, teď vidím, jak proniká do mainstreamové kultury, a to i do kamenných divadel. Často nám volají inscenátoři kvůli kostýmům nebo zkrátka hledají někoho z drag scény. Za těch pět let se mnohé změnilo.
Dnes, s nástupem fašistů, ultrapravicových stran a „totalitního liberalismu“, který mimo jiné znamená přesun umění zpět do rukou bohatých a odklon chápání umění jako veřejné služby, je situace vyhrocená. Rozpočty na kulturu se zejména v politicky postižených zemích radikálně krátí. Na Slovensku je to opravdu ostré. Co lze dělat, abychom si udrželi naději, že umění stále bude mít politicky subverzivní sílu?
Právě tady se ukazuje, že umění má dopad, protože jinak by se ho nikdo nesnažil potlačit. Pokud by umění nemělo vliv, nikoho by netrápilo. Škrty v kultuře se neobjevují napříč, ale ohrožena je hlavně podpora experimentálního umění, které nejde na ruku zájmům těch co se zrovna ocitli u moci. Proto je pro mne důležité, že jsme vytvořili PiNKBUS slovenský a žiadny iný, který je zaměřený na kritiku slovenské vlády. Při jeho vzniku jsme si kladli otázku: jaký smysl má umění v dnešní době, kromě přímočaré politizace? Většina našich diváků problémy, o kterých mluvíme, zná. Takže nejde o edukaci, ale spíš o naději. O to brát věci s humorem, obrátit je naruby. Abychom se nezbláznili, protože žijeme v nelehké době. Nedávno jsem přijel ze Slovenska. Sledovat veškeré dění na dálku je jiné, než tam být. Agresivita se rozlévá celou společností. Je cítit všude – ve vlaku, na nádraží, v obchodě. Člověk cítí i frustraci lidí. Ale jak říká politik Martin M. Šimečka, není čas na sebelítost. Lidé přežili i horší věci. Demokracie není samozřejmost. Mysleli jsme, že je, ale není. A teď je na nás ji znovu obnovit. Dřív bylo možné přemýšlet nad odchodem ze Slovenska. Ale dnes se musíme ptát: Kam? Všude vidíme nástup pravicového radikalismu – Německo, Rakousko, o dnešní Americe ani nemluvě. Už nejde utéct. Musíme s tím něco udělat.
Můžeš nám PiNKBUS slovenský a žiadny iný více přiblížit? Čím je specifický?
Určitě. Například ten letošní se celý točil kolem folkloru. Já ho moderoval jako velmi homofobní drag postava, taková směs Šimkovičové a Nory Mojsejové. Představení bylo parodií na slovenskou kulturní čistotu. Vystupoval tam můj partner z Balkánu, moje teta Jozefína Dlábiková zpívala, zněly gajdy, zazněl Like a Prayer v katolické stylizaci. Naším záměrem bylo rozbít ten známý mýtus, že „slovenská kultura je slovenská a žádná jiná“. Slovenská kultura je totiž ovlivněná romskou, židovskou, německou, maďarskou, českou, valašskou i balkánskou kulturou. A přesto se někteří snaží ji prezentovat jako monolit. My jsme chtěli ukázat, že to není pravda, a ještě to celé obrátit ve folklorním kabaretu.
Slovenský PiNKBUS je tematicky uzavřený, soudržný. Přišlo nám, že se v něm znovu objevila energie, se kterou vznikal. A to nás začalo hodně bavit.
Vnímáš, že se prostor pro umělecké experimentální projekty zmenšuje?
Ano, ale zároveň je tu něco zvláštního. V Polsku, kde často pracuju se Sztuka Nowa, se utvořila neuvěřitelně silná queer scéna, přestože země prošla tvrdým útlakem. Vrátil jsem se po dvou letech a scéna stále kvete. Někdy právě represe lidi stmelí. A jen čekám, kdy si mě vezme na mušku paní Šimkovičová. Ona už nechtěně zpropagovala tolik queer umělců, že ani netuší, komu všemu pomohla. Spousta lidí, které běžní Slováci vůbec neznali, se díky její pozornosti stali veřejně známými. A tím se povědomí o queer kultuře paradoxně šíří. Myslím, že právě teď je slovenská queer scéna nejživější, jaká kdy byla.
První PiNKBUS v Žilině na Kiosku viděl dav nadšených lidí. Teď jezdíme i do malých měst. Člověk má často pocit, že blízcí lidé jsou jen ve velkých městech, ale není to pravda. Jsou všude. A tam, kde se objevíme, v těch menších městech, je zájem o queer umění ještě silnější a přes všechny restrikce pořád roste. Uvidíme, kam to dojde – doufám, že to nedospěje do příliš tvrdých represí.
Divadlo ale bez financí dělat nejde, jak byste fungovali?
Komunita je v tomhle neuvěřitelně semknutá. Lidé se podporují tím, že chodí na akce, kupují vstupenky, sdílejí informace, pomáhají. Námi nabízené události se vyprodají během pár týdnů. A kromě toho jsme napojení i na zahraničí, máme i mezinárodní publikum. Většina PiNKBUSů se koná v angličtině. Pro spoustu cizinců žijících v Praze, ať už Španěly, Italy, kohokoli, není moc kulturních událostí, kterým by rozuměli. Takže PiNKBUS je i pro ně důležitý.
Vy jste dostali několik ocenění, že?
Ano, měli jsme takovou „vlnu ocenění“.
Čím si to vysvětluješ? Protože mě to docela překvapilo, tak radikální přístup, který do té doby nebyl u nás moc rozšířený, a se kterým mohla mít problém i ta liberálnější část společnosti.
Vůbec nevím. Pořád jsme z toho trochu v šoku. Měli jsme asi i dost štěstí, že nás nečekaně výrazně podpořila odborná kulturní veřejnost, třeba Vladimír Hulec, Martin Macháček, Marcela Magdová, kteří nás přirovnávali k Living Theatre z New Yorku. Také Adris Světlíková, Petr Pola a celý tým Malé inventury, kteří se za nás postavili tím, že nás pozvali a zařadili do programu festivalu, dokonce nám svěřili i hlavní vizuál, což považuji za velmi odvážné gesto.
S rostoucí popularitou drag a queer umění ale samozřejmě narůstá i téma pinkwashingu. Vidíme režiséry, kteří dnes dělají inscenace s queer estetikou, ale PiNKBUS se jim zdá směšný a nikdy by do něj nešli. A pak jsou tu režiséři a režisérky jako Alžbeta Vrzgula, která udělala v představení Já, Johana radikální kroky a zapojila neherce, nečesky mluvící herce, drag queens a další. Dát herce do dragu je jednoduché, ale když někoho oblečete do dragu, neznamená to, že se z něj stane drag queen. Výborný byl přístup Šimona Holého a Honzíka Ciny ve filmu La Chica. Honzík strávil hodně času s přední českou drag queen Just Karen, chodil na PiNKBUSy, vystupoval s námi, poznal celé prostředí. A to je na tom pak hned vidět.
Jaké jsou hodnoty drag komunity?
Především svoboda, podpora a respekt. Nechci to idealizovat, není to žádná růžová bublina. Ale solidarita je přítomná neustále. Nejde jen o to říct: „Respektuju gaye.“ Jde o respekt napříč spektrem, tedy pro nebinární lidi, trans lidi, zkrátka všechny. A také o to, že se nekomentuje tělo, vzhled, pohlaví, genderový výraz. Není moje věc řešit, kdo je jaký. Nikdo nemá právo komentovat, kdo přibral, kdo má jaké tělo, jestli někdo vypadá jako holka – prostě nic z toho.
Snažíte se šířit protinenávistné myšlenky?
Určitě, dělali jsme to od samého začátku. Už třeba před pěti lety jsme zvali polské umělce, když si Polsko procházelo těžkým obdobím. Tam to snad bylo ještě horší než u nás. Stejně tak i v případě Ukrajiny a Palestiny, například otevřeným vyjádřením podpory, sdílením obsahu, který pomáhá porozumět situaci, nebo zvaním umělců s původem z Blízkého východu.
