Kristina Soukupová. Foto: Michal Hančovský
KS: Obě dosahujeme určitého milníku v životě, 40. narozenin. Každá žena ho prožívá jinak, jak ho vnímáš ty?
DM: Čtyřicítku částečně vnímám jako bilanční čas. Necítím žádnou paniku nebo krizi středního věku, ale možná více hledám smysl ve všem, co dělám. Snažím se s různou úspěšností dospět k určitému zvolnění, mám totiž sklony k workoholismu, což se občas ukazuje jako sebedestruktivní. Jinak jsem vlastně velmi šťastná. Děti už trochu odrostly, a tak získávám prostor i pro další seberealizaci. Pravdou ale je, než jsme zapnuly diktafon, stihly jsme probrat, co nás bolí a jak jsme dopadly na preventivní prohlídce u doktora, tak asi něco na tom stárnutí bude (smích). Jak prožíváš toto období ty?
KS: Já vnímám určitý tlak, že bych se měla zastavit a bilancovat, ale vnitřně to číslo vůbec neřeším. Myslím si, že důležitější je, jak se cítíme, jaké máme lidi okolo sebe a konkrétní věk nebo nějaké jubileum pro mě nehraje velkou roli. Krizi středního věku tedy také necítím a pokud na mě někdy padnou nějaké chmury, vzpomenu si vždy na pěvkyni Soňu Červenou, se kterou jsem před lety měla tu čest stát na jevišti, když už překročila osmdesátku… Poslední dobou se spíš snažím naučit se věnovat se i trochu sama sobě, což mi zatím moc nejde.
KS: Nejen, že máme společný rok narození, ale i naše děti jsou narozeny shodně, v letech 2014 a 2016. Spolu jsme studovaly taneční vědu na HAMU, ač ne ve stejném ročníku. Vybavíš si ještě, kdy jsme se my dvě poprvé setkaly?
DM: Bylo to v Literární kavárně, kam jsem tě vylákala na sklenku vína, abych se dozvěděla, jak vypadá studium taneční vědy na HAMU. Už ani nevím, od koho jsem na tebe dostala telefonní číslo. V té době jsem již studovala sociologii na FFUK, ale k tanci mě to stále táhlo. Přípravu na přijímací zkoušky jsem pojala zodpovědně, chodila jsem se dívat na taneční inscenace do videotéky Divadelního ústavu, přečetla všechny dostupné publikace o tanci…
KS: Já tu opět vidím paralelu mezi námi, jelikož já jako první vysokou školu začala také studovat jiný obor, a to specializaci anglický jazyk-francouzský jazyk na PedF UK. Ale na rozdíl od tvojí systematičnosti a promyšlenosti při rozhodnutí zkusit druhou vysokou školu šlo u mě o vcelku spontánní nápad i realizaci.
DM: No povídej, jak to bylo?
KS: Se studiem jazyků jsem byla spokojená, vlastně jsem si chtěla přijímačky na taneční vědu jen zkusit. Měla jsem ale pocit nedostatečné erudice v oboru. Nepočítala jsem s tím, že by mě tam opravdu mohli vzít, a tak jsem si po písemné části přijímacích zkoušek ani nepočkala na výsledky a šla se domů naložit do vany. Za chvíli mi zazvonil telefon, ještě mokrou rukou držím mobil, ze kterého se ozývá paní profesorka Kazárová: „Kristinko kde jste? My tady na Vás čekáme!“ Vymrštila jsem se tedy z vany a rychle jela zpátky na HAMU, kde jsem úspěšně absolvovala pohovor a byla přijata. Kdyby mi ale z katedry tance nezavolali, tak v té vaně asi ležím dodnes… Samozřejmě žertuji, prostě bych se možná ubírala jinou cestou.
DM: I já mám úsměvnou vzpomínku na přijímací řízení, kdy jsem chtěla využít potenciál svého původně studovaného oboru a při pohovoru prohlásila, že „se chci věnovat sociologii tance, protože se tomuto zaměření nikdo nevěnuje“. Na což s úsměvem reagovala paní profesorka Gremlicová, že na toto téma napsala svoji habilitační práci… Byla to pak právě ona, která mě provázela studiem a vedla veškeré mé písemné práce.
Když nad tím tak přemýšlím, pedagogové katedry tance dokázali rozpoznat a vytáhnout z uchazečů tu podstatu, která může oboru taneční vědy přispět. Já se nejvíce realizovala během magisterského studia v předmětech antropologie a sociologie tance, velmi obohacující byly krátkodobé výjezdy na etnochoreologické stáže do Norska, Finska a Dánska. Ty ses, předpokládám, více našla například v taneční analýze?
KS: Ano a zároveň jsem vždy spíše tíhla ke zkoumání jevištního, divadelního tance. Po třech letech lingvistiky jsem se pak ale odklonila od didaktické části výuky na pedagogické fakultě, studia přerušila a rozhodla se realizovat své jazykové vybavení v rámci tance. Vždy jsem ráda pracovala s textem, slovem či tanečním názvoslovím a to byla témata, kterým jsem se věnovala a mohla zde využít své zanícení pro jazyky.
DM: Začaly jsme sice povídáním o taneční vědě, ale jaká byla tvoje cesta k tanci? Vím, že pocházíš z hudební rodiny.
KS: Jsem dítě zpěvačky a baskytaristy, oba rodiče byli hudebníky na volné noze, vyrůstala jsem tedy obklopená hudbou a od dětství jsem se věnovala hlavně zpěvu, ať už sborovému v Kühnově dětském sboru nebo později i sólovému. Se sborem jsem už jako dítě účinkovala v operách v Národním divadle a to prostředí mě uhranulo. Až v 17 letech jsem jen tak na zkoušku začala chodit na kurz scénického tance pro začátečníky do pražského studia DancePerfect, velice mě to chytlo a v 18 jsem přidala balet. Tanec byl pro mě na prahu dospělosti zjevením. Velmi záhy jsem zjistila, že nejen ráda tančím, ale baví mě si o historii a teorii tance číst a shánět informace. Projevila se moje vášeň pro cizí jazyky, jelikož jsem si mohla na internetu hledat anglické, americké a francouzské zdroje. Chodila jsem na různé tréninky současného tance a potkávala se s osobnostmi rozvíjející se české contemporary scény, které jsem pak později mohla pozorovat na jevištích. A jak jsi se k tanci dostala ty?
DM: Já se vrtěla už jako malá pokaždé, když někde začala hrát hudba. Traduje se historka, kdy si rodiče chtěli natočit mou reakci, když poprvé uvidím svou malou sestřičku, a tak pod postýlku nastražili magnetofon. Jenže já si ho všimla a místo očekáváného „mimi“, řekla „tanyny“. Chodila jsem pak v rodném Jičíně od první třídy do ZUŠ a vracela se tam ještě na vysoké škole. Po tanečních jsem začala se společenským tancem, kde jsem se pak řadu let působila nejdříve jako asistentka a pak partnerka tanečního mistra. Musím říct, že jsem se ve výuce v kurzech společenského tance skutečně našla a byl to jeden z motivů, proč jsem se ještě před taneční vědou hlásila na HAMU na pedagogiku tance, ale tam to nevyšlo.
DM: Ty ses na škole potkala s Lucií Burešovou (dnes Hayashi) a Zuzanou Smugalovou. Můžeš nám přiblížit, jak došlo k založení Tanečních aktualit?
KS: Lucie a Zuzana tehdy chodily již do třetího ročníku. Já se hned na začátku studia snažila vidět všechna taneční představení, co se v Praze hrají, chodila jsem často do divadla Ponec, jelikož jsem inklinovala k současnému tanci. Zuzana mě oslovila přímo ve foyer divadla a řekla mi, že spolu s Lucií chtějí psát o tanci, přemýšlejí o založení tanečního webu a přizvala mě k nim. Ony dvě ještě zažily semináře kritiky vedené Vladimírem Vašutem, náš ročník už bohužel ne, podobný předmět jsme tehdy prostě neměli a mně bylo jasné, že pokud chci psát o tanci a reflektovat aktuální taneční dění, můžu se realizovat právě zde. Zuzana s Lucií tedy přizvaly mě jako třetí a společně jsme nejdříve založily doménu tanecniaktuality.wz.cz, tedy „webzdarma“, kde tři studentky psaly o tanci. Pamatuju si naše veliké nadšení a elán, ovšem to, že naše aktivita začala nabývat profesionálních rozměrů, nastalo po prvním roce fungování. Tehdy jsme nejenom přešly na už standartní doménu tanecniaktuality.cz, ale hlavně získaly první grant. Já se do grantové problematiky nezapojovala, soustředila jsem se na psaní, práci s texty, administraci webu, takže celá ekonomická tíha projektu ležela zejména na Lucii Hayashi. Postupně se tedy chod webu profesionalizoval a přirozeně jsme se dále rozhlížely po dalších autorech, zejména v jiných ročnících taneční vědy.
Konec první části, pokračování si můžete přečíst 13. září 2023.
MgA. Kristina Soukupová (11.8. 1983)
Po absolvování jazykového gymnázia studovala Pedagogickou fakultu UK, specializace anglický jazyk – francouzský jazyk. V roce 2010 absolvovala magisterské studium taneční vědy na Katedře tance hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění v Praze.
Byla jednou ze zakládajících členek Tanečních aktualit v roce 2005.
Publikovala v Kulturním týdeníku/čtrnáctideníku A2 a časopisech Taneční zóna a Svět a divadlo. Spolupracovala s Tancem Praha a v letech 2009-2012 byla členkou dramaturgické poroty festivalu Česká taneční platforma. V letech 2011-2014 byla členkou Taneční sekce dramaturgické rady Institutu umění – Divadelního ústavu. Jako zpěvačka spolupracovala na projektech Lenky Ottové a Věry Ondrašíkové.
Byla členkou koncertního oddělení Kühnova dětského sboru, se kterým se zúčastnila i zahraničních turné (koncert v newyorské Carnegie Hall 2001) a hostování v operách uváděných na scéně Národního divadla v Praze, Státní Opery a v muzikálu Evita v divadle Spirála. Od roku 2002 působí jako sólová zpěvačka tanečního orchestru TOP Band Jana Smolíka. Vystupovala v Divadle Semafor ve hře J. Suchého Sekta (2008) a v jazzové opeře Dobře placená procházka (J.Suchý, J.Šlitr) v Národním divadle, kde v letech 2008 až 2013 také účinkovala na scéně divadla Kolowrat v opeře o procesu s Miladou Horákovou Zítra se bude... (A. Březina, J. Nekvasil).
Od roku 2015 působí jako offstage vokalistka (muzikály Mamma Mia, Ať žijí duchové!, Rocky a Popelka v Kongresovém centru Praha,Tarzan v divadle Hybernia, Rebelové a Sněhová královna v Hudebním divadle Karlín a Branický zázrak v divadle Na Fidlovačce) a příležitostně jako vokalistka Marie Rottrové.
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?