Dustin Klein, tvůrce baletu Vyhoďme ho z kola ven v Plzni: „Na velikosti scény nebo souboru nezáleží…“

Plzeňský balet si pro své publikum připravil další zajímavý titul pro mládež i dospělé. Oscary ověnčený film Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem na motivy románu Kena Keseyho, v češtině překládaný jako Vyhoďme ho z kola ven, převedl do jazyka tanečního divadla mladý německý choreograf Dustin Klein. V Čechách se tento tvůrce objevil poprvé, a tak jsem se ho rozhodla rovnou vyzpovídat.

Dustin Klein. Foto: osobní archiv.

Dustin Klein. Foto: osobní archiv.

Lucie Hayashi Autor: Lucie Hayashi

Jak se zrodila myšlenka na choreografování pro plzeňský balet?

Potkal jsem Jiřího Pokorného (uměleckého šéfa plzeňského baletu, pozn. red.) na premiéře v Řeznu, po tom, co jsem mu napsal, abych se mu představil. Velmi příjemně jsme si popovídali a asi rok nato mi jednu neděli zavolal a řekl, že má nápad na projekt. Chtěl po mně něco bláznivého a humorného pro Malou scénu DJKT. Nabídl jsem mu tři koncepty, mezi nimi i Přelet nad kukaččím hnízdem. Věděl jsem, že Miloš Forman je Čech, a navíc z Plzně. A jemu se to zalíbilo, možná díky vtipu, který v sobě toto dílo má.

Jaký je váš vztah k tomuto tématu?

Mám rád díla s vážnou tematikou, která se ale neberou moc vážně a obsahují nějaký humorný zvrat. Považuji se za člověka zábavného, rád ale nahlížím věci i v jejich hloubce, odhaluji spojitosti mezi lidmi. Přišlo mi, že mohu tenhle pohled nabídnout divákům v nějaké srozumitelné a přístupné podobě.

Když mluvíte o divácích, dělal jste si nějaký průzkum publika, pro které se bude balet hrát?

Ano, a v jednu chvíli jsem dostal docela strach, protože dělat Přelet nad kukaččím hnízdem v Plzni je jako inscenovat Mozarta v Salzburgu. Každý zde zná film, viděl ho, má s ním spojený nějaký zážitek. Takže očekávání jsou asi velmi vysoká. Chvíli jsem pochyboval, zda je to dobrý nápad, ale jakmile jsem se do toho pustil, věděl jsem jasně, že chci předat vlastní obraz příběhu, reinterpretovat film i knihu. Měl jsem pocit, že diváci ocení odlehčení v určitých momentech, a stále více jsem cítil, že jsem tu správně.

Vyhoďme ho z kola ven (soubor baletu DJKT). Foto: Irena Štěrbová.

Píšete si koncepce a libreta baletů sám?

Ano, vždycky. Protože pak je snazší tanečníkům vysvětlit, co přesně chci. Ale tady jsem měl film jako předlohu, o který jsem se mohl opřít nebo z něj vyjít. Například v řadě na léky jsem si trochu domyslel situaci, která v takové chvíli může nastat, a zinscenoval jsem komediální výstup po svém.

Jak probíhala spolupráce na zvukové stopě? Bylo jasně znát, že vznikla speciálně pro toto dílo.

Simon Loveman je můj dlouholetý přítel, máme podobný humor. Pracovali jsme spolu na hodně projektech. Řekl jsem mu, že chci raději koláž zvuků než melodickou linku, chtěl jsem vytvořit scénický podklad pro děj. I ve filmu je vlastně pouze jeden moment, kdy zní hudba, melodie z desky, kterou vrchní sestra Ratched pouští na klinice pacientům.

A pak je tu scéna s ukradeným autobusem, kde poprvé poslouchají pacienti rádio. Tady jsem použil staré nahrávky mého otce z doby, kdy měli s kamarády rockovou kapelu přibližně ze stejných sedmdesátých let. Tvorba této inscenace pro mě byla opravdu dobrodružná.

A zdá se, že také docela dlouhá… Kolik času jste strávili přípravou?

Myslím, že tak půl roku před příchodem do Plzně jsem už připravoval scénu, hudbu, kostýmy. Hodně jsem se snažil, abych nepřijel dělat Přelet do Plzně nepřipravený. Ale taky mě to hodně bavilo. A zkoušení bylo nesmírně osvěžující.

Vyhoďme ho z kola ven (soubor baletu DJKT). Foto: Irena Štěrbová.

I během pandemie?

No, pracoval jsem během pandemie na několika projektech a byla místa, kdy nám na zkoušku přišel člověk s tyčí měřit, zda stojíme metr a půl od sebe. V Plzni nás neustále testovali, ale díky tomu jsme si mohli sundat roušky, dívat se na sebe a dotýkat se. A tanečníci byli velmi otevření, nasávali jako houby. Pracoval jsem v mnoha souborech a vždy se najde někdo problematický, ale tady byli všichni vždy na svém místě, motivovaní, dobře naladění – velmi příjemná atmosféra. A nejen v baletu. Stejné to bylo ve výrobě kostýmů nebo dekorací, v technice, všichni byli velmi nápomocni. Myslím, že projektu věřili a bavilo je to. Cítil jsem se opravdu štastně.

Nesvazovaly vás nějak rozměry Malé scény v choreografické tvorbě?

Myslím, že na velikosti scény nebo souboru nezáleží. Scéna je scéna, tanečníci jsou tanečníci, moje tvorba je moje tvorba. Můžu udělat špatný kus na velké scéně ve velkém souboru. Je to velmi relativní. Nezajímám se o velikost. Jasně, že je prestižní, pokud pracujete v Hamburgu nebo Mnichově na velkých a slavných scénách, ale pro mě je důležitější kvalita díla. A líbí se mi intimita, kterou Malá scéna v Plzni nabízí.

Jen si na ní tanečníci moc nezatančí...

Znal jsem rozměry od začátku, věděl jsem, co tvořím a kam. Takže jsem počítal s tím, že nesmím zahltit skupinové scény. Ale vnímal jsem i možnost intimního duetu. Ten, když děláte na velkém jevišti, může se úplně ztratit. 

Vyhoďme ho z kola ven (soubor baletu DJKT). Foto: Irena Štěrbová.

Kde jste se inspiroval pro použitý pohybový slovník?

Samozřejmě z filmu a situací, které jasně naznačují, jaké pohyby použít. A pak tu jsou tanečníci, jejich chování a pohyby. Richard a Sara byli úžasní, Richard (Richard Ševčík, pozn. red.) jako McMurphy se chová v postatě jako klaun, který se snaží přivést chaos na kliniku disciplinované vrchní sestry Ratched v podání Sary (Sara Aurora Antikainen, poz.red.). Na první zkoušce jsme si společně s tanečníky pustili film a sledovali jednotlivé charaktery. Například Justin Rimke se úplně vžil do plachého Billyho, včetně pohrávání s řetízkem na krku. Divák se na to možná nesoustředí, ale tyto detaily pak tvoří funkční celek.

Inspiruje mě hodně věcí : filmy, příroda, chování lidí, běžné životní situace. Například když vystoupím z vlaku a vidím bosého žebráka, jak se na mě dívá – to vše se pak odrazí v mých baletech.

Pociťujete nějakou spojitost tématu s aktuální situací?

Ano a velmi. V Německu je deprese v této době velké téma, mezi mladými i staršími. Mnoho lidí potřebuje, nebo bude nakonec potřebovat psychiatrickou pomoc. Ale co pro mě bylo velmi důležité, je nepřekročit hranici, kdy se smějeme situaci v rámci komedie, a výsměchu lidem. Není legrační, že se někdo bojí vlastního vzhledu nebo sexuality, ale je legrační, když se McMurphy snaží lidi kolem sebe rozesmát. Je zde opravdu tenká hranice, ale myslím, že mohu s jistotou říct, že jsme ji nepřekročili.

Plánujete ještě nějakou další spolupráci v Česku?

Ve skutečnosti ano, ale ještě je brzy, abych o tom prozradil cokoli bližšího. Ale už se na to moc těším.

 

Dustin Klein (*1986)

Narozen v Německu, začal tančit ve studiu své matky v Landsbergu am Lech a absolvoval na Royal Ballet School v Londýně. Po odstartování své profesionální kariéry v Düsseldorfu přesídlil do Bavorského baletu do Mnichova, kde působil jako sólista v dílech řady renomovaných choreografů. Od roku 2012 tvoří také vlastní díla pro taneční a operní soubory jako: Bavorský státní balet a opera v Mnichově, Stanislavsky and Nemirovich-Danchenko Music Theatre v Moskvě, Bundesjugendballett v Hamburgu a Origen Festival Cultural ve Švýcarsku. Získal cenu Bundesjugendballett Hamburg Production Award na 33. choreografické soutěži v Hannoveru a Cenu publika na 34. Bavorské divadelní soutěži v Řeznu, Ellinor Holland Art Prize a Cultural Sponsorship Award v rodném městě. Ve své tvorbě propojuje různá umělecká odvětví, spolupracuje se skladateli, grafickými designéry, filmovými tvůrci nebo počítačovými animátory, scénografy a kostýmními návrháři.

Source: https://dustinklein.de/

 

 

 

 

Témata článku

Tanec

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: