Jan Hartmann: „Mladým choreografům bych poradil, aby si dávali pozor na cestu, ale šli do toho po hlavě“

S Janem Hartmannem se známe dlouhá léta. Současná doba nám nedovolila setkat se osobně, a tak jsme se při příležitosti jeho kulatin spolu ohlédli za uplynulým časem a zážitky písemně, skrze počítače. A bylo na co vzpomínat…

Jan Hartmann. Foto: archiv J.H.

Jan Hartmann. Foto: archiv J.H.

Milý Honzo, je neuvěřitelné, že se dožíváš tak skvělého výročí. Známe se dlouhá léta a nikdy mne nenapadlo, že jsi o šest let starší. Co si tě pamatuji, býval a dodnes jsi švihák obletovaný ženami. Narodil ses v Ostravě a taneční kariéru jsi zahájil ve folklórním souboru Hlubina. Na co si z té doby vzpomínáš?
Nevím, jestli to výročí je skvělé, ale určitě je skvělé, že si můžeme alespoň psát, když v době koronaviru většinu času sedíme doma. O věku jsem začal zběžně uvažovat, když mě v roce 2005 nový šéf Hudebního divadla v Karlíně odeslal pryč pro nadbytečnost. Pravda, Dany, známe se dlouho. Nejvíc mi ale zůstali v paměti ti „čtyři mušketýři“ (Honza Klár, Zdeněk Prokeš a my dva) na taneční katedře HAMU při společné partneřině u Zdenka Doležala. Na šviháka si pamatuji, ale tehdy ještě jsem chodil bez hole. Teď to mám i s holí, ale vycházkovou sestavu jsem ještě nezvládl. Asi proto už nejsem ženami obletován. A děvčata, to byl ten pravý důvod, proč jsem ve folklórním souboru při Závodním klubu dolu Hlubina v Ostravě začal tančit.

Spolužák mé starší sestry tehdy oslovil několik chlapců i mne, že má děvče, které v souboru tančí, a že takových pěkných je tam plno. A tak jsem neodolal. Zůstal jsem tam až do nástupu základní vojenské služby. V souboru byly v té době na repertoáru stylizované lidové tance zejména z Ostravska, Těšínska, Lašska, ale i scénky z havířského života, to všechno v choreografii vedoucí souboru Zdeny Kyselé Zápalové. Tančili jsme na různých místech po republice, na Setkání mládeže na Dunaji v Bratislavě či soutěži souborů v Karlových Varech. Byli jsme také v Polsku a dokonce i ve Francii na folklórním festivalu ve městě Annemasse v Savojských Alpách.

V mládí jsi aktivně sportoval. Co vše je v tvém životě spojeno se sportem a jak to ovlivnilo tvou další profesionální činnost? Mám na mysli tvé studium Fakulty tělesné výchovy a sportu na Karlově univerzitě.
Máš pravdu, v Ostravě jsem začal také sportovat. Nejdříve v dorostu a pak jsem v mužském týmu Tatranu Ostrava hrál první ligu basketbalu a věnoval se lehké atletice v Ostravě Vítkovicích. Velmi jsem si přál, abych se po středoškolském studiu stal vysokoškolákem. To mi bylo nejdříve odepřeno. Důvodem byla otcova služba v německé armádě za druhé světové války, do které, jako občan Hlučínska, musel nastoupit.

Díky tomu, že jsem základní vojenskou službu absolvoval ve sportovním oddíle Dukla, doporučení na vysokou školu na Fakultu tělesné výchovy a sportu UK v Praze jsem pak dostal od armády. Nevýhodou bylo, že jsem byl přijat do dálkového studia, které trvalo šest let. Výhodou, že studium probíhalo formou víkendových přednášek, konzultací a týdenních soustředění. A co mi sport dal? Naučil jsem se respektovat soupeře, ctít řád, mít radost z fyzické aktivity a nebát se fyzického zatížení.

Jak jsi získal své první profesionální angažmá v Československém souboru písní a tanců?
Ve druhém roce studia na FTVS, kdy jsem kromě různých zaměstnání též hrál basketbal v TJ Slovan Orbis Praha, jsme měli několik lekcí lidového tance pod vedením docenta Bohumila Kose. Ten konstatoval, že mi tancování překvapivě jde a že bych se měl zúčastnit právě probíhajícího náboru do Československého státního souboru písní a tanců. To jsem udělal a po krátkém období nácviku repertoáru jsem začal tančit v letní produkci souboru na Žofíně. Poté jsem nastoupil do souboru jako jeho stálý člen.

Se „Stáťasem“ jsi v roce 1968 hostoval v Londýně. To byla ve tvém životě asi ta nejvýznamnější událost, protože s kolegyní ze souboru Ivanou Kubicovou jste získali stipendium na London School of Contemporary Dance. Řekni mi k tomu něco bližšího.
V říjnu 1968 byl soubor pozván do Velké Británie, aby se u příležitosti oslav padesáti let od založení Československé republiky zúčastnil slavnostního představení pro královnu Alžbětu II. a turné po Anglii. Při slavnostní party, pořádané československou ambasádou v Londýně, jsme se spolu s Ivanou Kubicovou setkali s Miro Zolanem Zlochovským, českým tanečníkem a žákem Nikolské. Původně byl sólistou a v době našeho setkání už pedagogem Royal Ballet v Londýně. Nabídl nám návštěvu kurzů London Temporary Dance Group. Po rozhovoru s vedením této skupiny jsme dostali nabídku na neplacené lekce ve škole. Ivana pak zůstala v Londýně a já se vrátil zpět do republiky s tím, že bych se rád po splnění svých povinností na FTVS na školu vrátil.

Po obtížných jednáních s úřady a především zásluhou paní Maternové na Ministerstvu kultury se podařilo náš pobyt v Londýně zlegalizovat a po domluvě s ČSSPT, vykonání předepsaných zkoušek a přerušení studia na FTVS jsem se mohl po roce do Londýna k pravidelnému studiu na London School of Contemporary Dance vrátit.

V Londýně jsme se oba museli nějakým způsobem živit a platit nájem za byt. V mém případě to bylo mytí nádobí v restauraci, služba za barem, dělal jsem též uváděče v divadle, případného maséra pro studenty školy či členy tanečního souboru.

Se spolužáky jsem působil též jako jevištní technik, což byla profesně zajímavá placená praxe. K tomu všemu jsem denně musel absolvovat lekci techniky klasického tance, lekci moderního tance techniky Marty Graham, v týdnu ještě lekce taneční kompozice a jazzového tance, případně taneční workshopy. Na lekce jazzového tance jsem po celou dobu studia ještě docházel do Dance Center v Covent Garden k Mattu Mattoxovi, případně k Molly Molloy. Tyto lekce jsem musel platit.

Miro Zolan, Ivana Kubicová a Jan Hartmann na československé ambasádě v Londýně 1968. Foto: Soukr. archiv J.H.

Po absolvování druhého ročníku jsem byl československými úřady povolán zpět do Prahy k vysvětlení okolností svého pobytu v Londýně. Asi měsíc po mém návratu přijel do Prahy na pozvání Pragokoncertu London Contemporary Dance Theater se svým šéfem Robertem Cohanem a ředitelem Trustu (LCDT) Robinem Howardem. Po jejich představení jsme spolu diskutovali co udělat, abych mohl dokončit své studium v Londýně. Přes usilovnou snahu Robina Howarda a jeho jednání s Pragokoncertem se nepodařilo pro neustále se zvyšující nároky agentury věc dojednat.

Když jsem po roční pauze, v záchvatu vzteku, šel na agenturu žádat o vysvětlení, odkázali mě na jejich nadřízeného na Ministerstvu kultury. K mému překvapení mě tento náměstek přijal a po vzrušující a vyhrocené debatě prohlásil, že v žádném případě nedá souhlas, abych pro nějakou kapitalistickou společnost pracoval, ale nemá nic proti tomu, abych odjel na výměnné stipendium British Councilu. A tak se také stalo.

Odjel jsem do Londýna, abych se dále mohl věnovat svým oblíbeným činnostem a pokračoval ve studiu, účinkování v London Contemporary Dance Company, či vystupování v show anglického populárního zpěváka Kevina Ayerse nazvaném Bananamoure

V závěru mého studia mě zaskočila nabídka Matta Mattoxe, zda bych nechtěl s jeho skupinou JazzArt účinkovat v programu pro londýnskou televizi, i přesvědčování Jane Dudley, abych zůstal ve škole ještě alespoň rok. Musel jsem to s těžkým srdcem odmítnout, protože bych porušil závazky, které jsem učinil při obdržení stipendia od British Councilu. Kdybych emigroval, také bych mohl ohrozit profesní existenci lidí doma, kteří se mnou byli nějakým způsobem spojeni.

Od roku 1971 jsi pak dlouho spolupracoval se skupinou moderního tance VUS, kterou vedl choreograf František Pokorný. Vím, že členem tohoto souboru byl i Jiří Kylián, který byl mým spolužákem na konzervatoři. Zajímá mne, jestli jsi spolupracoval také s ním?
Po svém příjezdu do Prahy jsem navštívil svou alma mater FTVS, poděkoval jim za vstřícné jednání a šel pozdravit i docenta Kose. Ten mne hned požádal, zda bych mohl na připravovaném semináři představit studentům taneční techniku Marty Graham. Samozřejmě jsem souhlasil. K mému překvapení přednášela na semináři i legenda českého výrazového tance Milča Majerová. Tak jsem měl tu čest se jí představit. Po mém výstupu za mnou přišli zástupci taneční skupiny Vysokoškolského uměleckého souboru, zda bych u nich nemohl provést několik lekcí. Domluvili jsme se a já tam pak vytvořil i svou první choreografii nazvanou Mé osamělosti s hudbou Millese Davise. 

Tickertape. Foto: Soukr. archiv J.H.

V době mých začátků už v souboru František Pokorný ani Jirka Kylián nebyli. S ním jsem se poprvé potkal v Londýně, když jsme ho navštívili s Ivanou Kubicovou při jeho stáži na Royal Ballet School a pak později při jednání o účasti jeho souboru na prvním Tanci Praha. S Františkem Pokorným jsem se potkal v Bratislavě, když mě angažoval při vytváření svého instruktážního filmu o jazzovém tanci pro Osvětový ústav v Bratislavě. Od té doby se též datuje má dlouholetá spolupráce s amatérským moderním tancem na Slovensku.

Po tvém návratu do Prahy jsi nastoupil do Černého divadla a s ním jsi procestoval řadu zemí. Byl jsi klasickým „čerňákem“, nebo jsi vystupoval i v nějaké roli?
Do Černého divadla jsem nastoupil okamžitě po svém příjezdu do Prahy, nazkoušeli jsme nový program Legendy staré Prahy, kde jsem tančil roli Smrťáka, jinak jsem musel jako všichni ostatní pracovat v černém a asi za dva týdny jsme odjeli do Anglie na šňůru. Tak jsme s krátkými přestávkami vandrovali celý rok. Pak jsem zjistil, že bez možnosti pravidelného tanečního tréninku by mi to předchozí úsilí ve škole nebylo příliš platné.

Od roku 1974 ses stal tanečníkem a pedagogem Baletu Československé televize. Připravil jsi pro tento soubor i vlastní choreografie?
Po domluvě s Jirkou Srncem jsem odešel z Černého divadla a nastoupil do Baletu Československé televize. Svou první choreografii pro Balet ČST jsem vytvořil v roce 1976 pro pořad Enyky Benyky v režii Evžena Sokolovského. Od roku 1980 jsem připravil celou řadu choreografií například pro režiséry Ivo Paukerta a Jana Bonaventuru v pořadu Haló, tady Orchestr a balet ČST uvádí. Zde si dovoluji vyzvednout mimořádně stylový výkon Ivany Kubicové a zpěvačky Věry Špinarové.

Mnoho kratších choreografií jsem dělal pro hudební redakci ČST, redakci zábavy či vysílání pro děti. Rád vzpomínám na pohádku Princové jsou na draka v režii Jiřího Adamce, pořad Pavlíny Moskalykové Mozart v Praze, Jana Bonaventury Sen mozartovské noci, či Mysterium o Faustovi Jaroslava Hovorky. V roce 1978 jsem též vytvořil svou první choreografii pro film, byla to Balada pro banditu.  

V letech 1975–1980 jsme oba byli, společně s Janem Klárem a Zdeňkem Prokešem, studenty choreografie na HAMU. Nevím, jak ty, ale já osobně si velmi vážím přístupu profesora Vladimíra Vašuta a profesorky Boženy Brodské, se kterými jsme prakticky diskutovali o všem důležitém, co se v tanečním umění odehrávalo. Na co z tohoto období vzpomínáš ty?
Jednalo se o studium při zaměstnání, tak to nebylo vždy snadné. Někdy jsem se dostával do střetu s vyučujícím, například s profesorem lidových tanců Františkem Bonušem. Nakonec jsme se usmířili a já jsem jej dokonce později žádal o odborné rady a on mi velmi ochotně vycházel vstříc. Kromě toho, že mi Jiří Němeček schválil mou ročníkovou práci – duet z Hirošimy –, velmi mi později pomohl jako vedoucí komise při Ministerstvu sociálních věcí při mé žádosti o invalidní důchod po mém úrazu v New Yorku. Též se mi ve vzpomínkách vrací energická Míla Urbanová a její sevilliany.

Vladimír Vašut byl noblesní a chytrý člověk a výborný kamarád. Jeho názory byly podepřeny odbornými znalostmi diskutovaných témat. Byl vedoucím mé diplomové práce na škole a Pavel Šmok jejím oponentem. Pár měsíců po obhajobě jsme se setkali v New Yorku na konferenci o choreografii ve filmu, pořádané Lincoln Center Library Dance Collection, kam byl pozván. Já jsem byl v té době na roční stáži u Alvin Ailey American Dance Center.

Yesterday. Foto: Soukr. archiv J.H.

Velmi dobře si pamatuji, že po nezapomenutelném pražském hostování souboru Alvina Aileyho jsi odjel na jeho školu do New Yorku. Také vzpomínám na jeho úžasná představení a osobní setkání s ním, při kterém mi věnoval svou knihu. Jistě muselo být skvělé se aktivně zúčastnit kurzů na jeho škole. Na druhou stranu jsi ale také zažil vážnou autonehodu, která výrazně ovlivnila tvůj život.
Alvinu Aileymu mě již v Londýně představil Bill Louther, bývalý sólista Martha Graham Company a též bývalý sólista Aileyho souboru. Takže jsem neměl problém při hostování jeho souboru v roce 1979 v Praze jít Aileyho pozdravit. Ze setkání vyplynula jeho nabídka na studijní pobyt na Alvin Ailey American Dance Center. Podmínkou bylo úspěšné dokončení studia choreografie na taneční katedře HAMU. A tak jsem po obdržení stipendia na studium amerického moderního a jazzového tance od Fulbright Foundation byl vyslán Ministerstvem kultury do USA.

Svůj pobyt jsem se snažil maximálně využít, proto jsem navštěvoval kromě Aileyho centra celou řadu významných studií jazzového tance, různých seminářů a konferencí o moderním a jazzovém tanci A to i se sádrou na noze, po mé nešťastné srážce s automobilem.

Po úrazu jsem častěji navštěvoval taneční kolekci Lincoln Center Library, kde jsem pro ně překládal výtah našich Tanečních listů. Tím jsem si získal sympatie archivářky a filmařky paní Virginie Brooksové. S manželem mi nabídli, abych do konce stáže s nimi sdílel jejich pohodlný byt v blízkosti Columbia University. Velmi brzo pro mne paní Virginie uspořádala party s významnými tanečními kritiky Marciou Siegelovou, Tobi Tobiasovou a Francisem Masonem. Nabídli mi, že mne provedou tanečním děním v New Yorku a já jim za to budu sdělovat své názory na zhlédnutá představení. Viděl jsem mnoho nádherných představení. Na závěr mého pobytu škola uspořádala studiové přestavení, ve kterém studenti interpretovali též dvě mé choreografie. Díky dobrým vztahům jsem se pak ještě několikrát do USA vrátil.

Vím, že jsi dostal také stipendium do Polska ke Conradu Drzewieckému.
Pobyt v Polském Teatru Tanca Conrada Drzewieckého byl nápad Vladimíra Vašuta, kterému jsem se svěřil, že mi chybí nějaké nové impulzy. Tak mi spolu s Pavlem Šmokem dojednali pobytové stipendium v tomto souboru. Bylo to až dojemné, když mne po příjezdu vlaku do Poznaně vítal s transparentem celý soubor. Kromě účasti na zkouškách jsem s nimi jezdil i na představení po Polsku. S polštinou jsem neměl a nemám problém a všichni jsme si jak verbálně, tak lidsky rozuměli. Později jsem do Poznaně jezdil dávat kurzy.

Jan Hartmann při vrhu koulí. Foto: Soukr. archiv J.H.

Od roku 1982 tě Balet československé televize propustil do invalidního důchodu. Obdivuji tě, že jsi i tuto životní situaci zvládl a ještě ve stejném roce jsi vyučoval moderní a jazzový tanec v Poznani.
To je od tebe hezké, ale invalidní důchod, na který jsem v r. 1982 nastoupil, nebyl nijak veliký, zároveň mne však nijak neomezoval v pedagogické či choreografické činnosti, takže jsem pracoval podle toho, jaký byl o mou práci zájem.

Po příjezdu do Prahy jsi založil skupinu Unia nova, se kterou jsi odjel do Moskvy. Další roky jsi hostoval v Dánsku, Německu, Polsku a Švýcarsku. Co vše mi o této době řekneš?
Unia nova byla skupina tanečníků – Angličané tomu říkají pick up company –, kteří byli ochotní a schopní realizovat mé i své představy o tanci s rizikem, že ne vždy budeme mít šanci být adekvátně zaplaceni. Mnohdy se jednalo o členy tanečních souborů či škol. Vše začalo duetem na hudbu Michala Pavlíčka Košilela. První veřejnou produkcí byla účast na prvním festivalu Tanec Praha v roce 1989. V zahraničí jsme se zúčastnili Dnů Prahy v Moskvě i vystoupení na několika místech v Evropě. 

Soubor pracoval pod patronací Pražského kulturního střediska, vytvořil jsem pro něj několik choreografií. Po třech letech značného úsilí i frustrace jsme byli nuceni svou činnost ukončit. Já sám jsem na štacích, které zmiňuješ, pracoval jako pedagog, choreograf i interpret.

V letech 1995–2005 jsi byl šéfem baletu v Hudebním divadle v Karlíně. S tím souvisí celá řada choreografií, které jsi pro tuto scénu vytvořil: Paganini, My Fair Lady, Hello Dolly či Někdo to rád horké a Chicago. Jak se ti v této funkci dařilo a bavilo tě to?
Asi desetileté působení v Hudebním divadle v Karlíně mi přineslo mnoho nezapomenutelných zážitků z choreografické práce v různých hudebních komediích, jednom baletním večeru a koncertu s baletem. Jednalo se o radostnou spolupráci s režisérem Petrem Novotným, šéfdirigentem Arnoštem Moulíkem, sbormistryní Irenou Pluháčkovou a hlavně ředitelem Láďou Županičem. A stejně tak jsem měl dobrý pocit z mnohdy nevděčné, ale vzrušující práce s baletním souborem v roli šéfa. Divadlo je prostě nádherné.

Mimoto jsi také působil jako pedagog pražského Duncan Centra. Jak je zřejmé, práce jsi málo neměl.
Když mě nový ředitel z divadla pro nadbytečnost uvolnil, pokračoval jsem ve své pedagogické činnosti v Duncan Centru. Učil jsem studenty druhého ročníku techniku moderního tance podle Marthy Graham a to mne velmi bavilo. Svou činnost jsem ukončil, když odešla ředitelka a zakladatelka školy Eva Blažíčková.

Na závěr prozraď mladým začínajícím choreografům, na co si mají dávat pozor a z jakých zdrojů mají čerpat svou inspiraci. 
Mladým choreografům bych poradil, aby si dávali pozor na cestu, ale šli do toho po hlavě. Nejdůležitější je všechno vyzkoušet. Životní zkušenost bývá dobrou inspirací. Ale jinak dobrá rada nad zlato! Vzpomínám na Šmokovu radu: „Snaha je nekoksovatelná!“

Kdyby se vrátil tvůj život zpět a bylo ti kolem dvaceti let, zvolil bys stejnou cestu, nebo chtěl riskovat a šel cestou do neznáma?
Kdysi v Londýně, na LCDS v hodině taneční kompozice jsme dostali od vynikající tanečnice a choreografky Carolyn Carlson zadání, jestli bychom chtěli žít svůj život ještě jednou. Doteď jsem to nevyřešil. To jsou mé hříchy, vůbec jich nelituji a slibuji, že se možná polepším…

 

Jan Hartmann (*26. 4. 1941)

Absolvoval FTVS UK 1970, London Contemporary Dance School 1973, TK HAMU 1980 (choreografie), stáže u A. Aileyho v New Yorku a C. Drzewieckého v Poznani. Angažmá: ČSSPT 1967–1971, Černé divadlo J. Srnce 1973/74, Balet ČST 1974–1982 (od 1983 pedagog a choreograf). U nás byl průkopníkem a úspěšným pedagogem moderních technik. Spolupracoval např. na filmu Balada pro banditu (1978), Blues pro E. F. Buriana (1978), v osmdesátých letech nastudoval kolem 15 titulů pro TCUK (např. Suitu z Manhattanu 1988), pro Balet ČST vytvořil taneční čísla do televizních programů. Roku 1988 založil soubor Unia nova, s nímž nastudoval Yesterday P. Breinera, Košilelu M. Pavlíčka (1989) aj. V PKB uvedl Šepoty a výkřiky Š. Raka (1989). V roce 1989 vytvořil taneční program pro festival Pražské kulturní léto pod názvem Tanec 89 (předchůdce dnešního festivalu Tanec Praha). Od 1994 byl šéfem baletu v Hudebním divadle v Karlíně, kde spolupracoval na repertoárových titulech a připravil i samostatnou baletní premiéru Rapsodie v modrém na hudbu G. Gershwina (1995), na pražském Výstavišti na Křižíkově fontáně inscenoval Krásku a netvora (1995). Autor publikací Úvod do historie jazzového tance (Bratislava 1979); Aplikace techniky M. Grahamové ve výchově interpreta amatérského souboru (Bratislava 1980); autor hesel „Afroamerický tanec“ a „Jazzový tanec“ pro Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby autorů A. Matznera, I. Poledňáka, I. Wasserbergera a kolektivu (ed. Supraphon 1981, 1983).


Zdroj: Holeňová, Jana (ed.). Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima. Praha: Divadelní ústav, 2001, s. 93.

Témata článku

Tanec

Re: oprava názvu

vložil Taneční aktuality

IP: 5.150.203.144
Reaguje na: oprava názvu
Soubor ve kterém jsem po návratu do Londýna vystupoval se nazýval London Temporary Dance Company, jak jsem ve svých odpovědích uvedl, nikoliv London Contemporary Dance Company, jak je uvedeno v článku.
Opraveno - omlouváme se za chybu.

oprava názvu

vložil Jan Hartmann

IP: 88.101.123.211
Reaguje na:
Soubor ve kterém jsem po návratu do Londýna vystupoval se nazýval London Temporary Dance Company, jak jsem ve svých odpovědích uvedl, nikoliv London Contemporary Dance Company, jak je uvedeno v článku.

Zobrazit další komentáře 2

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2021

Po Út St Čt So Ne
26
27
28
29
30
1
2
3
4
5
6
7 8 9
10 11 12
13
14 15 16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31 1 2 3 4 5 6
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: